Leželi jsme komunistům v žaludku. Příběh sociálního demokrata Karla Hrubého

/ /
Karel Hrubý jako abiturient učitelského ústavu. Foto: Paměť národa
Karel Hrubý jako abiturient učitelského ústavu. Foto: Paměť národa

Karel Hrubý byl jedním ze 200 tisíc sociálních demokratů, kteří odmítli sloučení Československé sociální demokracie s KSČ, ke kterému došlo 26. června 1948. V roce 1955 putoval na deset let do vězení.

Sociální demokracie se krčila po prvních poválečných volbách v květnu 1946 ve stínu Komunistické strany Československa. Ta získala na svou stranu většinu levicových voličů (2 205 697 oproti 855 538 hlasům pro sociální demokracii).

Sociálním demokratům nepomohlo ani to, že je vedl tehdejší premiér Zdeněk Fierlinger. Po volbách musel pozici premiéra uvolnit komunistovi Gottwaldovi a po čase ho vlna nespokojenosti připravila i o pozici předsedy strany –  Fierlinger patřil k „levému“ křídlu ve straně a stranil Moskvě, kde působil před válkou jako velvyslanec. Sjezd v listopadu roku 1947 zvolil do čela sociálních demokratů „muže středu“ Bohumila Laušmana.

Zdeněk Fierlinger stál za „sloučením“ sociální demokracie s KSČ. Za odměnu dostal místo v Ústředním výboru KSČ a řadu funkcí. Foto: Wikimedia Commons
Zdeněk Fierlinger stál za „sloučením“ sociální demokracie s KSČ. Za odměnu dostal místo v Ústředním výboru KSČ a řadu funkcí. Foto: Wikimedia Commons

I poté sociální demokrati lavírovali mezi příchylností k dominujícím komunistům a věrností demokratickému odkazu a spolupráci s dalšími nekomunistickými stranami (zejména Československou stranou národně socialistickou a lidovci). Tento rozpor se neblaze projevil během únorové krize roku 1948 – byli to právě sociálnědemokratičtí zástupci ve vládě, kteří se stali pomyslným jazýčkem na vahách v křehkém poměru sil mezi ministry, kteří byli rozhodnuti podat demisi (což by vedlo k novým volbám), anebo těmi, co chtěli v Gottwaldově vládě zůstat, což by umožnilo kabinet pouze rekonstruovat a posvětit tak převzetí reálné moci komunisty. Přestože sociálnědemokratičtí ministři Majer a Tymeš se nakonec rozhodli podat s dalšími demokraty demisi, předseda Bohumil Laušman svolil k účasti v nové Gottwaldově vládě.

Komunistům pak již nic nebránilo v ovládnutí konkurenční politické síly na levici. Co se nepodařilo počátkem dvacátých let 20. století, kdy bolševický proud v sociální demokracii neúspěšně usiloval o její ovládnutí, se povedlo 26. června roku 1948 na „slučovacím sjezdu“, po kterém sociální demokracie přestala jako samostatný politický subjekt na dlouhých 42 let v Československu existovat.

Z celkového počtu více než 370 tisíc členů Československé sociální demokracie přestoupilo bezprostředně po únorovém převratu do KSČ 49 tisíc sociálních demokratů, po tzv. sloučení v červnu 1948 pak dalších 118 tisíc; přes 200 tisíc členů strany odmítlo slučovací přihlášku podepsat.

Hodila se mu zkušenost z ulice

Jedním z těch, kdo onu slučovací přihlášku nepodepsal, byl i tehdy pětadvacetiletý student filosofie a sociologie Karel Hrubý. Přitom by ho možná v nových poměrech čekala skvělá kariéra – měl pro ni řadu předpokladů. Dělnický původ, ale také dobré vzdělání, domluvil se několika jazyky, dovedl diskutovat a psát a také hrál závodně fotbal.

