Helena Kleinová

* 1948  

  • „[Těsně po příchodu do Izraele] jsme ještě neměli byt a tenkrát mě maminka poslala k jedné ze svých sester, ta měla dvě děti. [Byla to sestra, které maminka] zachránila život, o tom není pochyb – po válce dostala tuberkulózu a maminka za ní stále jezdila do Smokovce, starala se o ni, bydlela u nás, prostě udělala pro ni první poslední. Já jsem k ní přišla a najednou [se staly] dvě věci: já jsem dnes vegetariánka a nedotknu se masa, ale tenkrát jsem [maso jedla ráda], tak řekla mámě asi po dvou dnech, že je to špatný, protože jím hrozně moc masa a oni si to nemůžou dovolit, i když dostali neuvěřitelné peníze odškodného od Němců. Ale to by mně tak nevadilo, co mně nejvíc vadilo, [bylo], že jsem bydlela v rodině a vůbec jsem neviděla své bratrance. Oni mi prostě vůbec nedovolili, abych se s nimi sešla. Já vůbec nevím, jak se to fyzicky dalo udělat. Prostě mě oddělili. Úplně. A já jsem byla zase jiná, já jsem zase byla ta špatná, ta jiná. Zase jsem nezapadla, jak bych měla, mezi ostatní. Já jsem to nepochopila a [teta] to potom řekla i mně. Ona uměla česky, tak mi řekla: ‚Víš co, Helenko? Ty jsi strašně jako z golesu. [… NĚKOLIK SLOV VYNECHÁNO] Jsi typ takovýho Žida poníženýho, až moc evropsky slušně vychovanýho. A já nechci, aby moje děti se s tebou seznámily. Já chci, aby moje děti vyrůstaly jako hrdé sabry, které se narodily v Izraeli, budou vždycky hrdé na to, že jsou Židé, nikdy se neohnou před nikým; a nechci, aby od tebe ani trošičku nasály tvou mentalitu.‘ A to mi řekla, když mi ještě nebylo ani sedmnáct. Když jsem tam byla v něčem úplně novém. Já jsem potřebovala trošku lásky, něco nebo někoho, kdo by mě přijal, [aby mě bratranci, kteří byli víceméně mého věku], trošku vzali mezi sebe. A to prostě nebylo.“

  • „(Jak izraelští představitelé vnímají pomoc, kterou jejich státu poskytl Jan Masaryk? [PŘEFORMULOVÁNO] Část odpovědnosti vzal vyloženě jenom na sebe, dokonce i proti předpisům, proti zákonům, a přesto se mu to podařilo prosadit.) Já si bohužel myslím, že v Izraeli si velmi málo lidí tyto věci uvědomuje. Tomáš Garrigue Masaryk [MÍRNĚ PŘEFORMULOVÁNO, NĚKOLIK SLOV VYPUŠTĚNO] byl v Izraeli velmi známou figurou. Byl v Izraeli na návštěvě v kibucu, tam je kibuc [nesoucí jeho jméno], náměstí Tomáše Masaryka, on byl velice známou figurou. [Ale mnoho lidí vůbec neví o existenci jeho syna Jana Masaryka.] [PŘEFORMULOVÁNO] [NĚKOLIK SLOV VYPUŠTĚNO] Když jsem chodila s lidmi na ministerstvo zahraničí, hned jsme o tom mluvili, o jeho roli, o tom, jak skončil, ale nemyslím, že v Izraeli to někdo ví. Tam prostě berou Československo jako [NĚKOLIK SLOV VYPUŠTĚNO] stát, který pomohl.“

  • „(Jak maminka snášela Slánského proces [… NĚKOLIK SLOV VYNECHÁNO]?) Maminka to snášela velmi, velmi těžce. Mnoho jejích známých bylo popraveno. Snášela to natolik těžce, že si ve čtvrtém měsíci nechala vzít dítě, [které čekala]. Potrat jí v hrozných podmínkách udělal doktor Bass, který byl zubař. Dokonce jí nechali kousek plodu v těle a ona pak byla mnoho let velmi nemocná, protože to tam hnilo. Prostě se rozhodla, že jestliže se lidé [ani z holocaustu a tak strašné války nedokázali dost poučit], ona do takového světa další dítě přivést nechce. A šla na ten hrozný potrat. (A pak už nemohla mít děti...) Pak už nikdy nemohla mít děti. A proto jsem zůstala jedináček.“

