Konstruktér Josef Haisler sestrojil tank, který dokázal jezdit pod vodou. Jeho kariéru armádního technika a vynálezce ale paradoxně ukončil příjezd sovětských tanků v srpnu 1968.
Josef Haisler patřil v srpnu 1968 k civilním zaměstnancům Československé armády. Jako bývalý technik mladoboleslavské Škodovky se dokonale vyznal ve všemožných vozidlech i plavidlech a svůj um dal do služeb tajných armádních projektů Varšavské smlouvy.
Jeho odborná práce pro armádu skončila v noci na 21. srpna 1968, když se rozhodl neuposlechnout rozkazu: „Poskytnout veškerou pomoc sovětským vojákům.“ Udělal pravý opak, proti okupaci velmi otevřeně protestoval.
Litovali jsme, že u toho válčení nebudeme
Josef Haisler měl jako dítě dvě velké vášně: válečné příběhy a automobily. Narodil se roku 1923 v Lohenicích u Přelouče a od dětství naslouchal vyprávění svého otce, který za první světové války sloužil u dělostřelectva na italské frontě, nebo souseda z Přelouče, pana Virta, který za vojenské zásluhy za světové války dostal funkci obecního cestáře.
Později, když začal chodit na reálné gymnázium v Pardubicích, byli dokonce členy profesorského sboru bývalí legionáři: „Náš francouzštinář, doktor Breyer, a němčinář, profesor Havel, byli držiteli Řádu akademické palmy, ,l'Officier d'Académie Française’. Další kantor byl legionářem na východní frontě, v Rusku. Tihle kantoři měli ulehčenou práci, výuku mohli zpestřovat vyprávěním zážitků z války a snadno si získali naši pozornost i respekt.“
Okolo roku 1936 se rodina Haislerových přestěhovala do Mladé Boleslavi, kde otec pracoval ve Škodovce. Jak Josef dorůstal do puberty, začínal chápat, že se znovu schyluje k válce. Velmi intenzivně vnímal atmosféru těsně před uzavřením Mnichovské dohody, kdy v Československu podle jeho slov převládalo odhodlání bránit se Němcům se zbraní v ruce.
„My jako čtrnácti, patnáctiletí kluci jsme doslova obléhali mladoboleslavská kasárna. Chtěli jsme něco dělat, byli jsme šťastní, že nás přijali alespoň do civilní protiletecké obrany a že můžeme dělat spojky nebo být v záchranných četách. Litovali jsme, že je nám teprve patnáct a že nebudeme u toho válčení,“ vzpomíná.
Situace po Mnichovské dohodě se ale vyvinula zcela jinak – namísto k „válčení“ došlo k zabrání Sudet. V mladoboleslavském gymnáziu, kde Josef Haisler v té době studoval, se to projevilo především příchodem mnoha nových vyučujících vystěhovaných z pohraničí.
Na gymnáziu maturoval v roce 1941. Vzhledem k tomu, že vysoké školy byly zavřené, nadcházející dva roky studoval ještě střední průmyslovku. Při druhé maturitě v roce 1943 se profesoři obávali, že školu poctí svou přítomností nechvalně proslulý německý školní inspektor Werner, který bazíroval na důkladné znalosti němčiny a německých technologií.
Josef Haisler však měl v kapse tajný trumf: důkladně se totiž seznámil s motorem Volkswagenu Typ 1 „brouka“, automobilu, na němž se jako konstruktér podílel Ferdinand Porsche a o jehož vývoj se zasadil Adolf Hitler. „Doufali jsme, že ten Werner se na to chytne, že máme nastudovaný ten Führerův vůz,“ říká Josef Haisler. Inspektor ale naštěstí nedorazil.
Na čtyřech kolech i na vodě
Jeho prvním zaměstnáním byla práce technika v mladoboleslavské Škodovce. Ovšem pouze na papíře: ve skutečnosti totiž vykonával různé manuální činnosti v provozu. Při práci na obrážečce na ozubená kola se seznámil s kolegou, který rozmnožoval protiněmecké letáky a byl odsouzen na tři a půl roku v káznici v německém Waldheimu. Přátelil se také s Jaroslavem Podlipným, který vedl skupinu skautů napojených na odbojovou organizaci Obrana národa.