Karel Hrubý v mládí. Foto: Paměť národa
Karel Hrubý v mládí. Foto: Paměť národa

Narodil se v Plzni roku 1923 do rodiny krejčího (a sociálního demokrata) a v rozhovoru, který nedávno poskytl Paměti národa, uvádí, jak ho formovalo dětství a mládí prožité v plzeňské předměstské čtvrti Roudná. Říká, že zde bydleli lidé živící se výhradně rukama, často natěsnaní do malých pavlačových činžáků s jedním záchodem a jedním kohoutkem s vodou na patře:

„Tohle prostředí člověka předurčuje, v dobrém i ve zlém. Žijete v jedné místnosti se svými sourozenci, musíte se naučit brát ohled jeden na druhého. Musíte se o všechno dělit. Ale také víte, že když jste v nouzi, tak vám starší brácha pomůže.“

Třeba při pouličních šarvátkách, o které mezi kluky v Roudné nebyla nikdy nouze. „Život na ulici je zlatý důl pravidel soužití. Utváří vás to, dokážete se sbližovat s lidmi, ale dokážete i odpovídat na útoky brutálních rváčů, protože jste to na ulici odkoukal. A to se s vámi nese. Pak mi to bylo k dobru, když jsem se ocitnul v úzkých,“ vypráví Karel Hrubý

V roce 1938 vychodil měšťanku a nastoupil do učení do plzeňské Škodovky. Nikdy se ale nevzdal svého snu stát se učitelem. Po nějaké době se mu podařilo dostat na kýženou školu – učitelský ústav. V Plzni prožil téměř celou válku a zažil tu i největší nálet na město 17. dubna roku 1945, kdy zemřely stovky lidí:

„Ta čtvrť, kde jsme bydleli, dostala několik zásahů. Asi sto metrů od nás padla bomba, to jsme byli všichni ve sklepě. Stahuje se vám zadek strachy, ale taky ta naděje, že z toho vyjdete bez zásahu, je neotřesitelná. Ta je až bláhová… ale tak je člověk založený.“

O pár dní později už vítal v Plzni americké osvoboditele. Vzpomíná, jak se musel v centru města skrývat, když poslední nacisté kladli zoufalý odpor, třeba když stříleli zpod střechy chrámu svatého Bartoloměje. Brzy bylo po všem a zavládla radost z konce války.

Studium v Praze

Po válce zamířil Karel Hrubý do Prahy. Chtěl studovat na univerzitě a také začít novou životní kapitolu po boku své milé, dívky, které říkal Vali. Seznámil se s ní za neobvyklých okolností. Vzpomíná, jak nacisté někdy v roce 1941 zvažovali zavření všech českých středních škol. Mělo prý jít o trest za banální incident, kdy kousek křídy vyhozený z okna školy dopadl na hlavu kolemjdoucího vysokého důstojníka SS.

S Vali na na lyžařském výcviku. Vali se výcviku účastnila jako zdravotnice. Foto: Paměť národa
S Vali na na lyžařském výcviku. Vali se výcviku účastnila jako zdravotnice. Foto: Paměť národa

Protektorátní vláda se tehdy snažila uzavření středních škol zabránit a do Prahy na jednání byli vysláni i vybraní zástupci studentů. A právě na cestě do Prahy se Karel poprvé setkal s Vali. Původně spíše intelektuální partnerství přerostlo v romantický vztah a nakonec v celoživotní pouto.

