PhDr. Karel Hrubý

„Ti bachaři najednou znejistěli. Byli takoví shovívavější, byli nejistí, co bude. A já jsem měl tenkrát v dubnu první návštěvu po odsouzení. Já jsem se skoro rok s rodinou neviděl, kluka jsem opouštěl, když mu bylo patnáct měsíců. Teď jsem nevěděl, jak na mě bude reagovat, když mu přivedou nějakýho cizího mužskýho v hnědých vězeňských hadrech. Jestli se skrčí mámě do klína a bude se bát. Zavolali mě na strážnici, tam na mě čekal bachař a odvedl mě mimo tábor. Tam byl ještě ten jeden dřevěnej barák a v něm návštěvní místnost. Tak mě vede k tomu baráku a tam stojí ve dveřích manželka s mým tátou. A kluk mezi nima, za ruku s mámou. A když jsme byli asi dvacet metrů od nich, tak se mámě vytrhl, rozběhl se ke mně, natáhl ruce, řekl ‚tatínku‘ a vrhl se mi do náruče. Ten bachař nemohl nic dělat. Já držel svý dítě v náručí, to nebylo dovolený! No ale co mohl dělat? Ohlédl se, jestli nás někdo nevidí a honem, abychom už byli v tom. A dokonce mi kluka nechal, abych ho mohl držet na klíně. Já jsem byl opojenej. A manželka, jak jsme měli všichni radost z toho setkání, tak manželka byla taky taková rozjařená, drželi jsme se za ruce a on to všechno toleroval. A můj tatínek, tenkrát už asi sedmdesátiletý…ten táta s těma nakroucenýma fousama tam sedí a nechal se strhnout tou náladou, tak se najednou ke mně nakloní a povídá ztlumeným hlasem, ale tak, aby to ten bachař slyšel: ‚Pomysli na Havlíčka - všichni rovný lidi museli trpět. Ale ne nadarmo, pamatuj si to.‘ Já jsem si myslel, konec návštěvy - předtím nás instruovali, že se smíme bavit jen o rodinných záležitostech. Bachař zalapal po dechu, podíval se na toho starýho člověka a jenom polkl a návštěva pokračovala.“

„Oni mě chtěli zatáhnout taky do špionáže. Ale díky výpovědím ostatních a toho mého kamaráda, se kterým jsem bydlel... už jsme spolu studovali učitelák v Plzni, to byl výbornej kámoš, tak ten v tom dělal. Ten skutečně ty zprávy zprostředkovával. A oni to kvalifikovali jako špionáž. A ten nic nepověděl. A já jsem to zatloukl. No a ten vyšetřující soudce na mě hřměl: ‚Vy lžete! Šimák to doznal.‘ A já povídám: ‚Šimák to nedoznal.‘ My jsme byli jak dva bratři. ‚Tak my vám ho přivedeme a budeme vás konfrontovat.‘ A já povídám: ‚Tak mi ho přiveďte.‘ Nikdy ke konfrontaci nedošlo. Protože oni si to vymysleli. Hodili to na něj, ale když jsem viděl ty protokoly, nic takového tam nebylo. Čili takovým způsobem se vyšetřovalo. Pak přišel Nejvyšší vojenský soud, a proč Nejvyšší vojenský soud? Byli jsme pětičlenná skupina a jeden byl ještě před Únorem bezpečnostním referentem hlavního města Prahy. Měl tedy co dělat s bezpečností, a tak jsme museli před vojenský soud všichni. A já jenom proto, že jsem napsal tu analýzu režimu. A dali nám sedmnáct, patnáct, dvanáct, deset. Já jsem naštěstí vyvázl z té špionáže, tak jsem dostal jenom za velezradu deset.“