Ve Škodovce zůstal i po osvobození a záhy z přesvědčení vstoupil do KSČ: „Kdo ve dvaceti nebyl komunistou, neměl srdce. Kdo jím zůstal ještě v padesáti, nemá mozek,“ cituje dobové pořekadlo. Strana měla vliv i na jeho pracovní zařazení:
„Komunisté se snažili obsadit všechny funkce, které pokládali za důležité. Hodně jim šlo o mládež. Proto partaj určila, že ve Škodovce nebudu pracovat jako konstruktér, ale jako zástupce vedoucího učiliště. Tam mě to vůbec nebavilo, ale rozhodnutí strany bylo v té době svaté.“
Když se snažil vrátit na původní pozici technika a konstruktéra, vedlo to k hádce, která skončila jeho odchodem: začal pracovat jako projektant pro nové objekty papíren v Bělé pod Bezdězem. V roce 1956 přesídlil do Jablonce nad Nisou, kde se začal věnovat jachtingu.
Tank jako ponorka
Zkušenosti z práce v automobilce, znalosti konstruktéra a nově nabyté dovednosti z jachtingu se sečetly v jeho následujícím zaměstnání: v roce 1958 nastoupil do Vojenského výzkumného ústavu v Doksech, kde začal pracovat na přísně tajném projektu tanku, který měl být schopen jezdit pod vodou.
Zadání projektu pod krycím názvem „Řeka“ znělo: „konstrukčně upravit tank tak, aby byl schopen ujet kilometr v sedmimetrové hloubce pod hladinou s rychlostí proudu 2,5 metru za sekundu,“ což se dosud nepodařilo ani východoněmeckým, ani sovětským konstruktérům.
Tank bylo nutné utěsnit a izolovat, na ústí hlavně byl nasunut pryžový kryt, výfuk dostal těsnicí klapky. „Studoval jsem nejrůznější dýchací přístroje, dokonce jsem i šil potápěčské obleky pro záchrannou jednotku,“ popisuje Josef Haisler.
Řadu zkušebních jízd absolvoval s tankem sám: „Nechtěl jsem nějakýho dvacetiletýho smrada mámě utopit,“ poznamenává konstruktér, který s překvapením zjistil, že velké procento vojáků neumí plavat.
Počítalo se s tím, že kdyby pod vodou došlo k jakékoli nehodě, vojáci musejí tank otevřít a nechat ho zaplavit vodou, což pro ně bylo velmi riskantní. Trénovali ve speciální komoře na zámku v Doksech. Sám Josef Haisler při testech v bazénu jednou upadl do bezvědomí.
Úkol byl po zkouškách na dně Máchova jezera vyřešen v září 1959: „Použil jsem úzký šestimetrový komín, který měl nahoře čočku a zrcátko, dole druhou část dalekohledu – jednoduchý periskop, který posádce pod vodou pomáhal vidět nad hladinu,“ vysvětluje Josef Haisler.
Tank se totiž při zkouškách na Dunaji u Komárna musel po překonání říčního koryta trefit do deset metrů široké brány vymezené trasírkami a nedovolit, aby proud řeky změnil jeho směr.
Věděl jsem, že riskuji
Ve výzkumném ústavu v Doksech pracoval nadcházejících deset let, jeho osud ale zvrátil vstup vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968.
„Často jsem si bral práci domů. Tu noc jsem usnul s hlavou na psacím stole, a jak jsem ve spánku pohnul rukou, omylem jsem zapnul rádio. Uslyšel jsem výzvu, aby lidé probudili rodinu i sousedy a poslouchali zvláštní zpravodajství,“ vypráví dění oné noci.
Vyrazil autem do Vojenského výzkumného ústavu a už cestou uviděl v ulicích ruské tanky i sovětské vojáky, kteří řídili dopravu. Jeden z nich na něj mával praporkem, aby zastavil: „Otevřel jsem okýnko a zařval jsem na něj všechno, co jsem uměl rusky: ,Uchadí, jeb tvoju mať, ja oficjér!’ A jel jsem do výzkumáku.“
Tam bylo liduprázdno, strážní spali, jen hlídací psi ho přivítali štěkotem. “Z Prahy přišla zpráva: ,Poskytnout veškerou pomoc sovětským vojskům, zejména pohonné hmoty.’ Tato zpráva se zapsala do evidované knihy služeb, ale druhý den ráno byl ten fonograf pryč, někdo ho vytrhl…“
Najednou uslyšel od letiště střelbu: dvě salvy ze samopolu. „Říkal jsem si, krucifix, snad po sobě ti pitomci nestřílejí. Na obou stranách jsou dvacetiletí smradi, oni si snad ještě něco udělají. Pak se ozvalo ještě pár výstřelů z velkorážného kulometu a rozburácel se tank, který najížděl na letiště.“
Domů už té noci nešel – místo toho ve své pracovně sepsal protest proti vstupu okupačních vojsk, který se hned následujícího dne vysílal v regionální rozhlasové stanici Bezděz. Josef Haisler dal do jejích služeb své znalosti radiotechniky a na několik prvních dnů, až do podepsání Moskevských protokolů, zde pomáhal udržovat nezávislé rozhlasové vysílání.
