Nevinná legrácka přivedla mladého studenta na konci 70. let k výslechu v Bartolomějské a podepsala se na celém jeho budoucím životě. Příběh Jiřího Kotka připomíná zápletku Kunderova románu Žert.
Solitér, kverulant, drzoun, rebel: karlovarský aktivista Jiří Kotek se nikdy neuměl přizpůsobovat většině, být zticha a dívat se stranou, když se to žádá. Za normalizace se kvůli tomu ocital před kárnými komisemi, po roce 1989 v lokální politice získal pověst provokatéra a rozvratného živlu, když upozorňoval na korupci.
„Do jisker mě nevzali, protože jsem prý byl moc živé dítě, a pak mě nevzali do pionýra, protože jsem nebyl v jiskřičkách,” naznačuje, jak začala jeho kariéra celoživotního potížisty. Do prvního velkého průšvihu se ale namočil až v prvním ročníku na vysoké, koncem sedmdesátých let.
Začalo to naprosto nevinným žertem. Své tehdejší přítelkyni, která chodila v Karlových Varech na střední zemědělskou školu, psal pravidelně dopisy, vyšperkované různými kresbičkami a legračními nápisy.
„Na jeden z nich jsem nakreslil nosítka a do jejich okénka nalepil známku s Gustávem Husákem. Okolo jsem připevnil záclonky z opravdové záclonoviny. Bylo to vypiplané.”
Svou dívku v adrese tituloval „Gringo mezi kulaky” v narážce na to, že studuje zemědělskou školu. A protože slyšel, že nedoručitelné dopisy s nesrozumitelnou adresou se centrálně shromažďují v Trnavě, na zadní stranu obálky napsal “do Trnavy netreba”.
Když o pár týdnů později, těsně před prázdninami, přišlo předvolání k výslechu na Státní bezpečnost do Bartolomějské, Jiří Kotek netušil, co po něm chtějí.
Podepsal jste si ortel!
„Hodili na stůl fotokopii té obálky a řekli, že jsem urazil prezidenta. Průšvih,” konstatuje Jiří Kotek. Výslech trval mnoho hodin.
„Udělal jsi klukovinu, to se stává,” promlouval k němu otcovsky starší estébák, kterého vystřídal mladší kolega: „Podívej, vždyť my bychom mohli být bráchové,” zkoušel zas jinou taktiku. „To tedy nemohli,” odsekl Jiří Kotek.
Nabízeli mu spolupráci, prý by jim mohl pomoci sledovat studentský život na kolejích, což Jiří Kotek vytrvale odmítal. Po nějakém čase vstoupil do místnosti starý muž s tmavými brýlemi na očích, zřejmě jejich nadřízený.
„Nechce spolupracovat,” hlásili estébáci. „Postupujte podle dohodnutých propozic,” instruoval je záhadně důstojník, což Jiřího Kotka samozřejmě ještě víc vyděsilo.
„Dostudoval jste, celý život budete u lopaty,” oznámili mu ke konci výslechu a začali sepisovat papíry k převozu do vězení na Ruzyni. „Byl jsem naštvaný, protože byl pátek a věděl jsem, že minimálně do pondělí mě nebude nikdo postrádat. Spolužáci si budou myslet, že jsem odjel domů, a doma zase, že jsem zůstal na koleji. Takže prostě zmizím.”
Po výslechu ho dlouho vodili labyrintem chodeb v Bartolomějské, až ztratil pojem o tom, kde se právě nachází. „Podepsal jste si ortel,” řekl nakonec estébák a vystrčil ho jedněmi dveřmi ven.
Jiří Kotek zůstal stát ve vylidněné Bartolomějské ulici. Rozhlížel se, čekal, kde se objeví eskorta, která ho převeze do vězení. Ale ulice byla liduprázdná. „Proč mě nikdo nehlídá, vždyť můžu utéct,” uvažoval zmateně student.