Karel nastoupil ke studiu filosofie, jeho dívka na medicínu. Oba pocházeli z dělnických rodin, na studium si museli vydělat. Karel hrál profesionálně fotbal za Viktorku Plzeň a v neděli chodil vypomáhat do deníku Právo lidu do sportovní redakce. Vali pletla svetry pro jeden salón na Národní třídě. A k tomu i několikrát týdně chodili do některého z pražských divadel, přičemž si mohli dovolit jen nejlevnější lístky na stání. Vše stihnout nebylo snadné:

„Jezdil jsem do Plzně na tréninky, v redakci jsem byl po návratu třeba i do dvou hodin v noci a ráno jsem šel na přednášku Jana Patočky. A on se svými předsokratovskými filosofy hmatal do vzduchu, aby nám přiblížil to nic, a mně se klížily oči.“

V bouřlivém dění roku 1948 se i univerzita stala politickým kolbištěm. Karel Hrubý tehdy studoval třetí ročník a vzpomíná, jak se původní duch svobodných střetů a debat mezi stoupenci komunistické ideologie a demokraticky orientovanými studenty změnil v mocenský boj:

„Najednou byla jen jedna strana, jen jedno vedení, jen jeden světový názor. Univerzity se podřizovaly, nepohodlní profesoři byli posíláni do penze. Učebnice se rušily a zaváděly se sovětské. A někteří profesoři byli hrdí a nesnesli to. Můj profesor na psychologii přišel jednou do semináře, vzal brožurku o dialektickém a historickém materialismu od Stalina, hodil ji na lavici a řekl: ‚Odteď budete moudřejší z téhle brožurky. Já tady nemám co pohledávat.‘ A odešel dobrovolně z fakulty.“

Už jsme nebyli kamarádi

Prověrky a čistky se týkaly i studentů. Mladí komunisté najednou rozhodovali o osudu svých nekomunistických spolužáků. Jedna Karlova kolegyně se prý musela ze školy poroučet, protože její otec – vesnický pekař – zaměstnával jednoho učedníka. „Už jsme nebyli kamarádi. Už jsme se s nimi nemohli přít, už jsme jim nemohli říct o těch chybách, které jsme viděli, protože bychom tak byli nepřátelé socialistického zřízení.“

I v těchto podmínkách se ale Karlovi Hrubému podařilo nakonec školu dokončit a obhájit dizertační práci o svém oblíbeném Masarykovi a jeho působení na poli literární kritiky. Garantem se mu stal profesor Pražák, jeden z vůdců pražského povstání v roce 1945, mezi oponenty byli bývalí sociální demokraté, kteří přešli ke komunistům.

Karel Hrubý se svým patnáctiměsíčním synem. Den nato byl zatčený. Foto: Paměť národa
Karel Hrubý se svým patnáctiměsíčním synem. Den nato byl zatčený. Foto: Paměť národa

„Sami se přede mnou styděli, že obrátili tak rychle. Měli připomínky, ale jen takové, které se týkaly formy a podání,“ přemítá Karel Hrubý o důvodech, proč s prací na „nepohodlné“ téma uspěl a stal se doktorem filosofie.

Řada bývalých sociálních demokratů tak jako mnoho dalších skutečných i domnělých nepřátel komunistů skončila za mřížemi a někteří i pod šibenicí. V červnu roku 1950 byli popraveni významní protinacističtí odbojáři Jaromír Nechanský a Veleslav Wahl, dlouholeté tresty vynesly soudy i nad sociálními demokraty Vojtěchem Dudrem a Zdeňkem Peškou souzenými v rámci monstrprocesu se skupinou Milady Horákové. Karla Hrubého se tehdejší procesy netýkaly, po absolutoriu učil na různých středních školách, s Vali přivedli na svět syna.

Rodinná idyla skončila jedním květnovým dnem roku 1955. „O víkendu jsme byli na chatě, byly květnové svátky. Opravoval jsem tam maturitní práce a kluka jsem si posadil na ramena a běhal jsem s ním po lese. A v pondělí jsem šel do školy, na chodbě stáli dva pánové v kožených kabátech, jak jinak. Ten jeden odklopil klopu, tam měl odznak Státní bezpečnosti. A stejně jako v detektivkách nebo ve filmu mi řekl: ‚Jménem zákona vás zatýkám.‘“ Následoval přesun do vazební věznice v Ruzyni a domovní prohlídka – u té už ale nebyl, u té „asistovali“ už jen manželka Vali s patnáctiměsíčním synem v náruči.

