Pro Vladimíra Špidlu znamenaly události roku 1968 a 1969 zhroucení životní víry. Z výslechu v srpnu 1969, kdy režim brutálně potlačil protisovětské manifestace, si odnesl posttraumatický šok.
„Samozřejmě je to pro mě klíčová událost, to musím říct, že doopravdy ano – v takovém existenciálním smyslu. Protože se mi vlastně zhroutil svět. Taková obecná představa, jak svět funguje,“ uvedl Vladimír Špidla k invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „Ten šok byl takový, že pro mě to znamenalo, že jsem ztratil už natrvalo nějakou obecnou životní jistotu.“
Budoucí vrcholový politik byl tehdy ještě středoškolským studentem. Když krátce po vpádu vylepoval plakáty proti okupaci a přistihla ho sovětská hlídka, zažil krušné chvíle strachu o život: „Postavili mě ke zdi a mířili na mě. Já jsem nevěděl, co bude.“
Cesta k levicovému smýšlení
Vladimír Špidla se narodil roku 1951 v Praze, pochází ze silně levicově zaměřené rodiny. Jeho otce Václava Špidlu, divadelního herce a režiséra, zformovalo tvrdé dětství. Vyrůstal napůl na ulici a živil se po šantánech jako zázračné dítě s nevšedním hudebním talentem. Později působil ve Vinohradském divadle, Divadle J. K. Tyla v Plzni i v Národním divadle. V roce 1969 byl po normalizačních prověrkách vyloučen z KSČ a na scénu velkých divadel se již nemohl vrátit.
Maminka Dagmar Rychlíková pocházela z rodiny význačného chirurga Emanuela Rychlíka, který byl jako příslušník konzervativní střední vrstvy v padesátých letech vězněn. Za záminku k zatčení posloužilo provedení tehdy nelegálního potratu syfilitické matce, skutečným důvodem ale bylo spíš to, že ho komunistický režim vnímal jako nepřítele a „buržoazní element“.
Maminka Dagmar ale navzdory konzervativnímu rodinnému zázemí byla přesvědčená komunistka. Jako osmnáctiletá dívka vstoupila roku 1943 do protinacistického komunistického odboje v jižních Čechách. Podstoupila elitní výcvik pro boj zblízka, kterému pod heslem „Strach je smrtelný hřích“ velel parašutista z Velké Británie kapitán Josef Černota.
Na sklonku války v květnu 1945 tak například sehrála roli při konsolidaci situace v Písku, který marně čekal na osvobození Rudou armádou, a kde se silná německá posádka odmítala vzdát do jiných rukou než amerických. Ač sama komunistka, odjela Dagmar Rychlíková z pověření revolučního národního výboru na kole do Strakonic, kde jí americký velitel dal k dispozici četu tanků vedených kapitánem Kermitem Bernardem. „Máma sedla na džíp a dovezla tanky do Písku. Německý prapor se potom vzdal bez jakéhokoliv boje.“
Onemocněla psychickou chorobou a z politiky se stáhla
Jako aktivní členka komunistického odboje se Dagmar Rychlíková později nevyhnula také účasti na poválečném odsunu německého obyvatelstva. „Naštěstí té urovnané fáze,“ upřesňuje její syn, „ne té divoké. Nikdy o tom nemluvila, a když přece jen – to byly dvě tři věty –, tak bylo vidět, že z toho má hrůzu. Protože si pamatuji, že několikrát říkala, jak tam byly nějaké děti s malými kufříky.“
Zhroucení životního ideálu přinesl Vladimírově mamince rok 1956, kdy sovětský vůdce Nikita Chruščov na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu pronesl projev, v němž odhalil diktátorské praktiky svého předchůdce.
„V té době ještě byla v tom užším kruhu – ne politicky mocná, ale v tom, čemu se třeba francouzsky říká ‚entourage‘, takové to užší okolí mocenské špičky,“ přiblížil Vladimír Špidla okolnosti matčina prozření.
„Na nějakém tajném zasedání jim promítli ten Chruščovův projev, a to pro ni byl těžký šok. Takže od té doby se začala odtahovat, ale z komunistické strany nikdy nevystoupila.“
Počátkem šedesátých let onemocněla Vladimírova matka těžkou psychickou chorobou – zřejmě se jednalo o bipolární poruchu – a s politikou se definitivně rozloučila. Rodina se po otcově divadelním angažmá v Plzni vrátila v polovině šedesátých let do Prahy a Vladimír začal navštěvovat střední školu. Měl dva roky před maturitou, když přišel srpen 1968 a okupace vojsky Varšavské smlouvy – pro Vladimíra Špidlu otřes stejně zásadní, jakým byl pro jeho matku rok 1956.
