Vrcholoví sportovci měli veřejnosti ukazovat popularitu socialistického režimu a pro zahraničí byli měřítkem prestiže. Bez špičkových výsledků to ovšem nešlo. A k těm měly pomáhat i zakázané podpůrné látky, jejichž podávání „si vzal na starosti“ stát.
„Strana a vláda se chovaly jako dobrý obchodník,“ řekl v rozhovoru pro Paměť národa vrhač koulí Remigius Machura, když hovořil o praxi státem řízeného dopingu v Československu. „Chtěly, aby sportovci obsazovali nejvyšší příčky. A protože se zjistilo, že celý svět používá zakázané podpůrné prostředky, stejný trend se kolem roku 1978 prosadil i u nás.“ On sám je jedním z mála českých sportovců, kteří otevřeně mluví o svém užívání dopingových látek, a popsal také důsledky, které musel nést, když bylo při závodech odhaleno, že podpůrné látky bral.
Neptej se a spolkni to!
Dříve než v Československu se doping začal podávat sportovcům v bývalé NDR, kteří celý svět udivili počtem medailí na olympiádách v Mexiku a v Mnichově. Šlo zejména o anabolické steroidy. Cyklista Otakar Klepárník uvádí:
„My jsme to na nich poznali, najednou začali mít jiné oči a jiný výraz v obličeji. Najednou byli o řád výše, a to i co se týče muskulatury.“
Podobnou zkušenost na závodech zaznamenal i boxer Rostislav Osička: „Východní Němci, ti měli takovéhle pracky z těch anabolik. Byli fyzicky strašně statní. Říkal jsem si, to není možný. Nemohl jsem ho sundat, jak byl nazobaný.“
„Východoněmecký zázrak“ mohl mít hlubší a temnější historické kořeny. Michal Polák, člen Antidopingového výboru ČR, zmínil v rozhovoru pro Český rozhlas, že s anaboliky experimentoval Josef Mengele na vězních koncentračního tábora v Osvětimi: „Když viděl, že to funguje, že roste svalová hmota, tak to pak dával v rámci rekonvalescence i vojákům wehrmachtu, kteří byli po zranění, aby šli co nejrychleji zpátky na frontu. Stasi přebrala poznatky doktora Mengeleho a začala je užívat na sportovcích.“
Čeští sportovci se nicméně také mohli s podpůrnými látkami setkat už v šedesátých letech, i když tehdy jejich podávání ještě nebylo řízeno státem. Hráč Baníku Ostrava František Valošek vypráví, že fotbalisté dostávali od lékaře kromě vitaminů i Fenmetrazin, tehdy velmi populární stimulační lék: „Nastav dlaň, sněz, spolkni, zapij sodovkou,“ velel jim lékař. „Pane primáři, a co to je, ta malá tabletka?“ ptali se fotbalisté. Lékař nic nevysvětloval:
„Nestarej se, polkni a zapij!“
„Dával to pěti chlapům, kteří potřebovali vzpruhu, mně také,“ pokračuje František Valošek. „Potom jsem se celou noc převaloval, nemohl jsem usnout a v duchu jsem stále hrál fotbal.“
Doping v rukou lékařů
Doping pochopitelně nebyl záležitostí výhradně socialistických států, sportovci ze Západu jej užívali také. Na olympiádě v Mnichově roku 1972 ještě neprobíhaly antidopingové testy a v anonymní anketě tam užívání anabolik přiznalo 68 % sportovců, jak uvádí historik Vít Poláček ve své studii Dopingem k upevnění mezinárodní prestiže (Paměť a dějiny 3/2019). Rozdíl byl v tom, že v zemích východoevropského bloku se podávání dopingu organizovalo z nejvyšších míst. Stát na tom měl vlastní politický zájem: populární sportovci byli jeho výkladní skříní, jejich dobré výsledky byly jedním z měřítek úspěšnosti režimu před veřejností i navenek. „Rozhodujícím kritériem je, že výsledky čs. sportovní reprezentace jsou jednou z forem propagace předností socialistického společenského systému a součástí aktivní mírové politiky socialistických zemí,“ uvedl předseda ÚV ČSTV Antonín Himl ve svém projevu z roku 1983.
