PhDr. Karel Hrubý

* 1923  

  • „Šalgovič měl seznam lidí, kteří se angažovali a už probíhalo zatýkání politiků z KANu a politických vězňů, co zakládali... Protože to byli ti Moskvě věrní lidi. A manželka mi řekla, jestli mi ještě jednou řekneš, co jsi mi řekl tenkrát v Železné Rudě, když jsme seděli na hranicích u strejdy na návštěvě, u závory. Březen 1948, kolem utíkali lidi a oni po nich stříleli. A my jsme tam seděli u závory, jenom ji zvednout a přejít. A strejda vyšel ven a povídá: ‚Karle, jestli chceš utéct, tak to řekni. Já půjdu taky. Přestrkáme nábytek… protože to byl dvojdům, polovina česká celnice a druhá polovina byla bavorská celnice. 'Rozstrkáme to, Bavoráci nám pomůžou a půjdeme všichni.‘ A já jsem tenkrát, ještě jako študák povídal: ‚Strejdo, fronta bude tady a z fronty se neutíká.‘ No, mladý člověk to snadno řekne. A manželka mi to připomněla. To už jsme měli kriminál za sebou. A povídá: ‚Táto, jestli ještě jednou řekneš, že fronta bude tady, tak se s tebou nechám rozvést.‘ Ono to nakonec bylo všechno jinak, pozatýkali pár lidí, ale brzy to zatýkání přestalo a začaly prověrky a začalo to trestání, sesazování, vylučování. Ale málo lidí zavřeli. Zavírali jednotlivce, ale nezavírali masově, jako v těch padesátých letech. A tak jsme ve skutečnosti měli víc obav než bylo třeba. Jenže my už jsme měli za sebou léta ale ošklivýho kriminálu. A tak třetího září jsme sedli do rychlíku, jeli přes Cheb a přijeli do Norimberku. Tam jsme vystoupili na nádraží a tam už byli Bavoráci v těch krátkých kožených kalhotách. Měli tam stoly, a jak jsme vystupovali, tak se nás ptali: ‚Sind Sie Pfluechtingen? Jste utečenci? Uprchlíci?‘ A já jsem slyšel poprvé to slovo uprchlík. A mně se zadrhlo v krku a povídám: ‚Nein, sind wir nicht.‘ Já jsem v sobě neviděl uprchlíka. Já se přece vrátím.“

  • „Ti bachaři najednou znejistěli. Byli takoví shovívavější, byli nejistí, co bude. A já jsem měl tenkrát v dubnu první návštěvu po odsouzení. Já jsem se skoro rok s rodinou neviděl, kluka jsem opouštěl, když mu bylo patnáct měsíců. Teď jsem nevěděl, jak na mě bude reagovat, když mu přivedou nějakýho cizího mužskýho v hnědých vězeňských hadrech. Jestli se skrčí mámě do klína a bude se bát. Zavolali mě na strážnici, tam na mě čekal bachař a odvedl mě mimo tábor. Tam byl ještě ten jeden dřevěnej barák a v něm návštěvní místnost. Tak mě vede k tomu baráku a tam stojí ve dveřích manželka s mým tátou. A kluk mezi nima, za ruku s mámou. A když jsme byli asi dvacet metrů od nich, tak se mámě vytrhl, rozběhl se ke mně, natáhl ruce, řekl ‚tatínku‘ a vrhl se mi do náruče. Ten bachař nemohl nic dělat. Já držel svý dítě v náručí, to nebylo dovolený! No ale co mohl dělat? Ohlédl se, jestli nás někdo nevidí a honem, abychom už byli v tom. A dokonce mi kluka nechal, abych ho mohl držet na klíně. Já jsem byl opojenej. A manželka, jak jsme měli všichni radost z toho setkání, tak manželka byla taky taková rozjařená, drželi jsme se za ruce a on to všechno toleroval. A můj tatínek, tenkrát už asi sedmdesátiletý…ten táta s těma nakroucenýma fousama tam sedí a nechal se strhnout tou náladou, tak se najednou ke mně nakloní a povídá ztlumeným hlasem, ale tak, aby to ten bachař slyšel: ‚Pomysli na Havlíčka - všichni rovný lidi museli trpět. Ale ne nadarmo, pamatuj si to.‘ Já jsem si myslel, konec návštěvy - předtím nás instruovali, že se smíme bavit jen o rodinných záležitostech. Bachař zalapal po dechu, podíval se na toho starýho člověka a jenom polkl a návštěva pokračovala.“