Zkusmo udělal pár kroků. Nikdo ho nepronásledoval. Popošel ještě kousek dál. Zamířil na Národní třídu, směrem k tehdejšímu obchodnímu domu Máj, a tam se ztratil v davu. Teprve teď začal doufat, že estébáci s jeho uvězněním pouze blufovali.
Proč je soudruh prezident v nosítkách?
Pocit, že je sledován, ho ale neopustil ještě hodně dlouho. Na Národní třídě vběhl do metra, příští zastávku zas vystoupil a naskočil do soupravy jedoucí opačným směrem. Takto kličkoval ještě chvíli, a nakonec se rozhodl, že pojede stopem domů do Karlových Varů. „Ještě když mi na Bílé Hoře zastavil mercedes, který řídil nějaký Němec, bál jsem se, že je od nich.”
Tím ovšem období obav a pochybností teprve začínalo. Byl totiž právě konec zkouškového období a celé prázdniny se Jiřímu honily hlavou obavy a pochybnosti. Netušil, co se bude dít, až se na podzim vrátí do školy. „Dostudoval jste,” řekli mu na StB a jistě věděl jedině to, že podobné prohřešky se jen tak nezapomínají.
Teprve později se dozvěděl, jak na něj StB vlastně přišla (protože zpáteční adresu na dopisu neuvedl): „Zřejmě to udal někdo na poště, nahlásil ,závadnou’ zásilku. Tu dívku, které byl dopis určen, si zavolali v Karlových Varech k výslechu a ona, protože nevěděla, o co jde, jim řekla moje jméno. Přes ni se tak dostali ke mně.”
Na podzim ve škole byl předvolán před kárnou komisi. „Byl to takový monstrproces, že jsem hanobil hlavu státu,” vzpomíná. Komise mu kladla otázky, které až dnes, s odstupem čtyřiceti let, znějí komicky:
„Proč je soudruh prezident v nosítkách? Myslíte snad, že má umřít?” „Co to znamená ,gringo mezi kulaky’? Vždyť s kulaky jsme se vypořádali v padesátých letech. Jaký máte názor na kolektivizaci vesnice?” „A proč tady píšete ,do Trnavy netreba’? Proč by soudruh prezident nemohl jet do Trnavy?”
Až dodatečně se dozvěděl, že StB přišla za děkanem s žádostí o jeho vyloučení. Ve škole měl ovšem pověst dobrého studenta, celý případ protentokrát skončil pouze podmínečným vyloučením.
Če? Dževara?
Rok po zasedání kárné komise si už Jiří Kotek z celé kauzy dělal legraci a na školním hřišti uspořádal recesistický „Memoriál podmínky Jirky Kotka”, na němž účinkovali trubači a ceny předávali pionýři v krojích.
Vyloučení ze školy ale nakonec stejně neunikl. Těsně před dokončením studia, v roce 1983, se přichomýtl k jedné z prvních protirežimních demonstrací. Konala se v době, kdy v Praze probíhalo Světové shromáždění za mír a život, proti jaderné válce – manifestační akce, jíž si totalitní Československo chtělo vylepšit mezinárodní prestiž a prezentovat východní blok jako jediného pravého obránce míru.
Jiří Kotek se večer vydal za přáteli do hospody Dubina na Václavském náměstí. Když později večer z restaurace odcházel, zahlédl, že od Můstku kráčí vzhůru po Václavském náměstí dav lidí a něco skandují.
„Táhne na půlnoc, a voni furt?“ pomyslel si, protože je považoval za účastníky režimní mírové akce. Teprve po chvíli pochopil, že jde o nepovolenou demonstraci, protože hrozen lidí provázelo množství uniformovaných policistů i snadno rozpoznatelných estébáků. „Chceme svobodu,“ skandovali účastníci demonstrace.