Byla to tvrdá řež
V srpnu 1968 na Čechoslováky mířily samopaly a tanky cizích (byť “spřátelených”) mocností, o rok později už strach budily i ty vlastní. V srpnu 1969 se Vladimír Špidla účastnil masových demonstrací proti sovětským okupantům – nadlouho posledních velkých protestů, jejichž tvrdým potlačením definitivně zvítězila normalizace:
„Tam to, aspoň co si pamatuju, byla docela tvrdá řež. Jednou tam byl útok, který ti demonstranti odrazili, ti policisti utekli. Tak pak vyjely tanky a začaly opravdu střílet. Já nevím, jestli slepé nebo ostré – to nepoznám – a lidi začali prchat. V hlavě mám takový filmový záběr, jak se mi podařilo kolem ministerstva průmyslu uhnout a část toho davu ty tanky nahnaly na Štefánikův most a hnaly je do tunelu, který svítil. Takže to bylo takové – filmařsky velmi zajímavé.“
Kromě Československé lidové armády a bezpečnostních sborů zasahovaly tehdy i Lidové milice, které, jak Vladimír Špidla vzpomínal, byly obzvlášť brutální. Režim neváhal použít veškerých prostředků k zastrašení obyvatelstva, jež se bouřilo proti “bratrské pomoci”.
Po potlačení protestů následovaly tvrdé výslechy demonstrantů i chodců, kteří se pohybovali v centru. Student Špidla se sice demonstrací opravdu zúčastnil, hlídka bezpečnosti ho ale sebrala zřejmě náhodně až druhý den – když si šel na Václavské náměstí vyzvednout objednanou desku Bee Gees. Příslušníci ho odvedli na služebnu v Krakovské ulici, tam došlo k hodinu či dvě trvajícímu mučení, které Vladimír Špidla popsal následujícími slovy:
„Spočívalo to třeba v tom, že jsem se musel takhle posadit a nějakej mladej hošík mi říkal: ‚Ach, já už mám tak umlácenou ruku,‘ a buch! – dal mi pěstí do obličeje. Já jsem udělal kotrmelec, oni na mě řvali, že se musím zase posadit. Zase jsem musel dát takhle ruce, zase do mě bouchli. K tomu vedli takové řeči jako: ‚Studente, dostudoval jsi,‘ a podobně. Takže to bylo drsný. Probíhal jsem uličkou, pak mě mlátili obuškama.“
Více než drsným výslechem se ho příslušníci snažili přinutit, aby mluvil: „Stále po mně chtěli, abych řekl, kdo byl v těch demonstracích. A to tedy musím říct, že ke svému štěstí jsem to neřekl. Jinak mě dodělali tak, že pak už jsem ležel na zemi a tekly mi slzy. Snažil jsem se utéct, a oni mě vždycky skopli. Ale nakonec jsem žádné jméno neřekl, a tím pádem, když jsem se z toho po roce dostal – protože jsem trpěl posttraumatickým šokem –, tak jsem neměl žádné výčitky svědomí.“
Agent-pašerák
V roce 1970 Vladimír Špidla odmaturoval a nastoupil ke studiu historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Poučen rokem 1968 i 1969 už vůči režimu nechoval žádné iluze, a tak se odmítl organizovat v Socialistickém svazu mládeže, který vznikl v roce 1970 po zaniklém Československém svazu mládeže. Nevstoupil do něj a naopak se jako vysokoškolský student zapojil do pašování zakázané literatury.
Jako „agent-pašerák“ se mimo jiné podílel na předávkách exilových časopisů Listy či Svědectví. Jeho úkolem bylo vytvářet i vyzvedávat takzvané mrtvé schránky, tedy místa vhodná k uschování „kontrabandu“, a informovat o nich další článek v zakonspirovaném řetězci.
„V zásadě to bylo tak, že jsem šel na nějaké místo Prahy, a tam jsem viděl nápis křídou, který byl maskovaný jako srdce. Ta písmenka znamenala nějaká data a číslo znamenalo, která je to mrtvá schránka. Já jsem vyzvedl mrtvou schránku, dostavil jsem se na další místo, kde jsem stál někde na rohu. Tam ke mně přišel člověk a řekl: ‚Nevíte, kudy se jde do Husovy ulice?‘ Já jsem mu řekl: ‚To bohužel nevím, já nejsem z Prahy.‘ Tím pádem se ukázalo, že jsme to my. Tak jsem ho někam zavedl a dal jsem mu batoh, který jsem měl někde schovaný.“
Po absolvování v roce 1976 vystřídal Vladimír Špidla vícero zaměstnání. V Praze pracoval ve skladu kulis Národního divadla, po přestěhování do Jindřichova Hradce byl pomocníkem topiče v mlékárně, následně se uchytil na Okresním národním výboru jako pracovník ochrany přírody a památkář.
Ekologická problematika mu byla blízká, v roce 1979 spoluzaložil Český svaz ochránců přírody, organizaci, která sice nebyla prvotním zaměřením politická, ale svým odporem proti hospodářsko-ekonomické koncepci státu stála v jakémsi „meziprostoru“.
