Ing. Jiří Kotek

* 1957  

  • "Vyšli jsme a na Václavském náměstí zespoda od Můstku rozhorlený dav. Mávají třepetalkami a něco skandují, za mír a za život a takový. „Ty vole,“ říkám si, „oni toho ještě nemají dost, celý den tady nonstop kultura. A teď táhne na půlnoc a oni pořád…“ Teď jsem na to koukal a oni: „My chceme svobodu, my chceme svobodu!“ Říkal jsem si, aj, zajímavý heslo. Zatahalo mě to za uši. Zůstal jsem stát. :Koťas, pojď!' - 'Nenene, já tady zůstanu, tohle mě zajímá.' Motal jsem se kolem toho, co je to za lidi. Plno estébáků a policajtů okolo i na chodnících. A hrozen lidí, mohlo to být 200-300 lidí, šel Václavákem od Můstku nahoru. Proplétal jsem se okolo, sledoval, co dělají policajti, jak se kdo chová. Prohlížel jsem si ty lidi, jejich transparenty, takže to byli nějací rozbujařelí sympatičtí mladí lidi. Ti policajti taky byli mladí, už ne tak sympatičtí. Když se zacházelo, že se půjde do metra, zezadu se začalo skandovat: 'Je to past, je to past!' Průvod zase vycouval a šel nad zemí, aby je v podchodu neodclonili a nerozebrali si je. Po Václaváku došli k Muzeu, obešli ho zezadu a zase z druhé strany na Václavák a tam dolů. A když byli u mlíčňáku, asi sto metrů pod Václavem, přišel pokyn: 'Tak, a teď jim to skončíme.' Zamotal jsem se zpátky do davu a těm sympatičtějším s transparenty jsem říkal: 'Bacha, teď na to vlítnou, teď vás rozeženou a začnou vás sbírat.' Pár lidí někomu vrazilo transparent nebo ho nechali. Já jsem si sedl na kapotu auta, že se podívám, jak bude vypadat ten zátah. Najelo auto na chodník, přijely antony, ávie, takové bednobusy. Začali je zatýkat a strkali je do těch aut."

  • "U té kárné komise jsem zažil takový zajímavý předěl. Ve chvíli, kdy mě k té komisi pozvali, ze mě všechno spadlo. Protože to mělo nějaké řešení. Buď mě vyhodí ze školy, nebo nevyhodí, ale už je to jasný. Už je to vyřešené. Přestaly mě pronásledovat takové ty: ´kdyby – kdyby – stane se – hele - tohle hrozí´. Ta hlava, jak makala. S odstupem potom jsem si uvědomil, že největším nepřítelem je vlastní hlava, která si konstruuje ty klece, mříže, postihy. Kdo všechno to odnese okolo mě. Fabuluje si, když zná ty příběhy z 50. let, když se daly vnímat. To bylo pro mě hrozně osvobozující. Uvědomil jsem si, že když se dostanu do takové situace, v celém dalším životě... a pak jsem díky všemu přežíval ty svoje protikorupční aktivity, že si to nesmím pustit do sebe, do té hlavy. Používal jsem příměr, že si vyjedu do druhého patra výtahem a na ty problémy se dívám zeshora, ale nepustím si je do palice. Nedovolím, abych se trápil těmi důsledky."

  • "Z toho jsme vlastně odpíchli to, že jsme se sešli v Karlových Varech u pošty, v centru, je to takové nejcivilnější místo setkání, průnik lázeňské zóny a obchodně správní zóny. Tam jsme se sešli, bylo nás asi padesát ten první den. Takový hlouček. Připravil jsem si povídání, informaci, jak situace graduje, co se v Praze stalo a co by se mělo dělat. Dělal jsem to záměrně, s rozvahou, aby to nebylo jenom dění v Praze, ale aby se vytáhlo také do dalších měst, aby to nebyla jen záležitost nějaké – dneska se tomu říká „pražské kavárny“ – ale už tenkrát se ten fenomén Praha versus venkov vnímal, na venkově negativně. Snažil jsem se tohle eliminovat. Proto koncept demonstrací ve 4 hodiny každý den. U té pošty jsem v tomhle hloučku měl připravené i nějaké prohlášení, měl jsem připravené i kopie z kopíráku, aby to lidi rozdali a pozvali další lidi. Aby každý příště pozval pět dalších lidí. A že se budeme scházet každý den. Tam jsme to řekli nahlas, programově, a to se stalo. Okolo šmírovali tajní policajti v civilu a šmírovali, kdo mluví. Hodně lidí chodilo podél výkladů a jen se bálo, sledovali, co se děje. A báli se i přistoupit. Zastavovali se a koukali. Ten intenzivnější hlouček byl vprostředku prostranství a okolo se vytvářel prstenec těch, kteří byli zvědaví, ale báli se přikročit blíž. A mezi těmi dvěma hloučky se točili ti tajní, kteří hledali, kdo bude."