  • „Oni mě chtěli zatáhnout taky do špionáže. Ale díky výpovědím ostatních a toho mého kamaráda, se kterým jsem bydlel... už jsme spolu studovali učitelák v Plzni, to byl výbornej kámoš, tak ten v tom dělal. Ten skutečně ty zprávy zprostředkovával. A oni to kvalifikovali jako špionáž. A ten nic nepověděl. A já jsem to zatloukl. No a ten vyšetřující soudce na mě hřměl: ‚Vy lžete! Šimák to doznal.‘ A já povídám: ‚Šimák to nedoznal.‘ My jsme byli jak dva bratři. ‚Tak my vám ho přivedeme a budeme vás konfrontovat.‘ A já povídám: ‚Tak mi ho přiveďte.‘ Nikdy ke konfrontaci nedošlo. Protože oni si to vymysleli. Hodili to na něj, ale když jsem viděl ty protokoly, nic takového tam nebylo. Čili takovým způsobem se vyšetřovalo. Pak přišel Nejvyšší vojenský soud, a proč Nejvyšší vojenský soud? Byli jsme pětičlenná skupina a jeden byl ještě před Únorem bezpečnostním referentem hlavního města Prahy. Měl tedy co dělat s bezpečností, a tak jsme museli před vojenský soud všichni. A já jenom proto, že jsem napsal tu analýzu režimu. A dali nám sedmnáct, patnáct, dvanáct, deset. Já jsem naštěstí vyvázl z té špionáže, tak jsem dostal jenom za velezradu deset.“

  • „A když jsem byl třetí rok na filosofii, přišel únor 1948. Já jsem byl imunní vůči komunistům, protože jsem měl zažitého Masaryka, jeho sociální otázku. To málokdo znal, že Masaryk v devadesátých letech devatenáctého století napsal dvousvazkové dílo, kde se vypořádával s Marxem, nikoli jako se sociálním bojovníkem. On ho uznával, on ho respektoval. Ale s jeho materialismem. On říkal, ty počítáš s kapitálem jako systémem, s výrobními poměry, ale zapomínáš na to lidské v nás. Na lidské potřeby. A hlásáš utopii, kterou lidé nikdy nenaplní. Protože lidé nejsou andělé. A ty tam projektuješ do budoucnosti, do té beztřídní společnosti rovnost, všichni budou mít podle svých potřeb, každý bude dělat jenom to, co se mu líbí. To je iluze. A já jsem to už měl všechno zažité. Navíc jsem ještě od táty dostal brožuru od německého novináře Eduarda Bernsteina. Bernstein byl novinář, který za Bismarcka musel utéct do Švýcarska a potom se uchýlil do Londýna, kde po Marxově smrti byl spolupracovníkem Engelsovým. A byl dobrý znalec Marxova díla. Ale už tenkrát měl jisté pochybnosti.“

  • „Já to vyprávím proto, že se nesmí paušalizovat. Lidi házejí do jednoho pytle celý národ. A řekne se, že celý národ byl pro odsun. Mají pravdu potud, že byly určité diference u lidí, kteří ho schvalovali jako nutnost, a u lidí, kteří ale neschvalovali způsob, jakým se to dělo. Chtěli trochu lidskosti do toho. A to jsem viděl, že ani v těch dobách surových, války a nacismu, v lidech soucit neotupěl. Byť šlo o Němku, tak všichni pochopili, že toto se nedělá. A když se potom mluví o odsunu, tak já plně chápu, že po válce, po těch zážitcích, když jsme byli vlastně na každém kroku potupováni…šel německý voják, musela jste mu udělat cestu, nesměla do něj narazit, protože by spustil. A všichni lidi byli plní zloby, ale ne všichni byli pro, aby se vyhnaly i děti a babičky. Ale ono to nebylo jinak možné, tři a půl milionu Němců nebylo možno postavit před soud. My jsme ani tolik soudců neměli. A potom, víte, jak to chodí… v Německu měli denacifikační soudy a denacifikovali potom každého nacistu. A dostal gleit, že se neprovinil proti lidskosti a byl státním úředníkem a třeba poslancem. Tak já jsem plně chápal tu Benešovu zásadu, musíme se zbavit Páté kolony. Já to chápal, ale nelíbilo se mi, že se to dálo surovým způsobem.“

  • „Ale došel jsem akorát k Městskému divadlu a oni už přijížděli od německých hranic, od Litic, po Klatovské třídě a dole pod divadlem byly Pětatřicátá kasárna. To byl slavný plzeňský pluk, ale teď tam byli samozřejmě Němci. A já jsem se ocitnul mezi tím divadlem a Pětatřicátýma kasárnama, když přijel ten konvoj. A ti hloupí chlapci… ztracená válka… to byli ti patnácti, šestnáctiletí vojáci, poslední záloha, kterou zmobilizovali, a ti byli ještě ohloupení nacistickou ideologií. Flinty měli, náboje měli, kulomety měli, tak začali po těch Američanech pálit. No ztracená věc, samo sebou. A já byl mezi tím. Stačil jsem zaběhnout do nějakých otevřených vrat. Ukázalo se, že je to budova obchodní a živnostenské komory a že je tam ve sklepě už spousta lidí, kteří tam utekli. A než jsem tam zaběhl, tak jsem viděl, jak se chovají ti Američané. To byli ostřílení chlapci, kteří šli od Normandie přes celé Německo. Pořád se bojovalo. On seděl na tom džípu, a když zazněly první výstřely, svezl se na zem, poslouchal, odkud to přichází, schoval se za ten džíp, vzal samopal a pálil zpátky. V klidu, v obdivuhodným klidu. Byl konec války, ale on ještě mohl přijít o život. Ale ti lidi na to nemysleli, nemohli. To byli opravdu skvělí vojáci.“