Vyšetřování a zatýkání v řadách bývalých sociálních demokratů odstartoval riskantní kousek agentů Státní bezpečnosti, kterým se v prosinci roku 1953 povedlo unést z rakouského exilu posledního předsedu strany Bohumila Laušmana. I z toho je vidět, jak moc bývalí sociální demokraté leželi komunistům v žaludku.

Za katedrou v oktávě stříbrského gymnázia v roce 1951. Foto: Paměť národa
Za katedrou v oktávě stříbrského gymnázia v roce 1951. Foto: Paměť národa

Rozjelo se rozsáhlé vyšetřování, které se krom řady jiných zaměřilo i na bývalého redaktora sociálnědemokratického listu Právo lidu Karla Vykusu. Ten sice nečekaně zemřel, ale u něj doma v garáži našli estébáci zakopané dokumenty. Mezi nimi i ručně psané poznámky Karla Hrubého k jeho studii, kterou na přání svých bývalých sociálnědemokratických kolegů sepsal ještě jako student v roce 1949.

Tehdy jej oslovil další bývalý redaktor a přítel Miloslav Šimák, aby sepsal analýzu komunistické diktatury a postavil proti ní alternativu demokratického sociálního státu. Bývalí sociální demokraté tehdy ještě věřili, že se komunisté dlouho u moci neudrží.

Miloslav Šimák se stal v očích strůjců procesu hlavou „ilegální skupiny“, Karla Hrubého označili za ideologa. Vzpomíná, že jeho kolegové se chovali statečně a neřekli víc, než museli. Jako hlavní důkaz tak posloužila zmiňovaná studie, estébáci se prý nedozvěděli o předávání tajných zpráv a kódovaném vysílání rozhlasových zpráv, na kterém se Karel také příležitostně podílel. Byl tak souzen „jen“ za velezradu, nikoliv za špionáž. Verdikt zněl: 10 let.

Temný Důl

Z vyprávění Karla Hrubého cítíme skromnost, nemá potřebu svůj osud nějak heroizovat. Zdůrazňuje, že měl štěstí, že se jeho proces odehrál až po smrti Stalina a Gottwalda. Výslechy už nebyly tak drastické jako na počátku padesátých let. Na věznění se snaží najít i ty lepší stránky, ale i tak je zjevné, že musel v kriminále projít řadou těžkých zkoušek.

Temný důl. Foto: Paměť národa
Temný důl. Foto: Paměť národa

Ocitl se v místě příznačně zvaném Temný Důl – šlo o menší uhelný důl na samotě uprostřed lesů Jestřebích hor poblíž Rtyně v Podkrkonoší. Fáralo zde kolem pěti stovek muklů, často duchovních, ale také řada vězňů odsouzených za těžké kriminální delikty.

První měsíce v lágru pracoval na nočních směnách. Byl nevyspalý a cítil se sám. Na práci ho přiřadili k nemluvnému Němci, kterého místo do odsunu poslali na práci do dolů. Změna k lepšímu přišla, až když přešel na denní směnu.

Dostal nového parťáka, Maďara, který byl oproti většině ostatních odsouzených povoláním horník, a pracoval proto jako razič chodeb. Karel Hrubý mu začal dělat „vrátkaře,“ vytahoval na laně v huntech kameny po ražbě na povrch. A pomalu se začal sžívat i s pestrou muklovskou komunitou.

„Oťukávali jsme se měsíce, než jsme si konečně začali důvěřovat. A když jste si mohli důvěřovat, už jste nebyl v tom dvojím kriminálu drátů a samoty.“

Mukly v Tmavém dole po čase z dřevěných baráků přestěhovali do bytů ve zděných domech – původně zde měli bydlet civilní horníci a jejich rodiny, ale nikomu z nich se na ponurou samotu v podhorském údolí nechtělo. Tak je využili jako ubikace pro vězně.