„Sedl jsem si na kapotu auta a pozoroval jsem, co se děje. Najednou přijely antony, policisté začali lidi zatýkat a strkat do aut,“ vypráví Jiří Kotek. Jeden z policistů po něm chtěl občanský průkaz, a protože ho u sebe neměl, odvedli ho také do antonu. Jízda po Praze trvala velmi dlouho, jezdili křížem krážem, řidič dostával vysílačkou měnící se pokyny.
„Vy mi sem nějak nesedíte,“ prohodil policista, který seděl naproti Jiřímu, a pak spiklenecky dodal: „Che?“
„Co, če?“ nechápal Jiří Kotek.
“Che ,Dževara'?“ pokračoval policista, který se zřejmě domníval, že takto se jméno kubánského revolucionáře správně vyslovuje.
„Nevím, co měl za asociace, říkal, že mu tam nesedím, že jsem jinej, takovýhle kino.“
Demonstranty nakonec vyložili ve Školské ulici a zdlouhavě je přepočítávali vyvoláváním jmen z občanských průkazů, až konečně přišli na to, že jeden z nich – Jiří Kotek, který občanský průkaz neměl – je tam navíc. Potom s ním sepsali protokol a byl propuštěn.
Ke konci prázdnin ho ve škole předvolali opět před kárnou komisi a tentokrát byl skutečně vyloučen.
Potížista i po listopadu 1989
Jiří Kotek později vysokou školu dokončil, ale po dalších peripetiích pracoval v druhé polovině 80. let v Karlových Varech jako zaměstnanec technických služeb. Jezdil se sekačkou na trávu, které přezdíval Žužla.
V lázeňském městě v té době žádné uvolnění totalitních poměrů znát nebylo. Jako provokace bylo vnímáno dokonce i to, že na sekání trávy v městských parcích si oblékal nažehlenou bílou košili.
Už brzy nato, v listopadu 1989, se ale stal jedním z hlavních organizátorů karlovarských demonstrací a zakladatelů místního Občanského fóra. V devadesátých letech se angažoval v místní politice, nejprve za Občanskou demokratickou alianci, později v čele vlastního hnutí. Neúnavně upozorňoval na nepoctivé obchody v rámci malé privatizace.
V dalších letech, kdy byl na krátkou dobu členem karlovarského zastupitelstva, se zaměřil zejména na veřejné zakázky. Nejkřiklavější kauzou, na kterou upozornil, byla takzvaná karlovarská losovačka – zmanipulovaná soutěž na výstavbu sportovní haly.
To moje hlava si staví klece a mříže
Jiří Kotek zveřejnil skandální videozáznam, na němž se losující nekonečně dlouhou dobu snaží vytáhnout z osudí lístky se jmény předem vybraných firem, čemuž přihlíží i smějící se notářka. Na YouTube mělo toto video statisíce zhlédnutí a následně se objevilo i v televizním zpravodajství, což vedlo k tomu, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže výsledek zrušil a magistrátu udělil pokutu.
Všechny tyto kauzy vedly k tomu, že Jiří Kotek se dostával do řady konfliktních situací, byla na něj podávána i trestní oznámení. Jak ale tvrdí, ve stresujících momentech si vždy vzpomněl na ponaučení, které si odnesl ze svého prvního průšvihu s Husákem v nosítkách. Když byl tehdy předvolán před školní kárnou komisi, našel způsob, jak čelit obavám:
„V ten moment ze mě všechno spadlo. Věděl jsem, že buď mě vyhodí, nebo nevyhodí, tím je to vyřešené. Přestala mě pronásledovat všechna ta ,kdyby’, ,co se stane’ a ,co mi hrozí’. Uvědomil jsem si, že největším nepřítelem je moje vlastní hlava. To ona si konstruuje všechny ty klece, mříže, postihy. To bylo nesmírně osvobozující. Uvědomil jsem si, že když se dostanu do stresové situace, nesmím si to pustit do sebe, do hlavy. Obrazně řečeno, vyjedu si výtahem do druhého patra a dívám se na problém zeshora. To mi později hodně pomáhalo.”