  • „[Do sedmdesátých let] [PŘEFORMULOVÁNO] byla v Izraeli tendence vidět Židy, kteří zahynuli v koncentračních táborech, velmi kritickým pohledem. A ta kritika byla úžasná, neuvěřitelná, necitlivá. [NĚKOLIK VĚT VYPUŠTĚNO] Tenkrát se učilo, že evropští Židé nebojovali, [NĚKOLIK SLOV VYPUŠTĚNO] šli jako ovce na porážku do koncentračních táborů a nechali se tam zplynovat. A to už se prý nikdy v budoucnu nesmělo opakovat. [NĚKOLIK SLOV VYPUŠTĚNO] A proto, když [v roce 1992] přijel do Prahy izraelský prezident [Chajim Herzog], přivezl sem několik tabulí. Jedna z nich byla umístěna v Pinkasově synagoze, [NĚKOLIK SLOV VYPUŠTĚNO] Na ní bylo psáno, že [je] ke cti všem těm, kteří bojovali. [NĚKOLIK SLOV VYPUŠTĚNO] [Nesla nápis zhruba v tomto duchu:] Uctíváme všechny Židy, kteří se za druhé světové války zúčastnili bojů ve [spojeneckých] armádách a [spolu] s partyzány. [NĚKOLIK SLOV VYPUŠTĚNO] Prostě tam vyzdvihují ty bojující. A vždycky, když tam přijdu, mě to naštve.“

  • „(Máte nějaký zážitek ze školního věku v Čechách, který by byl traumatický?) Ano, mám. Tenkrát jsem se bála. [Měli jsme školu] v Bílé ulici. Škola v Bílé ulici je nádherná, takové bývalé francouzské lyceum. Tam nám ještě za socialismu postavili dvě školičky vedle a tam jsme chodili, v páté třídě to bylo. To bylo v roce 1959. Ze školičky jsem šla domů [… NĚKOLIK SLOV VYNECHÁNO] a děti za mnou běžely a měly v ruce kameny a házely po mně ty kameny a křičely: ‚Židovko! Židovko! Židovko!‘ A házely po mně ty kameny a já si pamatuju přesně dodneška, kde jsem se v tom domě schovala. Jsou tam takové sloupy, dodneška jezdím každý den kolem. (Je to na rohu.) Ano. Dnes tam mají Vietnamci obchůdek, naproti je jazyková škola Skřivánek. V tom domě jsem se schovala [… NĚKOLIK SLOV VYNECHÁNO], aby mě nenašly. Byl to neuvěřitelný, příšerný, hrozný zážitek. Zase jsem se s ním musela vyrovnat sama – já jsem to mamince neřekla, já jsem to neřekla vůbec nikomu. Ještě teď když na to myslím… Štěstí, že nejsem v Bohnicích, protože jsem na tyto zážitky úplně sama. A nejvíc mě urazilo, že syn [paní Drnkové], která byla s maminkou v armádě a o které jsem věděla, že je Židovka [… NĚKOLIK SLOV VYNECHÁNO], po mně házel kameny s nimi, protože o něm nikdo nevěděl, že je Žid. A on se tak strašně bál, ale i jeho maminka se hrozně bála kvůli Slánského procesu. [… NĚKOLIK SLOV VYNECHÁNO] O nich to nikdo nevěděl. Oni dokonce i svou babičku pohřbili křesťanským obřadem na Olšanech, jen aby nikdo nevěděl, že mají nějaký vztah k židovství.“