Okna dostala mříže, okolo natáhli ostnaté dráty, vypustili psy a postavili věže s kulomety. Ale uvnitř už měli postele, slamníky a deku. Mohli mít u sebe v papírové krabici pár osobních věcí, mohli si schovávat dopisy a fotografie blízkých. Byl tam splachovací záchod i koupelna, i když jen s plechovým žlabem a studenou vodou. A na policích týdenní příděl chleba.

V jednom dvoupokojovém „bytě“ bydlelo 24 vězňů. A jejich složení se pravidelně měnilo. Nikdy nikdo dopředu nevěděl, s kým bude trávit příští měsíce. Ale stávalo se, že političtí vězni mohli být ubytováni spolu. Ale také, a to byla mnohem horší varianta, že je promíchali s ostatními vězni. Kněz vedle vraha, bývalý vysokoškolský profesor vedle životem i kriminálem protřelého recidivisty.

„Kdo to s nimi neuměl, tak měl peklo. Já byl kluk, kterej vyrůstal na periferii v chudinských poměrech, ale takoví ti intelektuálové, kteří na to nebyli zvyklí, se jen přikrčili,“ vypráví Karel Hrubý, jak se mu osvědčila zkušenost z pouličních šarvátek v domovské Roudné.

Znatelné uvolnění ve věznicích nastalo v roce 1956: v Sovětském svazu stranický sjezd odhalil „kult osobnosti“ Stalina a režim se poprvé – byť jen trochu – otřásl v základech. Karel Hrubý vzpomíná, že během návštěvy rodiny ve vězení se mohl držet s manželkou a syna pochovat na klíně.

Po potlačení Maďarského povstání režim v lágru opět přitvrdil. Rodina naštěstí i potom Karla pravidelně navštěvovala a zůstala mu po boku. Manželka Vali nesměla pracovat v domovské Plzni, jako lékařka musela dojíždět na venkov, čelila pravidelným prověrkám a úřady na ni činily nátlak, aby se od svého muže distancovala. Nikdy to neudělala, ale mnoho žen politických vězňů v sobě takovou sílu nenašlo.

Vytrvej

Mezi vězni vznikala přátelství, která přetrvala. Některá nerovná, to když si Karla Hrubého za svého přítele vybral chlapec, který většinu svého života trávil po různých kriminálech. Blízcí si nebyli, společného neměli také nic, ale přesto Karla často vyhledával. Nebylo mu to příjemné, ale současně k němu cítil lítost, a nedokázal ho proto od sebe odehnat.

Příznivější situace nastala, když politické vězně sestěhovali dohromady. Ve volném čase pořádali společná sezení s přednáškami z různých oborů. Z filosofie, sociologie, práva, vojenství. A také se četly básně. Třeba ta od Rudyarda Kiplinga, vypovídající o jejich osudu.

A nezavzdychnout nad hořem svých ztrát když přinutit znáš srdce své a činy by s tebou vytrvaly nejvěrněji ač tep a pohyb uniká ti živý a jen tvá vůle káže: Vytrvej!

Karel Hrubý se dočkal propuštění na amnestii v roce 1960: „Když přišlo ráno 9. května, tak nás vyvolali na nástup. Před bránu tábora! Tam jsme stáli v pětistupech, jak jsme byli zvyklí. Náčelník přišel a přečetl dekret prezidenta republiky, jímž se uděluje amnestie následujícím odsouzeným. A jméno po jménu nás všechny přečetl. Byl jsem mezi nimi.“

Po letech vidět barevný svět

Cestou domů do Plzně mu při přestupu v Praze ujel vlak. Do odjezdu dalšího mu zbývalo několik hodin času. Vyšel před nádraží a tam ho vyfotil pouliční fotograf.