U nás byl za tím účelem roku 1985 zřízen Ústav národního zdraví pro vrcholový sport, přičemž pod hlavičku „péče o zdraví sportovců“ se dalo schovat ledacos. Poloficiální praxe podávání anabolik reprezentatům u nás nicméně existovala už od konce sedmdesátých let. Kanoista Jiří Čtvrtečka, který v té době působil jako trenér v Dukle, v tom viděl i určité pozitivum:
„V okamžiku, kdy se doping stal řízeným, se jím začal zabývat štáb lékařů. Konečně se to usměrnilo, takže ti, kteří doping brali, nebyli tolik zdravotně ohroženi. Do té doby se vůbec nevědělo, co to s člověkem udělá.“
Lékaři se tak ovšem stejně jako sportovci dostávali po etické i právní stránce na tenký led. Žádalo se po nich něco, co bylo oficiálně zakázáno. Trenér cyklistiky Dukly Praha Pavel Vršecký vzpomíná, že lékař, se kterým spolupracoval, podávat anabolika jednoznačně odmítl: „ Přihlásil se, vstal a řekl: ‚Heleďte, já nepřipustím, aby skupina, kterou mám na starosti, něčím takovým prošla, protože jsem podepsal Hippokratovu přísahu. Neexistuje.‘ Tím pádem pro něj a naše cyklisty doping skončil.“
Každý si sám zvolí cestu
V ještě složitější situaci se ocitali samotní sportovci. K užívání dopingu je sice nebylo možné nutit přímo, na druhou stranu věděli, že bez něj jim hrozí vyřazení ze středisek vrcholového sportu, zhoršení výsledků, a v důsledku konec sportovní kariéry. Týkalo se to zejména silových sportů a atletiky. Remigius Machura, který doping nejdříve v roce 1980 odmítl a o dva roky později názor změnil, popisuje, jak se rozhodoval: „Člověk musí zvážit zodpovědnost ke svým nejbližším. Když přijdete o práci, rodina tím bude trpět. Takže zodpovědnost k nejbližším vám řekne: ano. A pokud jde o proklamované ‚fair play‘, nemáme všichni stejně nastavenou startovní čáru. Odnepaměti lidé hledali, jak zvýšit výkonnost. Chce-li se po někom nějaký výkon, ten člověk by si měl sám zvolit cestu, jak ho dosáhnout.“
Jiní sportovci uvádějí, že doping odmítli: „Na soustředění reprezentačního družstva nám jednou vysvětlili, že když si vezmeme určité přípravky, budeme jezdit rychleji, budeme moci více trénovat a tak dále,“ říká kanoista Jiří Vrdlovec.
„Já jsem se sebral, odešel jsem, a nikdy mě za to nikdo neperzekvoval. Bylo ovšem jasné, že kdybych neměl výsledky, rozloučili by se se mnou.“
Ještě dále zašel veslař Vladek Lacina, který si dokonce nechával soukromě testovat krevní vzorky, aby se ujistil, že mu anabolika nepodávají bez jeho vědomí: „Vzhledem ke kolektivnímu stravování si tím člověk nikdy nemohl být jistý,“ konstatuje. „Proto jsem chodil na odběry k jisté endokrinoložce, která mou krev v měsíčních intervalech testovala.“
Mnozí další sportovci se pak setkávali s tím, že lékař jim podával přípravky, o kterých je ujišťoval, že jde o vitamíny. Jejich skutečné složení si ale nemohli nijak ověřit.
Chytili tě? Tvoje smůla!
Remigius Machura se v roce 1985 umístil na druhém místě na Evropském poháru v Moskvě. Následná antidopingová kontrola provedená v laboratoři v Kolíně nad Rýnem odhalila, že užíval anabolický steroid Stanozolol. A v tu chvíli se ukázalo, jak se režim chová ke sportovcům, kteří se podvolí jeho polooficiálním praktikám. Původně dostal příslib, že se aféra ututlá: „Slíbili mi, že budu dva roky ,nemocný‘, a potom se budu moci vrátit.“ Vzápětí se ale o svém užívání dopingu dočetl v Rudém právu. Od bývalého hvězdného atleta všichni dali ruce pryč, byl vyřazen ze Střediska vrcholového sportu a živil se jako dělník přenášením pytlů s cementem.
„Musel jsem se o sebe postarat sám.“
Po roce a půl si mohl zažádat o prominutí trestu a začal znovu závodit, stigmatu se však už nezbavil. Jeho příběh ukazuje, jak režim zacházel s vrcholovými sportovci, kteří mu měli zajišťovat popularitu: vskrytu je nutil porušovat pravidla, ale když to vyšlo najevo, následky museli nést sami.