  • „[NĚKOLIK SLOV VYPUŠTĚNO] Když můj syn, kterému teď bude čtyřiačtyřicet let, byl v první třídě, odehrál se jeden z prvních teroristických útoků, které si pamatuji, kdy někdo z teroristů napadl autobus. [NĚKOLIK VĚT VYPUŠTĚNO] Jedna holčička ze třídy mého syna byla v [napadeném] autobuse a byla zabita. Jmenovala se Lilah, terorista [NĚKOLIK SLOV VYPUŠTĚNO] ji zastřelil. [NĚKOLIK VĚT VYPUŠTĚNO] A když druhý den přišly děti do školy, ptaly se, kde je Lilah, a paní učitelka jim řekla: ,Víte, děti, Lilah už nepřijde do školy, protože byla zabita při teroristickém útoku. Ale nevadí. Víte, děti, je dobré zemřít pro vlast. Lilah zemřela pro vlast. A to je dobře zemřít pro vlast.‘ Můj syn se vrátil domů a byl trošku šokovaný. [NĚKOLIK SLOV VYPUŠTĚNO] A řekl mi: ,Mami, je to dobře zemřít pro vlast?‘ A já jsem mu tehdy řekla, že [NĚKOLIK SLOV VYPUŠTĚNO] není dobře zemřít. Život je velice drahá věc a člověk ho má žít. A v tomhle věku se nechat zabít pro vlast… Myslím, že není správné to takhle vysvětlit.“

  • H. K.: „Ale na to nemůžu koukat, na ty (válečné) filmy. Nechci. Já jsem měla po nocích neuvěřitelný strašný, jak se to říká, nightmares, takový strašidelný sny. Protože nás brali – vy jste mladší, ale když jsem tady vyrůstala, tak nás brali na válečný filmy, hrozný.“ Tazatel:: „Taky nás brali.“ H. K.: „Teďka já, protože jsem věděla, odkud pocházím a co jsem, věděla jsem o vyhubení Židů, věděla jsem, já jsem to věděla, já jsem se toho strašně bála, že se to vrátí. Proto jsem chtěla blonďaté vlasy například. A mým snem bylo vypadat jako Claudia Schiffer. Já jsem chtěla být vysoká, prostě nordický typ, protože jsem se bála, že se to vrátí. Chtěla jsem modrý oči, takovejdle nos, blonďatý vlasy, já jsem prostě chtěla vypadat jako všichni. Celý svý dětství jsem se hrozně bála. Já jsem nikdy nebyla jako všichni. Protože jsem ještě ke všemu byla otylá, tlustá. Moje maminka mě posílala na odtučňovací tábory a tam byla jedna taková ,příjemná‘ paní doktorka, na tu taky nezapomenu nikdy, paní doktorka Vamberová z dětskýho oddělení vinohradský nemocnice, to bylo na nádherných místech, tyhlety tábory, a přivezla tam svou dceru, aby si taky užívala. No a ta dceruška, taková hubená krásná holčička, taková, jako jsem chtěla vždycky být, a ona ji postavila na stůl – taky traumatický zážitek, dodneška si to pamatuju. Postavila ji na stůl a říká: ,Vidíte, takhle máte vypadat!'“

  • „Ti Izraelci, kteří se tam už narodili, ti Sabri, což je zvláštní, řekla bych, část toho povídání, tak ti Sabri, oni se dívali s neuvěřitelným despektem na těch šest milionů (mrtvých Židů za holocaustu). S neuvěřitelným despektem: jak si mohli dovolit jít jako obětní beránci na porážku? Jak si to mohli vůbec dovolit? Proč nebojovali? A já jsem řekla těm prezidentům, já jsem pracovala na ambasádě, takže jsem je všechny (znala): ,Víte co? Kdo jim vůbec dal právo někoho soudit? My to právo nemáme. A víte vy,‘ jsem říkala Weizmannovi, ,víte vy, jak byste se zachoval? V té situaci, kdybyste tam stál jako můj otec nahý někde na sněhu? Co byste dělal? Vy byste do toho Mengeleho kopl, anebo byste tam stál pokorně jako on? Já mám právo ho soudit? Vy máte právo ho soudit?‘ Někdo v Izraeli má právo vůbec někoho z těch šesti milionů soudit? Oni si tam byli v tichu a klidu, nikdo nemá právo je soudit. To se nesmí. A tahleta pamětní deska (s nápisem ,Těm, kteří bojovali‘) je v pořádku. Protože byli tací, co bojovali. Ale ti, co nebojovali – nikdo je nemá právo odsoudit, ani náhodou. Jenom jim vzdát hold a být smutný za to, co museli prožít a že jich tolik zaniklo. Proč?“