Na cestě domů z kriminálu v květnu 1960. Foto: Paměť národa
Na cestě domů z kriminálu v květnu 1960. Foto: Paměť národa

„A vyjel jsem tramvají na Petřín. Ne každý udělal takovou blbost, aby zmeškal vlak a měl ten nápad, aby vyjel zrovna na Petřín. Byl máj, všechno rozkvetlé. Díval jsem se na tu stověžatou Prahu a byl jsem naměkko. A přišly tam děti z mateřských škol v pestrém oblečení. Já jsem viděl pět let jenom tmavý les kolem tábora a černý uhlí. Já barvy vůbec neznal, já byl okouzlený! Ženský na sobě měly květovaný šaty – já byl okouzlený! Ten zážitek je nepřenosný a já jsem byl rád, že mi ten vlak ujel."

Následovalo šťastné shledání s rodinou včetně stárnoucího otce. Ale také hledání nového zaměstnání – návrat do školství pro bývalého mukla nepřipadal v úvahu. Pracoval jako brusič ve výrobním družstvu – mohl tak uplatnit řemeslo, kterému se vyučil ještě ve Škodovce. Když splnil normu, vypnul brusku a psal si na listy papíru poznámky. Postupně tak vznikala sociologická studie o husitech, díky které se mohl vrátit do akademického světa.

Začátkem roku 1968 dostal z Výzkumného ústavu výrobních družstev nabídku na práci odpovídající jeho sociologickému vzdělání. „V únoru 1968 byla ve výzkumáku odborová schůze, a když tam pořád něco žvanili, takový ty naučený klišé, tak jsem se přihlásil a na něco jsem se kriticky zeptal. A jak ty lidi byli zvyklí jako ovce jen poslouchat, tak najednou jsem byl hrdinou a zvolili mě předsedou odborů ve výzkumáku.“

Obrodný proces ano, sociální demokracie ne

Znovu se po letech setkali i s propuštěným přítelem Miloslavem Šimákem. V únoru 1968 šli spolu do Slovanského domu na shromáždění, na kterém vystoupil komunistický funkcionář Josef Smrkovský a poprvé otevřeně mluvil o tom, co se uvnitř komunistické strany stalo, a o tom, co by se mělo stát. Pochopili, že je tu šance oživit i dvacet let zakázanou sociální demokracii:

„V dubnu jsme se sešli v jedné hospodě, asi stovka – vesměs bývalí muklové. Zvolili jsme přípravný výbor. V čele stanul Zdeněk Bechyně,“ vypráví Karel Hrubý, který se stal členem rozšířeného přípravného výboru.

Zdeněk Bechyně šel za Smrkovským, který se už v té době stal předsedou tehdejšího parlamentu a s nímž se znal ze stejného kriminálu. Domluvili jednání bývalých sociálních demokratů s komunistickými představiteli – Kriegelem, Indrou a Smrkovským. A ti obnovení sociální demokracie zamítli s odůvodněním, že by to Moskva mohla chápat jako důkaz probíhající kontrarevoluce.

Sociální demokraté prý tehdy dostali zvláštní nabídku – deklarovat, že sloučení roku 1948 neproběhlo násilnou formou, a na oplátku měli vybraní představitelé získat poslanecké mandáty. „To nepřicházelo v úvahu, podali jsme žádost o registraci na ministerstvo vnitra. Nikdy nás nezaregistrovali. Oni s námi mluvili, oni nás nezavřeli, ale nikdy nás neuznali,“ vzpomíná Karel Hrubý.

Do Švýcarska s diplomy a psacím strojem

Plány na obnovu sociální demokracie definitivně vzaly za své srpnovou okupací armád Varšavské smlouvy. Prahu obsadily tanky a Karel Hrubý se snažil dostat za rodinou do Plzně. Dubček a další představitelé strany a státu skončili internováni v Moskvě, a i když se brzy vrátili, stále vládla nejistota a strach z nové vlny politických procesů. Karel Hrubý s manželkou a synem se už v září roku 1968 rozhodli odjet z Československa.