  • „Když jsme měli jedno z těch shromáždění, hecovali jsme se na ty komunisty, abychom odbourali strach z komunistů, když nás bylo opravdu hodně, skoro pět tisíc, vyrazili jsme z centra od Perly k OV KSČ. Tam jsem si poprvé uvědomil, jaký ten dav je strašná síla. Měl jsem z toho husí kůži, když jsme přicházeli k tomu OV KSČ, uvědomil jsem si, jak jsou ti lidé nabuzení a jak jsou manipulovatelní. Kdybych v tu chvíli řekl - protože mě už velmi akceptovali jako řečníka, i Jindru Konečného, my dva jsme se stali mluvčími OF na Karlovarsku... - Stačilo by říct: 'Tak, teď je vyházejte z okna!' A ti lidi by opravdu byli schopní jít dovnitř a koho by našli, toho by vyhodili z okna. To bylo strašně svazující. Uvědomění té obrovské odpovědnosti za ty lidi, za ten dav. Za rohem stály dvě nebo tři vejtřasky těch s bílými helmami, štíty, obušky. Ta hrozba byla stálá. Po Varech byla vylepená komunistická hesla a plakáty, věděli jsme, že jsou stále aktivní."

  • "Pak když soudruzi estébáci měli pokračovat podle propozic, něco si sepisovali, že půjdu na Ruzyň. To tam prohazovali. Čekal jsem, že půjdu na Ruzyň. Byl pátek, byl jsem naštvaný, že mě nikdo nebude hledat, že se ztratím. Na koleji jsem řekl, že odjedu, doma věděli, že jezdím-nejezdím, podle basketu. Vlastně budu pár dní bezprizorný. Byl jsem s tím smířený. Teď mě začal vyvádět z té Bartolomějské, měli tam vrátnici, chodilo se tím traktem nahoru-dolů, až jsem ztratil orientaci, nevěděl jsem, ve kterém patře jsem. Pak mě vyváděl tím labyrintem, šlo se po schodech dlouho dolů. Ještě mi říkal: „Sám jste si podepsal svůj ortel tím, že jste nespolupracoval.“ Najednou mě vyšoupl ze dveří a zavřel je. Vypadl jsem ven na ulici, na dveřích ani nebyla klika. Koukám doleva, doprava, Bartolomějská byla úplně prázdná, tam nikdo nechodil, tam se všichni báli. Teď asi přijede auto, naloží mě a odvezou, myslel jsem si. Byl jsem zděšený z toho, co bude. Hrozná nejistota. A proč mě nedoprovází, vždyť můžu utéct. Šel jsem pět metrů doleva – nic. Pět metrů doprava – nic. Nevím, co mám dělat. Pomaličku jsem šel k té straně, co byl Máj a hospoda U Medvídků. K tomu davu, dozadu. Nikdo nepřicházel. Nikdo nepískal. Tak jsem vplul do toho davu, měl jsem radost, že jsem v davu. A rozhlížel jsem se, kdo na mě kouká, koho na mě nasadili. Moje vlastní hlava mě strašně pronásledovala, vytvářela obrazy nebezpečí. Šel jsem doleva, doprava, vběhnul jsem do metra. A zase koukám do davu, lidi na mě divně koukali, asi jsem byl vyšinutý. Ujel jsem jednu stanici, čekal jsem, a když řekli: ´Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají,´ z vagónu jsem vyskočil. Měl jsem radost, že jsem na peróně sám. Že ten, kdo mě pronásledoval, je pryč. Skočil jsem do dalšího vagónu a jel jsem na druhou stranu, na Florenc. Autobusem nepojedu, pojedu na stopa, řekl jsem si. Tak zase na druhou stranu, takhle jsem tam zmatkoval, jel jsem na Bílou Horu."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 10.12.2019

    (audio)
    délka: 01:59:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 18.12.2019

    (audio)
    délka: 34:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 18.12.2019

    (audio)
    délka: 02:01:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

To naše vlastní hlava si konstruuje klece, mříže, postihy

Aktivista, bývalý politik a neúnavný bojovník proti korupci Jiří Kotek se narodil 12. října 1957 v Karlových Varech. Vystudoval střední a poté vysokou školu zemědělskou. Jeho vysokoškolské studium bylo na rok přerušeno, když ho před státnicemi vyloučili za účast na jedné z prvních protirežimních demonstrací 80. let, konkrétně šlo o protest během Světového shromáždění za mír a život v roce 1983 v Praze. Nakonec mohl vysokoškolská studia dokončit. Po vojenské službě se vrátil na Karlovarsko, kde zprvu pracoval v zemědělství a později jezdil po městě se sekačkou na trávu jako zaměstnanec místních Technických služeb. Koncem 80. let jezdil pravidelně do Prahy na demonstrace a v listopadu 1989 se v Karlových Varech stal jedním z iniciátorů dění sametové revoluce. Byl také jedním z mluvčích zdejšího Občanského fóra, opustil je však už v březnu 1990. V regionální politice se ale angažoval znovu, tentokrát jako člen Občanské demokratické aliance a později zakladatel hnutí Alternativa. Upozorňoval zejména na majetkové nepravosti související s privatizací a veřejnými zakázkami, právě jeho zásluhou se například dostala na veřejnost kauza tzv. „karlovarské losovačky“. Za své aktivity získal Cenu za odvahu Nadačního fondu proti korupci.