Iluze plné zaměstnanosti byla v komunistickém Československu vykoupena omezením osobní svobody. Lidé si často nemohli vybrat, kde budou pracovat. Po škole dostali umístěnku, která je za prací poslala i stovky kilometrů od domova.
Když Stanislav Fajman v roce 1953 promoval na lékařské fakultě v Hradci Králové, měl o svém dalším profesním směřování jasno. Mohl nastoupit jako lékař v kardiologickém centru v Poděbradech. Jenže umístěnkový systém rozhodl jinak: poslali ho do Orlických hor, kde byl v té době nedostatek lékařů. „Proti umístěnce nebylo odvolání, žádná jiná volba nebyla možná. Musel jsem nastoupit jako plicní lékař v Rychnově nad Kněžnou a v Žamberku,“ konstatuje. Stanislav Fajman byl jedním z těch, kterým umístěnka rázně přehodila životní výhybku a severovýchodní cíp Čech se nadlouho stal jeho osudem. V Novém Městě nad Metují získal po letech byt a nastoupil jako obvodní lékař, později pracoval i jako záchranář horské služby v Deštné v Orlických horách.
Umístěnky dostávali v padesátých letech všichni čerství absolventi vysokých škol. Cílem bylo zajistit pracovní síly hlavně pro vysídlené pohraničí, kam se málokdo chtěl vydat dobrovolně. Podnik měl povinnost absolventa zaměstnat a zajistit mu ubytování, což ovšem neznamenalo přidělení bytu. Učitelce, která musela jít na umístěnku do Ostravy, například nabídli ubytování v hornickém internátu, kde bydleli jen muži. Výjimkou nebylo ani přespávání na pracovišti.
K největším absurditám docházelo u absolventů uměleckých oborů. Zdeněk Zahradník, který vystudoval hudební skladbu na HAMU, dostal po škole v roce 1958 umístěnku do vysočanských pekáren. Odmítl ji ze zdravotních důvodů, právě totiž prodělal infekční žloutenku. Druhou šancí, kterou mu stát dal, byla práce v pohraničí, měl nastoupit v Ostrově nad Ohří jako ředitel hudební školy.
Lékaři na drsném severu
Umístěnkový systém patrně nejdéle pronásledoval lékaře, kterých se chronicky nedostávalo zejména v průmyslových oblastech severních Čech. Umístěnky tam lékaře nuceně posílaly ještě v osmdesátých letech. Po promoci roku 1983 tam musela nastoupit i Irena Moudrá Wünschová. K „divokému severu“ si postupně našla vztah a prožila tam celý svůj profesní život.
„Nikde nezažijete to, co tady na severu, je drsnej. Sem přišla spousta lidí zvenku, nějak je sem život zavál, a oni sem z vnitrozemí přinesli svoje nadšení a zároveň odvahu lidí, kteří šli na sever.“
Setkávala se s případy, kdy lékaři byli do Severočeského kraje posíláni za trest – třeba za kšeftování s nedostatkovými léky z ciziny. Naopak dostat se ze severu někam jinam bylo pro lékaře téměř nemožné: „Dozvěděla jsem se, že existoval zákaz přijímat doktory ze severních Čech kdekoli jinde po republice. Člověk se mohl někam jinam dostat jen tak, že se oženil nebo vdal, třeba i fiktivně.“
Podobný osud jako Irenu Moudrou Wünschovou potkal o třicet let dříve také lékařku Dagmar Pohunkovou a jejího tehdejšího muže Milana. Dostali umístěnku do Ústí nad Labem, kde byli přiděleni na krajskou internu. Bydleli v lékařském pokoji, který zpočátku sdíleli ještě se sekundáři. „Byly to divoké časy zdravotnictví,“ konstatuje Dagmar Pohunková. „Neexistovaly perorální /ústy podávané, pozn. red./ léky na srdce, jediná dostupná antibiotika byly penicilin a streptomycin. Na vysoký krevní tlak se podávaly výtažky z rostliny rauvolfia.“ Většina jejích kolegů byli velmi mladí lidé bez zkušeností, kteří se sem dostali na umístěnky, nebo lékaři s různými kádrovými škraloupy. „Ředitel KÚNZ /Krajského ústavu národního zdraví, pozn. red./ pracoval zároveň v Thomayerově nemocnici a do Ústí jezdil jednou týdně operovat. Na lidech se učil operace srdečních vad a plic. Většinou v úterý odoperoval a ve středu jsme šli na patologii pitvat jeho bývalé pacienty,“ popisuje Dagmar Pohunková šokující praxi, která zřejmě fungovala proto, že šlo o nemocnici v pohraničí bez prominentních pacientů.