Mohli emigrovat už po únoru 1948, ale tehdy Karel Hrubý prohlásil, že „fronta bude tady a z fronty se neutíká“. Tehdy zůstal, ale teď byla situace jiná, měl za sebou trpkou zkušenost komunistického kriminálu. Ale odjet chtěl jen nakrátko, než to tady skončí. Odjížděli bez peněz, jen s diplomy a psacím strojem. Po noci v Norimberku v uprchlickém centru kontaktovali známou ve Švýcarsku, která jim poskytla útočiště v Basileji.

Šťastný syn Jirka – po pěti letech s oběma rodiči. Foto: Paměť nrádoa
Šťastný syn Jirka – po pěti letech s oběma rodiči. Foto: Paměť nrádoa

„První noc v Basileji – to byla nejkrásnější noc mého života. Tam mi došlo, že jsem svobodný. Že nikdo nade mnou nebude práskat bičem a nebude se mnou šoupat jako s figurkou na šachovnici. Že jsem svobodný a všechno bude záležet jenom na mně.“

Hned v prvních dnech si začal hledat zaměstnání. Byl připravený vzít jakoukoli manuální práci, ale první úředník, se kterým jednal, zaskočený jeho titulem i plynnou němčinou, zavolal do místní velké farmaceutické firmy. Druhý den se tam šel Karel Hrubý představit, další den nastoupil na místo sociologa. Švýcaři se k němu zachovali skvěle. V den, kdy nastoupil na nové místo, už byla na dveřích kanceláře cedulka s jeho jménem. A jeho jméno bylo také v seznamu nových zaměstnanců.

Důvěru, kterou do něho vložili, nezklamal a mnohonásobně se jim odměnil. Vypracoval novou marketingovou strategii prodeje léků. Původní inspirací mu byla jeho studie o sociálních skupinách v husitském období v Čechách. Na stejném principu si rozvrstvil švýcarské lékaře. A fungovalo to i v zahraničí, takže Karel Hrubý začal cestovat. Výjezdů do zahraničí využíval k navazování kontaktů s krajany – bývalými sociálními demokraty. V roce 1973 se stal jejím místopředsedou a v roce 1989 předsedou exilové sociální demokracie. Vedle toho se stal členem Společnosti pro vědy a umění a vedl exilovou revue Proměny, která vycházela v nakladatelství 68 Publishers manželů Škvoreckých.

V lednu 1990 mohl konečně přijet do svobodné Prahy. Jeho celoživotní touha se vyplnila, z Československé ústavy zmizel článek o vedoucí úloze komunistické strany. Z celého světa přijeli zástupci výkonného výboru sociální demokracie a měl být zvolen nový předseda. A hned po prvních jednáních se sociální demokraté rozdělili na dva tábory s protichůdným pohledem na aktuální situaci.

Skupina, ke které patřil Karel Hrubý, si stanovila za svůj prvotní cíl spolupráci s Občanským fórem, aby mohli v prvních svobodných volbách porazit komunisty. Druhá strana v čele s novým předsedou Jiřím Horákem chtěla ve volbách vystupovat sama za sebe. Během prvních svobodných voleb v roce 1990 Sociální demokraté nezískali jediný mandát.

Když se zamýšlí nad tím, jak moc se za roky exilu situace u nás změnila, říká: „V Československu došlo k mentálnímu vývoji obyvatelstva, který jsme dobře nechápali. Pořád jsme měli představu, že se všechno vrátí do starých demokratických poměrů. Ale tady byla jiná populace, která myslela jinak. Která byla 40 let vystavena tlaku jedné ideologie. Předsedou se měl stát někdo, kdo rozumí domácím lidem. Ještě během normalizace se na obnově podílel Rudolf Battěk, byli jsme pro, aby předsedou byl zvolen on. Ale dopadlo to jinak, předsedou byl zvolen exulant Jiří Horák a postupně došlo k prvnímu názorovému rozkolu mezi obnovujícími se sociálními demokraty.“

