Pavla Glazarová-Fröhlich

* 1952  

  • „Já jsem se tomu děsně bránila, když mi bratr jednou řekl, že to jsou ty moje problémy, které mám. Ale já tomu věřím, že něco takového existuje. Že existuje ta vina přežití a že existuje ,když jsem sám, tak nepřežijuʻ. Vina přežití se projevuje tím, že když se vám vede dobře, doufám, že to s pomocí psychiatra, psychologa jsem přestala mít, že když se mi vedlo dobře, udělala jsem něco, aby se mi dobře nevedlo. Buď jsem si udělala úraz, kterých jsem měla habaděj, nebo jsem něco zvorala, pohádala se s lidmi, a hned se mi vedlo špatně. A ten panický strach ze samoty, s tím bojuju. V dnešní době je to absolutně nereálné, já jsem schopna sama přežít a všechno si zařídit a udělat. Ale prostě to…. tady je.“

  • „Roubíček přijde k rabbimu a říká: ,Rabbi, já to nevydržím. Dvoupokojovej byt, bydlím tam s manželkou, dvěma dětmi, a teď se tam nastěhovala ještě tchýně.ʻ Rabbi říká: ,Víš co, kup si tři holuby a nastěhuj si je do toho bytu.ʻ Jo. Roubíček to udělá, za týden je zase u rabbiho a říká: ,Hele, to nejde. Dvoupokojovej byt, rodina, dvě děti, tchýně, tři holubi, všude serou.ʻ Rabbi říká: ,Roubíček, kup ještě dvě kozy.ʻ Roubíček ty kozy koupí, dá si je do bytu. Za týden se Roubíček vrátí, říká: ,Rabbi, to není k vydržení, rodina, dvě děti, tchýně, tři holubi všude serou, kozy smrděj, kvůli holubům nemůžu otevřít okno. To není k vydržení!ʻ Rabbi říká: ,Roubíček, tak jděte domů, pusťte holuby, dej pryč kozy.ʻ Roubíček se vrátí a říká: ,Rabbi, já v životě neměl tak velikej byt!ʻ“

  • „Devatenáctého jsme ho s bratrem vezli do Prahy, po cestě měl táta záchvat paniky a já tenkrát nechápala, co se děje. Přijeli jsme s ním do Prahy do domu židovských důchodců v Janovského ulici, já jsem uklidila, říkala jsem si, všechno, co mu připomíná mámu, dám na stranu. Nakoupila jsem všechno, co měl rád. Druhý den ráno jsme vstávali brzo a on ještě v pyžamu, v županu, v pantoflích. Já mu říkám, my jedeme ještě rychle k Pardubicím, za známými, krátce po poledni jsme zpátky, jsme smluvení s tebou a s lidma. No a odjeli jsme. Tam jsme přijeli, Libuška mě vzala do náruče a říkala: ,Táta skočil z okna.ʻ Tak jsme jeli zpátky. Vůbec nám ho neukázali, co udělali s jeho snubním prstenem, nevím, ten zmizel. A od Irky, jeho sestřenice, jsem se později dověděla, co se přesně stalo. Táta, pro něho absolutně netypicky – on nikdy nevyšel ze dveří neupravenej – v tom pyžamu, županu, pantoflích, z toho přízemí, kde měl pokoje, šel do výtahu, jel do pátého patra za Irkou, že na snídani. Ona vytírala koupelnu, říkala mu, Richarde, Pavla ti nakoupila, máš všecko dole, já jenom dovytřu ten kousíček koupelny a přijdu za tebou dolů a nasnídáme se. Táta řekl ano, vyšel ven z toho bytu, a místo aby šel do výtahu, šel půl patra nahoru a skočil z okna. A tenkrát jsem ho nechápala.“

  • „(Na přednášce táta) říkal: ,Přijel transport. A my jsme museli vodit ty staré lidi, kteří už nemohli tak rychle chodit, aby je zastřelili. A když jsem s tou jednou babičkou šel, přemýšlel jsem, co udělám, kdyby mně sem přivezli mojí babičku.ʻ Jak táta zpracoval všecko, co tam zažil, nedokážu pochopit, protože táta byl fantastickej otec.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 24.05.2018

    (audio)
    délka: 01:51:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 26.06.2018

    (audio)
    délka: 01:48:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když je člověk sám, nemůže přežít

Dcera Richarda Glazara, který jako jeden z mála lidí přežil hrůzy nacistického vyhlazovacího tábora Treblinka, se narodila 17. října 1952 v Praze. Strávila poklidné dětství s rodinou v domě matčiných prarodičů na Ořechovce. O otcových zkušenostech z války se doma téměř nehovořilo, v plném rozsahu si je uvědomila až na jeho přednáškách, kam ho doprovázela v 90. letech. V únoru 1969 celá rodina emigrovala do Švýcarska. Pavla Glazarová nedokončila gymnázium v Bernu a pracovala jako programátorka. V devatenácti letech se provdala, po sedmi letech se však rozvedla. Se svými rodiči měla velmi blízký vztah až do jejich smrti v prosinci 1997. Celý život se potýká s traumatem druhé generace přeživších holocaust, snaží se s ním bojovat s pomocí psychologů. Je aktivní motorkářkou a pracuje také jako šoférka rockové skupiny.