Nemocnice fungovala zároveň jako záchytka, takže mladé lékařky často musely zvládat hřmotné opilce. Dagmar Pohunková někdy také zaskakovala za obvodního lékaře v Předlicích, převážně romské vyloučené lokalitě. „Jednou přišel starý Rom a říkal: ,Dcéra mi zomrela!´ Velice naříkal a já jsem se vyděsila. Sestra mě ale uklidňovala: ,To je letos už počtvrté.´ Vzala jsem stříkačku, sestra šla se mnou a s tímto mužem jsme vyrazily k němu domů. Tam už byla shromážděna celá rodina a mladá žena ležela na zemi v hysterickém záchvatu. Já jsem se nad ni naklonila, píchla jsem jí injekci s kofeinem a ona ,ožila´. To mi udělalo ohromnou reklamu, rázem jsem pro ně byla zázračná paní doktorka, která ji vzkřísila,“ vzpomíná.
Ženské nám sem neposílejte!
Umístěnkový systém se týkal i mladých vědců. Nezáleželo na tématu, kterému se během absolventského ročníku věnovali, umístěnka jim direktivně přikazovala nastoupit tam nebo onam. Vlivní šéfové výzkumných ústavů však dokázali některé slibné absolventy z tohoto soukolí vysvobodit, jak popisuje virolog Karel Raška: „Profesor František Šorm a řada jiných vedoucích pracovníků měli dostatečný vliv, mohli si dotyčného člověka vyreklamovat z těch takzvaných umístěnkových systémů. Normálně na konci studia člověk dostal umístěnku, někam vás poslali. A to mohlo být taky z Prahy do Košic. Ale každý z ústavů měl možnost žádat příslušné děkanáty, aby byli někteří lidé uvolněni z umístěnkového řízení, a mohli nastoupit do aspirantury. Šorm často takhle vyreklamoval lidi pocházející z pronásledovaných rodin. Se mnou do aspirantury nastoupil jeden kolega, jehož otec byl v kriminále. Zrovna tak v Biologickém ústavu ČSAV byla pod vedením profesora Milana Haška řada lidí pocházejících z takzvaně velkoburžoazních rodin. Tato možnost existovala,“ vypráví Raška.
Čerstvým absolventkám matematicko-fyzikální fakulty v té době mohla paradoxně pomoci i tehdejší nijak neskrývaná diskriminace žen. Fyzička Lydie Roskovcová, která dokončila matfyz v roce 1960, dostala umístěnku do výzkumného ústavu ČKD. „Tam se zhrozili a řekli, že ženské nechtějí.“ Díky tomu, že v ČKD ji jako ženu nechtěli, mohla nastoupit tam, kam skutečně chtěla, tedy do Fyzikálního ústavu Akademie věd.
„,Ženy se vdají, budou mít děti a nebudou chodit do práce,’“ popisuje Lydie Roskovcová reakci potenciálního zaměstnavatele.
Raději propadnout u maturity
Jednou z mála šancí, jak uniknout umístěnkovému systému, byl vstup do manželství. Vdané ženy totiž obvykle mohly zůstat ve městě, kde žil jejich manžel. Ani to ale neplatilo vždy: když Václav Bedřich a jeho žena Eva roku 1957 končili lékařskou fakultu, on dostal umístěnku do Českých Budějovic, a ona do dvěstě kilometrů vzdáleného Žatce. „Až když se nám narodil první syn, Eva přijela do Budějovic,“ vysvětluje poměry doby. Celá rodina bydlela v cele po řádové sestře, kam se vešel jen rozkládací gauč a dětská postýlka.
Absolventi škol se v padesátých letech zoufale snažili umístěnkám uniknout a svědčí o tom i dobový film Štěnata o studentkách zdravotnické školy. Jedna z hlavních hrdinek se provdá, aby nemusela odejít na Šumavu, další předstírá pokus o sebevraždu, jiné dívky plánují, že propadnou u maturity, aby mohly zůstat v Praze o rok déle. Film podle scénáře začínajícího Miloše Formana podle dobové kritiky podával „zkreslený“ pohled na současnou mládež, a na nějakou dobu byl dokonce stažen z distribuce.
V šedesátých letech se systém umístěnek postupně rozvolňoval, přibývalo oborů, kde si absolventi za určitých podmínek mohli hledat práci sami. Umístěnky však přesto zůstávaly dalším nástrojem, kterým stát kontroloval své občany.