Přišla o otce, zažila rabování sovětskými vojáky i divoký odsun sudetských Němců. Alžběta Odziomková jako německé dítě viděla, jak vypadá nenávist, a zažila, co je hlad.
Tatínek padl na frontě
Alžběta se narodila v roce 1938 a její rodiče rodiče František a Emma Langerovi byli stejně jako většina lidí, kteří žili na Jesenicku, německé národnosti. Po mnichovské dohodě se kraj stal součástí nacistického Německa a rodinu postihla první rána – Alžbětin tatínek narukoval do wehrmachtu a během německého útoku na Sovětský svaz padl na charkovské frontě. Emma s dcerami se přestěhovala ke své tchýni do nedalekého Bömischdorfu (Česká Ves). Aby uživila děti, nastoupila do textilní továrny Regenhart und Regmann v Jeseníku.
Rusové rabovali, co se dalo
První rok školy přerušil konec války a s ním spojené osvobození. Alžběta pak do školy nastoupila znovu až po třech letech. Nabytá svoboda však s sebou nesla i bezpráví. Sovětští vojáci vstoupili do České Vsi 8. května 1945.
„Ti rabovali, co se dalo. Baráky byly všechny pootevřený. Rusáci šli s násilím. To byla šílená doba.“
„Němci, když viděli, že se chýlí ke konci války, tak co měli, schovali na půdě pod fošny a Rusáci všechno vyšňupali. Pokradli kola, pokradli věci, všechno,“ vzpomíná Alžběta Odziomková v rozhovoru pro Paměť národa.
Náušnice pryč!
Němcům žijícím v bývalých Sudetech nastaly zlé časy. Byla to doba bezhlavé a často nespravedlivé msty – Němci byli zbaveni československého občanství, museli nosit bílé pásky s černým písmenem N, v noci nesměli vycházet z domovů. Většina z nich putovala do sběrného tábora v areálu bývalé muničky Muna Mikulovice.
Musela sem nastoupit i Alžbětina babička. Krátce nato matku s Alžbětou a Annou předvolali na náměstí do Jeseníku, kde mělo proběhnout jakési „třídění“. Byli tu čeští sedláci, kteří si již zabrali statky po Němcích a vyhlíželi zde levné pracovní síly: „Vytrhávali tam ženám náušnice z uší. To byla katastrofa. Viděli jsme to. Byl tam chlápek, hospodář, který ale hospodaření vůbec nerozuměl, a mámu, která uměla trochu česky, si vzal bokem… A nepustili nás pak za babičkou do Muny na ten odsun.“ Sedlák, který si Emmu s dcerami vybral, opravdu neuměl statek vést a ten podle toho také vypadal. Nastalo nejtemnější období Alžbětina života.
Dva roky života
Matka s dcerami musely za špatných podmínek denně tvrdě pracovat: „Se sestrou jsme pásly krávy, jíst jsme neměli co.
„V létě jsme jedly jen ovoce. A když nám něco dovezly děcka od sousedů, tak bylo zle. Pod krávou jsme si do pusy alespoň nadojily mléko.“
Nedostávaly ani žádnou finanční odměnu a jídlo jim nosili němečtí sousedé, které také nezařadili do odsunu. „Jednou jsme si se sestrou vzaly trochu obilí a zanesly ho do pekařství v České Vsi a dostaly jsme za to rohlíky.“ U sedláka strávily dva roky života. Když pak matka odjela do nemocnice na nutnou operaci žlučníku a hospodář odešel do hospody, děti využily situace a utekly k prarodičům do Chebzí. Teprve potom Alžběta mohla znovu nastoupit do školy.
A ve škole to bylo tvrdé, Alžběta zpočátku neuměla pořádně česky. Vzhledem k jejímu vyššímu věku ukončila školu v šesté třídě, aby se v Jeseníku mohla vyučit tkadlenou a pak nastoupit do textilní továrny Moravolen. Právě zde se seznámila se svým budoucím manželem Josefem Odziomkem. Mladá rodina se přestěhovala do Jeseníku, kde se jim postupně narodily tři děti – Alžběta, Josef a Zdeněk.