  • „No a jednou jsem chtěla koupit ty párky (párky si chtěla malá Helena koupit přátelství svých vrstevníků) a neměla jsem peníze a on byl doma, tak jsem mu řekla: ,Tatínku, prosím tě, můžeš mi dát nějaký peníze?‘ A on byl takový docela v pohodě, tak řekl: ,Samozřejmě, vem si v peněžence.‘ Ani se mě neptal, na co. Tak jsem otevřela jeho peněženku, myslím, že to bylo poprvé v životě, kolik mi bylo – možná deset tenkrát, už nevím přesně. A z tý peněženky vypadla fotka. Byla taková zažloutlá a byla tam holčička. Taková tmavá, protože jak jste viděl, tak můj tatínek byl takový tmavší. A na druhý straně, já jsem to otočila, můj tatínek měl takový hrozně hezký písmo, a tam bylo napsáno: Dita a nějaký rok. 1937 nebo nějak tak. Je taky zajímavý, jak se k němu ta fotka dostala potom. Já řikám: ,Prosim tě, kdo to je?‘ A to bylo naposledy v mým životě, kdy on si se mnou sedl, ne nadlouho, to netrvalo dlouho, a vyprávěl mi, jenom omezeně. ,Podivej se, tohleto mohla být tvoje sestra, jmenovala se Dita, já už jsem byl ženatý, měl jsem ženu a dceru, a když mé dceři bylo třináct let, tak jsme přijeli do Osvětimi a tam jsem tu dceru ztratil, i tu ženu.‘ A vyprávěl mi – já si na to dodneška pamatuju, až na kolik jsem z jeho hlasu, já jsem dost citlivej člověk, až přecitlivělej, že jsem z toho hlasu vycítila tu strašnou hořkost, tu stračnou lítost a tu strašnou nenávist vůči sobě samotnému a nemožnost si prominout, že on se zachránil a prostě jako by je poslal na smrt. To nebyl on, kdo je poslal na smrt, ale on si v životě tohleto neprominul.“

  • „A byla šestidenní válka, což byla první válka mého života. Neuvěřitelně traumatický zážitek. Jako ten první den – ten první den byl hrozný, ta siréna v pět hodin ráno. Já si pamatuju, že jsem se rozklepala a začala jsem luštit křížovky. To byla moje cesta, jak se s tím vyrovnat. Protože válka pro nás, pro vás, pro mě, to byla druhá světová – s tím vším, co to obnášelo. A já jsem se hrozně bála války. A najednou válka po šesti dnech skončila. Já jsem ještě tenkrát nebyla natolik do toho vklíněná. I když mojí sestřenice, tatínka bratrance dcery muž padl. Já jsem se ještě tenkrát nedívala na to, jako se dívám dnes. Že prostě bych byla nejradši, aby už nikde nebyly žádný války a nikde nepadali žádný chlapci, aby nikdo už prostě neumíral. Ta šestidenní válka, to byla vůbec válka, to byla jedna obrovská euforie. Po těch šesti dnech to najednou skončilo všecko. Nejlepší byla moje matka. My jsme se měli stěhovat z toho prvního bytu někde po Haifě někam jinam, protože pro mýho otce to bylo vysoko, on nemoh vyšlapat ty čtyři patra, tak se jim to podařilo vyměnit, a ona seděla a balila si, ona měla hrozně ráda křišťály, to jsou všecko její věci, ty červený tady a ty obrazy, to je všechno po ní. A ona si tam balila a přišla nějaká paní a říká: ,Paní Nagelová, co to děláte, vždyť venku je siréna, půjdeme do krytu.‘ A tam ten kryt, to byla sranda, to byl takový dům, který stál na takových nohách, a tam byl jeden pokoj pod těma nohama, tak to by všechno spadlo samozřejmě, tak to byla blbost. A moje matka říká: ,Co blázníte paní, já nikam nejdu.‘ To byli Židi tady z Českých Budějovic, já dodneška jsem ve styku tim člověkem, ,Já nikam nejdu, my se máme stěhovat, a když tady něco spadne, tak to spadne. Já nikam nejdu. Já jsem byla na Dukle, a když jsme tam šli pod tim průsmykem, tak nalevo šel jeden, napravo šel jeden, ten stoupl na minu a já jsem to prošla. Já jsem fatalistka – spadne - spadne, nespadne - nespadne. My se máme stěhovat, já se musim zabalit a je to.‘ A po tý šestidenní válce začala ta hrozná euforie. Jerzulaém – to byly věci, které předtím pro mě nic neznamenaly, a dneska už také moc neznamenají. A tenkrát v té době, to byl pocit toho heroismu... Já nevim, jak to mám říct: za šest dní porazit tolik států, tolik armád. Oni tenkrát utíkali ještě bez bot, ti Egypťané.“