Životem a soudem oštemplován jako sociální demokrat

Vzestup strany a obnova známé značky (už ne Československá sociální demokracie, ale Česká strana sociálně demokratická – obojí pod stejnou zkratkou ČSSD) je příběhem let následujících. Karel Hrubý, který měl lví podíl na zachování kontinuity sociální demokracie v exilu, už tento příběh sleduje spíše zpovzdálí. Jak sám říká, je „životem a soudem oštemplován jako sociální demokrat.“

Karel Hrubý v současnosti. Je mu 97 let a stále se zajímá o dění. Foto: Paměť národa
Karel Hrubý v současnosti. Je mu 97 let a stále se zajímá o dění. Foto: Paměť národa

Dodnes se publicisticky vyjadřuje k osudu své domovské strany. V komentáři Bude ČSSD opakovat omyl z února 1948? publikovaném v únoru roku 2018 například varoval své spolustraníky před vstupem do vlády s hnutím ANO miliardáře Andreje Babiše: „Je proto třeba upozornit delegáty sjezdu na riziko, že umožněním důvěry vládě ANO přebíráme odpovědnost i za budoucí vývoj, kde jako menšinový účastník ve vládě můžeme nepříznivý vývoj sice brzdit, ale nemáme pak už velké možnosti zcela zabránit postupnému přechodu k nějakému druhu autoritativního režimu.“

V létě roku 2019 navštívila Karla Hrubého dokumentaristka Paměti národa Martina Kovářová. Výsledkem je více než pětihodinová nahrávka s pamětníkem, který už místy mluví trochu ztěžka, ale jeho mysl nadále zůstává jasná. A když Martina letos v březnu v době vypuknutí pandemie koronaviru v rámci Centra pomoci Paměti národa Karla Hrubého oslovila, napsal nám několik mailů, ze kterých vybíráme:

„Moc děkuji za Vaše řádky. Je milé vědět, že v takových citlivých chvílích, kdy se ze všech koutů světa ozývají jen děsivá čísla, má člověk ve svém okolí starostlivé duše, které na něj myslí. Moc jste mne potěšila zmínkou o tom, jak tato těžká doba probudila v mnoha lidech tu měkkou strunu empatie s druhými. V posledních desetiletích jsem se často chmuřil nad tím, jak v celé naší civilizaci převládl utilitarismus, jak zejména hospodářské myšlení se upjalo jen k maximalizaci zisku a nechalo stranou mnoho ohledů na člověka.“

„Solidarita, láska anebo alespoň porozumění pro druhé, to se pro tento způsob technicky účelově zaměřeného myšlení stává zbytečným balastem. A tak to obecné zjihnutí, to vřelé teplo solidarity a ohledu k druhým, které virová krize probudila, může dnes jen potěšit.“

„Po tom dlouhém životě (97 let), v němž bylo mnoho těžkých úseků (protektorát, komunistický kriminál a nakonec odchod do exilu s manželkou, dvěma kufry, dvěma diplomy Univerzity Karlovy a čtrnáctiletým synem), je mé životní vyznání stále stejné. To Masarykovo poučení z jeho České otázky mi zůstává stále hodnotnou směrnicí pro každého, kdo uvažuje humanisticky a ne jen technokraticky: Musíme odpírat zlému, vlastní i cizí nehumanitě společnosti a jejich orgánů... humanita není sentimentalita, ale práce a opět práce. Neboť po přejití vichřice pandemie nás čeká hodně práce. Také na sobě, na svém poměru k druhým a na orgánech společnosti včetně těch hospodářských.“

V neděli 6. června roku 2021 přišla z Basileje smutná zpráva. Naplněný život Karla Hrubého se uzavřel. Skonal ve věku 97 let.

Vzpomínky pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu Paměti národa na podporte.pametnaroda.cz.