Náčelník místního vojenského útvaru byl jedním z delegátů takzvaného Vysočanského sjezdu KSČ, svolaného na 22. srpna do jedné z hal ČKD, který přijal rezoluci odsuzující okupaci. Když se náčelník vrátil k útvaru, společně s Josefem Haislerem se domlouvali na dalším postupu:
„Nabídl jsem mu, že mám známé v papírnách v Bělé pod Bezdězem. Ti by nám mohli pomoci rozjet velkou letákovou akci. Když se výzkumák spojí s papírnami, můžeme letáky tisknout ve velkém. On s tím souhlasil.“
Letáky potom šířili po vojenských útvarech zejména v hradeckém a pardubickém kraji. „Věděl jsem, že riskuji vyhození z výzkumáku. Ale taky to mohlo být mnohem horší. Nevěděli jsme, jestli nás Rusáci nebudou chtít pochytat a deportovat někam do gulagu. U nich se nedalo nic předem odhadnout,” říká Josef Haisler.
Čekám na lepší vítr
Na nejhorší nakonec nedošlo, takže Josef Haisler „pouze“ přišel o zaměstnání. A nebyl jediný, současně s ním byla z Vojenského výzkumného ústavu v Doksech vyhozena i řada dalších odborníků:
„Byl tam specialista na pancíře, který je jezdil vyvíjet do Magnitogorsku, nebo specialista na studené starty, který dokázal nastartovat tank nebo jiné vozidlo při minus padesáti nebo šedesáti stupních. Také špičkoví chemici. Nic z toho nehrálo roli – všechno se poměřovalo politickým metrem.“
Protiokupační vysílání a letákové akce Josefa Haislera a jeho spolupracovníků později normalizační tisk odsoudil v článku Nezdařilý úkryt pravice v Bělé pod Bezdězem. Krátce předtím, než musel roku 1969 z výzkumného ústavu odejít, dostal ve svém jachtingovém klubu nabídku, aby – díky své znalosti francouzštiny – vycestoval na jednání s jachtaři v Ženevě.
„S těma lodičkama už nikam nepojedeš,“ posmívali se mu noví kolegové, kteří se na své posty dostali již v rámci normalizace. K jejich údivu se mu skutečně podařilo vycestovat a ze Švýcarska jim poslal pohlednici s posměšným textem: „Tak jsem tady v Ženevě. Budu si muset počkat na lepší vítr.“
Věděl, že pohlednice se dostane do rukou StB, která si z toho vyvodí závěr, že se rozhodl emigrovat. Ve skutečnosti ale nikdy o emigraci neuvažoval.
Krátce nato začal pracovat v oněch papírnách v Bělé pod Bezdězem, které mu v roce 1968 pomohly s letákovou akcí. Do roku 1970, kdy byl vyloučen z KSČ, zde mohl pracovat jako technolog, později ho museli přeřadit na manuální práci.
Paradoxně často pracoval na výkopech právě se sovětskými vojáky, kteří podle jeho slov „jezdili do papíren vydělávat na servisy, ložní prádlo nebo na auto těm báryšňám jejich důstojníků“. Necítil k nim zášť, spíše soucit s jejich údělem, protože museli pracovat v tvrdých podmínkách a často byli vystaveni nelidskému zacházení svých nadřízených:
„Nesměli dostávat jídlo v papírnách, vozili jim oběd z kasáren. Jednou jim jídlo nepřivezli až do čtyř odpoledne. Řekl jsem jim, ať nepracují, ať si sednou a počkají. Ve čtyři odpoledne přijel nějaký staršina a přivezl jim ve várnicích studený boršč. Když uviděl, že kluci nepracují, rozčílil se, popadl řemen a začal je mlátit přes záda. Zařval jsem na něj: ,Pojďte ven!’ a hrozně jsem mu vynadal: ,Tohle by se v československé armádě nestalo!’“
Chtěl jsem být u toho, až to bude končit
Na otázku, jestli při své cestě do Ženevy přece jen nepřemýšlel o emigraci, odpovídá rozhodně: „Viděli jste někdy Šumavu z druhé strany? Dokážete si představit dívat se na ni s vědomím, že za ty kopce už nikdy nesmíte? Dokážete se vžít do situace lidí, kteří emigrovali a za ten kopec u Železné Rudy se už nikdy nemohli podívat?“ říká emotivně.
„Pro mě to vůbec nepřipadalo v úvahu. Věděl jsem, že to tady bude stát za houby. Nevěděl jsem, co tady z toho udělají Rusáci a ti mizerové pražští. Ale chtěl jsem být u toho, až to jednou bude končit,“ dodává.