Maminka měla o synka strach, znepokojovala ji jeho plachost. A protože se znala s paní Svojsíkovou, manželkou zakladatele českého skautingu, přihlásila ho do junáckého oddílu. Zdeněk Zelený řečený Káďa nakonec naplnil svůj život neuvěřitelným dobrodružstvím.
Za války vstoupil do Obrany národa a za komunismu šel za údajnou velezradu sedět na deset let jako politický vězeň. Přezdívku „Káďa“ získal kvůli tomu, že tajné zprávy pro odboj ukrýval na půdách, kde se nacházely kádě s pískem pro případ požáru.
S těžítkem proti vojenskému autu
Zdeněk Zelený se narodil 1. prosince 1924 v Praze v katolické rodině ruského legionáře. V devatenácti měl za sebou zbrojní průmyslovku - obor puškař - a obdržel předvolání na nucené práce do Norimberku do fabriky Hermann-Göring-Werke. Tady nastupoval na dvanáctihodinové směny a spal v lágrových barácích pro pět set lidí. Když spojenecké letectvo vybombardovalo část továrny a bomby zasáhly kartotéku, domluvil se Zdeněk se čtyřmi přáteli, že spolu utečou. Cigaretami uplatil staršího vrátného, který v poškozené kartotéce našel jejich karty a spálil je. Každý den ušli desítky kilometrů, žebrali o jídlo nebo ho kradli, spali obvykle přes den a večer a v noci pokračovali v cestě na východ.
Po měsících putování se Zdeněk vrátil zpátky do protektorátu. Tatínek pro něj našel úkryt na vltavském nábřeží, kde dnes stojí známý Tančící dům. Káďa se schovával asi deset dní v podzemí domu. V této době se zapojil díky tatínkovi do odbojové organizace Obrana národa. Jako spojka měl za úkol přenášet zprávy, ve kterých se kromě jiného připravovalo národní povstání. V květnu 1945 se aktivně účastnil bojů. A mimo jiné se mu povedl husarský kousek: odzbrojil posádku německého vojenského auta těžítkem – maketou pistole.
Snad Bůh tomu tak chtěl, napsaly mu děti
V srpnu 1945 splnil slib, který dal ještě před válkou páteru Klementovi, svému prvnímu skautskému vedoucímu. Oslovil asi patnáct dětí z pražského Podskalí a založil družinu Lišáků. Scházeli se v parku na Karlově náměstí před kostelem sv. Ignáce ve vypuštěném bazénku. Tak vzniklo dnes slavné skautské 47. středisko Maják.
V únoru 1948 v Junáku vznikl Ústřední akční výbor. Junácká organizace byla rozhodnutím výboru následně plně podřízena Československému svazu mládeže a oddíly, které se odmítaly podrobit, byly v podstatě nuceny se rozejít. Tak začala postupná likvidace celého hnutí. Jako první přišly na řadu oddíly s křesťanskou výchovou. Skauti z Majáku pokračovali tajně: v Bohosudově, Příbrami a Praze, kde Káďa vedl oddíl roverů.
Šířil poselství českých biskupů
Zdeňka „Káďu“ Zeleného zatkla šestice estébáků 13. ledna 1951. Po devítiměsíčním martyriu ho Stání soud v Brně odsoudil k 15 letům vězení. Jeho spis obsahuje různá obvinění. Chystal prý útěk jednoho bohoslovce za hranice, údajně vyzbrojoval špionážní velezrádnou skupinu a usiloval o svržení lidově-demokratického zřízení. Ve skutečnosti toho Káďa proti režimu tolik neudělal. Kopíroval a šířil biskupský pastýřský list.
Co Káďa všechno během devítiměsíční vyšetřovací vazby zažil, nevíme. Prostě o tom nechtěl mluvit.
„Osobně nerad vykládám, nebo snažím se vždycky slušně mluvit o těch záležitostech, kde teče krev. Kdo to prožil – má svoje zážitky, svoje následky. Vykládat o tom? Ono to jde špatně ven.“
Zdeněk Zelený mezi léty 1951 a 1960 prošel téměř dvaceti lágry a věznicemi. Vypráví o přátelství, která tam navázal, o skautském bratrství, které se v lágrech projevovalo službou ostatním. Vzpomínal, jak mu spoluvězni pomohli s bolavým zubem. Bez umrtvení ho vytáhli nějakým hákem.
Lilie z lágru symbolizuje svobodu a vzdor proti bezpráví
Káďa v příbramském táboře Vojna založil pracovní četu složenou z deseti skautů. Společně byli určeni na stavbu mimo lágr, do míst, kde se budovalo sídliště Březové Hory. Tady si vytvořili ve zdi jednoho stavěného domu skrýš. Sem jim také skauti z venku uschovali fotoaparát. Káďovi se v polovině padesátých let podařilo tajně nafotit politické vězně, tábor a příbramské staveniště.
Vězni sesbírali z vypálených pojistek plátky stříbra. Měsíce trvalo, než měli vzácného kovu tolik, aby z něho odlili skautskou lilii. Ukryli jí ve zdi jednoho domu sídliště. Až po mnoha letech ji vykopali.
Káďa tehdy shromáždil mnoho fotografií, písemností, kreseb vězňů a předmětů z lágru. To vše se vězňům podařilo vynést přes civilní zaměstnance stavby sídliště a příbramských dolů a následně uchovat a shromáždit v pečlivě vedeném domácím archivu.
Strážce Majáku
I po propuštění na amnestii v roce 1960 Zdeňka sledovala StB. Říká, že se musel chovat opatrně, jeho propuštění bylo pouze podmínečné. Začal pracovat u Staveb silnic a železnic jako údržbář. Dál se scházel se skauty a přáteli z vězení. Choval v sobě naději, že se blíží doba, kdy se skaut opět obnoví. To se stalo v době Pražského jara v roce 1968, v dubnu toho roku se znovu ustavilo středisko Maják, pod ním začalo fungovat devatenáct oddílů.
Těžko popsat zklamání, které prožil s příchodem normalizace. Skauting byl opět postaven mimo zákon. Majetek oddílů rozkradli pionýři. Káďa se znovu dostal pod dohled StB. když přišla revoluce v roce 1989, už mu bylo pětašedesát let. Přesto se znovupodílel na obnově skautského střediska Maják, který funguje dodnes.
Na nahrávce pro Paměť národa prozrazuje své muklovské heslo: „Když leží kousek chleba na stole, není hlad.“ Zdeněk Káďa Zelený zemřel v třiadevadesáti letech v roce 2018.