„A když jsem byl třetí rok na filosofii, přišel únor 1948. Já jsem byl imunní vůči komunistům, protože jsem měl zažitého Masaryka, jeho sociální otázku. To málokdo znal, že Masaryk v devadesátých letech devatenáctého století napsal dvousvazkové dílo, kde se vypořádával s Marxem, nikoli jako se sociálním bojovníkem. On ho uznával, on ho respektoval. Ale s jeho materialismem. On říkal, ty počítáš s kapitálem jako systémem, s výrobními poměry, ale zapomínáš na to lidské v nás. Na lidské potřeby. A hlásáš utopii, kterou lidé nikdy nenaplní. Protože lidé nejsou andělé. A ty tam projektuješ do budoucnosti, do té beztřídní společnosti rovnost, všichni budou mít podle svých potřeb, každý bude dělat jenom to, co se mu líbí. To je iluze. A já jsem to už měl všechno zažité. Navíc jsem ještě od táty dostal brožuru od německého novináře Eduarda Bernsteina. Bernstein byl novinář, který za Bismarcka musel utéct do Švýcarska a potom se uchýlil do Londýna, kde po Marxově smrti byl spolupracovníkem Engelsovým. A byl dobrý znalec Marxova díla. Ale už tenkrát měl jisté pochybnosti.“

„Já to vyprávím proto, že se nesmí paušalizovat. Lidi házejí do jednoho pytle celý národ. A řekne se, že celý národ byl pro odsun. Mají pravdu potud, že byly určité diference u lidí, kteří ho schvalovali jako nutnost, a u lidí, kteří ale neschvalovali způsob, jakým se to dělo. Chtěli trochu lidskosti do toho. A to jsem viděl, že ani v těch dobách surových, války a nacismu, v lidech soucit neotupěl. Byť šlo o Němku, tak všichni pochopili, že toto se nedělá. A když se potom mluví o odsunu, tak já plně chápu, že po válce, po těch zážitcích, když jsme byli vlastně na každém kroku potupováni…šel německý voják, musela jste mu udělat cestu, nesměla do něj narazit, protože by spustil. A všichni lidi byli plní zloby, ale ne všichni byli pro, aby se vyhnaly i děti a babičky. Ale ono to nebylo jinak možné, tři a půl milionu Němců nebylo možno postavit před soud. My jsme ani tolik soudců neměli. A potom, víte, jak to chodí… v Německu měli denacifikační soudy a denacifikovali potom každého nacistu. A dostal gleit, že se neprovinil proti lidskosti a byl státním úředníkem a třeba poslancem. Tak já jsem plně chápal tu Benešovu zásadu, musíme se zbavit Páté kolony. Já to chápal, ale nelíbilo se mi, že se to dálo surovým způsobem.“

„Ale došel jsem akorát k Městskému divadlu a oni už přijížděli od německých hranic, od Litic, po Klatovské třídě a dole pod divadlem byly Pětatřicátá kasárna. To byl slavný plzeňský pluk, ale teď tam byli samozřejmě Němci. A já jsem se ocitnul mezi tím divadlem a Pětatřicátýma kasárnama, když přijel ten konvoj. A ti hloupí chlapci… ztracená válka… to byli ti patnácti, šestnáctiletí vojáci, poslední záloha, kterou zmobilizovali, a ti byli ještě ohloupení nacistickou ideologií. Flinty měli, náboje měli, kulomety měli, tak začali po těch Američanech pálit. No ztracená věc, samo sebou. A já byl mezi tím. Stačil jsem zaběhnout do nějakých otevřených vrat. Ukázalo se, že je to budova obchodní a živnostenské komory a že je tam ve sklepě už spousta lidí, kteří tam utekli. A než jsem tam zaběhl, tak jsem viděl, jak se chovají ti Američané. To byli ostřílení chlapci, kteří šli od Normandie přes celé Německo. Pořád se bojovalo. On seděl na tom džípu, a když zazněly první výstřely, svezl se na zem, poslouchal, odkud to přichází, schoval se za ten džíp, vzal samopal a pálil zpátky. V klidu, v obdivuhodným klidu. Byl konec války, ale on ještě mohl přijít o život. Ale ti lidi na to nemysleli, nemohli. To byli opravdu skvělí vojáci.“