  • Celé nahrávky
  • 7

    Basilej, 30.07.2019

    (audio)
    délka: 05:26:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

U některých lidí je zlo součástí jejich charakteru. A je jedno, jestli se pak obléknou do hnědé uniformy nacistů, nebo mají v kapse rudý průkaz komunistů

Karel Hrubý
Karel Hrubý
zdroj: archiv pamětníka

Karel Hrubý se narodil 9. prosince 1923 v Plzni jako nejmladší z šesti dětí. Vyrůstal v dělnické čtvrti Roudná, otec pracoval na dráze a matka zůstávala v domácnosti a starala se o děti. Vyučil se soustružníkem a v době Protektorátu pracoval v plzeňské Škodovce. V roce 1944 nastoupil ke studiu na Učitelský ústav. Prožil velký nálet na Plzeň v dubnu 1945, na konci války byl svědkem posledních lokálních bojů při osvobozování Plzně i svědkem odsunu Němců. Po válce odešel do Prahy a na Univerzitě Karlově studoval filosofii a sociologii, kterou ukončil v roce 1949 disertační prací o T. G. Masarykovi. Již v roce 1945 se stal členem Československé strany sociálně demokratické a po jejím násilném sloučení s komunistickou stranou v roce 1948 přestup ke komunistům odmítl. Zapojil se do činnosti ilegální skupiny sociálních demokratů a ještě jako student pro ně vypracoval analýzu komunistické diktatury. V souvislosti s únosem posledního předúnorového předsedy sociálních demokratů Bohumila Laušmana, kterého v roce 1953 unesli agenti StB z Vídně, se rozběhlo rozsáhlé vyšetřování. Během něj byli pozatýkáni i členové ilegální skupiny, ke které patřil Karel Hrubý. Jeho samotného zatkli o dva roky později a Nejvyšším vojenským soud jej odsoudil k deseti letům vězení za velezradu. Následně byl převezen do pracovně výchovného tábora v Tmavém dolu u Rtyně v Podkrkonoší. V roce 1960 se v rámci amnestie prezidenta Novotného, která se poprvé týkala i politických vězňů, dočkal propuštění. Následující roky pracoval jako brusič ve výrobním družstvu. V období pražského jara mu bylo nabídnuto místo sociologa ve Výzkumném ústavu výrobních družstev. Současně se vrátil do politiky a stal se členem přípravného výboru pro obnovu Československé strany sociálně demokratické. Všechna jednání skončila invazí vojsk Varšavské smlouvy. Karel Hrubý se obával nové vlny zatýkání a politických procesů, a proto v září roku 1968 společně s rodinou vycestoval do Švýcarska. Krátce po příjezdu získal místo sociologa velké farmaceutické společnosti a v průběhu dalších měsíců pro ně vypracoval marketingovou strategii prodeje léků. Díky její úspěšnosti ji firma postupně zaváděla ve svých pobočkách po celém světě. V roce 1972 se aktivně zapojil do činnosti exilové sociální demokracie a o rok později se stal jejím místopředsedou a v roce 1989 předsedou. Současně byl členem celosvětového vedení Společnosti pro vědy a umění, sdružující československou vědeckou a kulturní elitu v zahraničí. Ve Švýcarsku byl jejím předsedou a po mnoho let byl také editorem významného kulturně-politického exilového sborníku Proměny. Počátkem roku 1990 se vrátil do Prahy, aby se účastnil jednání o obnově sociální demokracie. Je autorem řady vědeckých studií z oblasti sociologie, politologie a filosofie a stále aktivně publikuje. Kromě odborných textů mu v roce 2017 vyšla také kniha Mohlo to být horší, usmířené vzpomínání na komunistický kriminál, a o rok později sborník jeho studií a esejí, souhrnně nazvaný Cesty komunistickou diktaturou. V roce 1995 se stal čestným občanem města Plzně a ve stejném roce mu prezident republiky udělil vysoké státní vyznamenání, Řád T. G. Masaryka II. stupně za zásluhy při rozvoji demokracie, humanity a lidských práv. Žije v Basileji, je vdovec. Jeho jediný syn je lékařem.