  • H. K.: „My jsme sem přijeli v tom 92. roce. My jsme přijeli jenom s tim nejmladšim synem. Já jsem tady byla nejdřív jenom na návštěvě u té Marie, dcery té kamarádky mojí mámy, jakoby sestřenice mojí, a ještě jsem sem potom přijela ještě jednou a hrozně se mi tady líbilo. A líbilo se mi to tady, jako bych přijela zase domů, úplně neuvěřitelný. No a přijela jsem do Izraele a nějak jsme šli navštívit nějakého známého mého muže, to byl takový velký byznysmen, a začala jsem mu vyprávět a on se hrozně nadchl a řekl, že tady bude něco investovat. A to byl první ten džob, který můj manžel tenkrát dostal. No a přijeli jsme sem s tím nejmladšim synem, jemuž zase jsem udělala trauma tím, a on si toho ještě chudák prožil dost, když potom byl na vojně. No a přijeli jsme sem a manžel začal pracovat a já jsem šla na ambasádu. A tam, musim se přiznat, jsem se našla.“ Tazatel: „Oba dva ty světy se spojily.“ H. K.: „Spojily se oba dva světy, já jsem konečně mohla trošičku prokázat, čeho jsem schopná, možná. Hrozně jsem byla spokojená, po všech stránkách, to bylo prostě úžasný. A když jsem sem přišla, tak jsem byla ještě tlustá trošku, ale když jsem se vrátila, tak jsem se za rok vrátila víceméně do té váhy... To je neuvěřitelný, jak ten můj organismus funguje! Psychika jak je u člověka silná hrozně! No a tam jsem byla hodně dlouho, spokojená hodně, no a ještě řeknu něco: Kdyby to záleželo na mým muži, tak už tady dávno nejsme.“ Tazatel: „On by se vrátil...“ H. K.: „On je na ten Izrael hodně napojenej. Na něj se ta země izraelská hodně nalepila.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Točník, 06.05.2011

    (audio)
    délka: 01:32:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha - Zbraslav, 10.11.2014

    (audio)
    délka: 01:46:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 3

    Praha - Zbraslav, 27.11.2014

    (audio)
    délka: 02:14:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Toužila jsem vypadat jako všichni ostatní

nevesta.jpg (historic)
Helena Kleinová
zdroj: archiv pamětnice

Paní Helena Kleinová se narodila 13. října 1948 v Praze v židovské rodině Nagelových. Oba rodiče ovdověli za druhé světové války, otec byl obětí holocaustu, matka členkou Svobodovy armády. V roce 1965 rodina přesídlila do Izraele, Helena tam dokončila gymnázium a nastoupila vojenskou službu. Již ve dvaceti letech se vdala, má tři syny. Vystudovala politoligii, historii a angličtinu, posledním dvěma předmětům i vyučovala. V roce 1992 se s manželem vrátili do České republiky, pracovala zde na izraelské ambasádě. Nyní bydlí v Nebušicích.