Čtyři proudy v obnovené sociální demokracii
V listopadu 1989 se Vladimír Špidla zapojil do revolučního dění. Vystoupil na sjezdu Českého svazu ochránců přírody, který odsoudil zásah na Národní třídě 17. listopadu, a v Českých Budějovicích, kde tehdy žil, se dal do služeb Občanského fóra.
Ještě před generální stávkou 27. listopadu 1989 se pak rozhodl ke kroku, který se pro jeho další směřování ukázal jako určující – do Jihočeské pravdy zadal inzerát, že zakládá sociálně demokratickou stranu, a kdo se chce přidat, ať se ozve. Ozvalo se asi osmdesát lidí, a základy krajské organizace obnovené sociální demokracie tak byly položeny. Tou dobou už se sociální demokracie obnovovala v Praze, kde přípravný výbor v čele se Slavomírem Klabanem vyhlásil obnovení sociální demokracie již 19. listopadu, tedy ve stejný den, kdy bylo ustaveno Občanské fórum.
Obnovená Československá sociální demokracie vznikla podle Vladimíra Špidly ze čtyř zdrojů. Jednak podle něho nezpochybnitelně navázala na autentickou předúnorovou sociální demokracii, která se s komunisty nikdy nesloučila a která komunistický režim přežila v exilu v zahraničí. „Druhý zdroj byli lidi jako já,“ říká Vladimír Špidla, „to znamená lidi více méně levicově orientovaní, možná humanisticky orientovaní, kteří měli představu, jak vypadá zahraniční sociální demokracie.“
Třetí skupinu představovali „lidé ze šedesátého osmého“, většinou reformní komunisti, a čtvrtou komunisté, kteří k sociální demokracii přešli až po převratu. Otázka přijímání bývalých komunistů byla jednou z rozbušek, které způsobovaly „urputné debaty“, podle Vladimíra Špidly však převážil křesťanský požadavek odpouštění hříchů. I přes zhruba patnáct až dvacet procent přeběhlíků s komunistickou minulostí šlo – jak říká – o autentickou sociální demokracii bez institucionálních vazeb na komunistickou stranu.
Dovedl Čechy do EU
Po převratu se Vladimír vrátil do Jindřichova Hradce. Od roku 1990 působil na zdejším Okresním národním výboru jako místopředseda pro školství, zdravotnictví, sociální věci a kulturu. „Přinesla mě tam revoluce. To nebyla žádná volba. Hradecké Občanské fórum řeklo, že chce, abych tam byl, tak jsem tam byl,“ líčí Vladimír Špidla, jak se v popřevratové době rozdávaly politické funkce. „Bylo to převzetí moci a představitelé staré moci odešli. V tom já jsem byl celkem důsledný, protože z dějin člověk ví, že tohle jsou fáze, kdy se to holt musí udělat.“
V devadesátých letech nabrala politická dráha sociálního demokrata Špidly strmě vzestupný směr. Od roku 1992 byl členem předsednictva ČSSD, v roce 1997 se stal statutárním místopředsedou strany a v dubnu 2001 jejím předsedou. Zároveň byl v roce 1996 zvolen poslancem a v letech 1998–2002 působil jako 1. místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí v menšinové vládě Miloše Zemana, která si takzvanou opoziční smlouvou na celé volební období zajistila podporu nejsilnější opoziční strany.
“Problém naší tehdejší politiky byl, že jste měl příliš silné komunisty, se kterými jste nemohl koalici udělat. Takže když jste vyřadil komunisty, tak kdo zbýval? Ti ostatní, a ti vám řekli, že na vás kašlou,“ poukazuje Vladimír Špidla na skutečnost, že opoziční smlouva byla pro sociální demokracii v roce 1998 až druhou volbou. Předcházel jí pokus ustavit koalici s KDU-ČSL Josefa Luxe a Unií svobody Jana Rumla.
V roce 2002, poté, co se zavázal nepokračovat v opoziční smlouvě, dovedl Vladimír Špidla ČSSD k volebnímu vítězství a byl jmenován předsedou vlády. Tím byl do srpna 2004 – v době jeho předsednictví proběhlo v červnu 2003 v zemi referendum, které odsouhlasilo přistoupení České republiky k Evropské unii 1. května 2004. Výsledek referenda podle Vladimíra Špidly nebyl předem jasný. „Ta referendová debata byla velmi složitá, komplikovaná – a nakonec velmi hezká. Ale nebyla jednoznačná. To se vařilo, vařilo a teprve postupně se pochopení významu unie stabilizovalo a zesílilo.“
Sám předseda vlády prý během čekání na výsledek zažil několik nejtěžších minut, kdy byl „ve velkých nervech“. Na otázku, proč o přístupu k Unii nerozhodla vláda, ale bylo vypsáno referendum, Vladimír Špidla odpovídá: „Aby ten vstup byl daleko stabilnější. A opravdu – referendum to pořád stabilizuje. Nikdo o tom nemůže pochybovat, nemůže říkat: ‚Nějací sociální demokrati a nějaká Unie svobody to udělali,‘ nýbrž je jasné, že toto bylo rozhodnutí českých občanů.“