Chodil v cele tři měsíce. Pak požádal o výslech, protože se při něm mohlo sedět

Anastáz Opasek byl jedním z čelných představitelů katolické církve, kteří 50. léta strávili v kriminálech. Komunisté ho zavřeli už v roce 1949, ve vyšetřovací vazbě prožil více než rok na samotce, amnestován byl až po dlouhých jedenácti letech. Na jeho zatčení vzpomínal třeba grafik a typograf Václav Sokol, který na Břevnově vyrůstal. Jako žák obecné školy ministroval v břevnovské Sv. Markétě a se starším bratrem, pozdějším filozofem Janem Sokolem prý v klášterní zahradě „dost žili“. Opékali si tam brambory nebo na ohni vařili polévku a mladý břevnovský opat pro ně měl pochopení. Byl bezprostřední, veselý, „nefarářský“, navíc patřil k blízkým přátelům jejich otce, architekta Jana Sokola st.

Václava Sokola proto zaskočilo, když se v roce 1949 ve škole dozvěděl, že Anastáz Opasek byl údajně nebezpečný zločinec. „Učitelka občanské výchovy k nám měla velice emotivní řeč. Že se stala hrozná věc, že jsme unikli smrti, protože se ukázalo, že v našem sousedství žili zrádci, kteří nás chtěli všechny pozabíjet a měli zbraně. A to byli ti mniši,“ vyprávěl Sokol. S představou zločinného opata se nesmířil, přesto ale zažíval určité rozpolcení. „Byl jsem malý kluk, měli jsme hodnou paní učitelku a té škole jsem do určité míry věřil. Byl jsem tak vychovaný, vůbec jsem si nedovedl představit, že by mi někdo lhal.“

Argumentovali nevhodnými prameny

Legendární opat břevnovského kláštera, benediktinský mnich a mukl, kterého spoluvězni v „kněžském oddělení“ věznice ve Valdicích překřtili na Opata Chuligána, se narodil v roce 1913 jako Jan Opasek. Přišel na svět ve Vídni, kde jeho otec pracoval jako dozorce v přírodovědném muzeu. Opaskovi nicméně mluvili česky a po vzniku samostatné Československé republiky se přestěhovali do Čech.  Obecnou školu i reálné gymnázium tak Jan vychodil v Kolíně.

Přímé Opaskovo svědectví Paměť národa bohužel nestihla zachytit, její archiv však obsahuje několik vzpomínek na něj – zejména od lidí, kteří se s ním potkávali v době normalizace v německém exilu. V 80. letech navíc Opasek nahrál vyprávění o svém životě na magnetofonové kazety. Přepis se dostal do Československa a měl vyjít v samizdatu. Kniha Dvanáct zastavení se nakonec dočkala vydání až po revoluci. 

Při vzpomínání na své dospívání v Kolíně v ní Opasek líčí menšinovou katolickou zkušenost, třeba to, jak se počátkem 30. let na gymnáziu vymezoval jakožto „propagátor“ katolického umění vůči zjednodušujícímu antikatolictví a antiněmectví. „Ve školách se tenkrát argumentovalo nekritickými a nevhodnými prameny. Například pro našeho třídního (...) bylo důkazem toho, jak katolíci jednali s českými nekatolíky po roce 1620, Jiráskovo Temno, což je absurdní,“ píše Opasek ve své knize.

Jeho katolictví přežilo kritickou dobu dospívání díky osobnostem, jako byli charismatický emauzský benediktin, páter Metod Klement nebo také Josef Florian, který ve Staré Říši vydával kvalitní náboženskou literaturu i beletrii. Vedle četby se ale mladý Jan věnoval i sportu. Nejdřív chodil do Sokola, později ho vyměnil za katolického Orla.

Byli jsme rádi, že nás chrání Bůh i Opasek

Po maturitě v roce 1932 vstoupil do benediktinského noviciátu v břevnovském klášteře a přijal řádové jméno Anastáz. V roce 1935 ho pak klášter vyslal na studia do Říma, kvůli mnichovským událostem je ale nestihl dokončit. V roce 1938 byl vysvěcen na kněze.

Břevnovský klášter v té době tvořil jedinou právní jednotku s klášterem v Broumově, oba benediktinské kláštery spravoval jediný opat, který pobýval převážně v Broumově. Broumov však po zářijové mnichovské dohodě připadl Sudetům a komunikace mezi oběma klášterními domy se neúnosně ztížila. Ve vypjaté době začaly být problémy i se státní příslušností jednotlivých mnichů. Zástupcem opata pro Břevnov se musel stát Čech.

„Volba padla na mne, ač jsem byl novosvěcenec: nebylo jiného. Byl jsem velice mladý, bylo mi 25 let, ale měl jsem římskou školu se slušnými výsledky,“ popsal Opasek, jak se koncem září 1938 stal břevnovským převorem. Z této funkce vyjednal počátkem roku 1939 v Římě osamostatnění obou klášterů.

„Neodůvodňovali jsme své požadavky ani tak národnostně, jako spíš vzdáleností klášterů, důvody jazykovými a hlavně novým státním členěním. Ta touha po samostatnosti plynula především z důvodů řeholních.“ Čeští mniši nicméně zůstali v Břevnově, většina těch německých odešla do Broumova.

Anastáz Opasek pak břevnovský klášter spravoval po celou válku a provedl ho úskalími okupace, kdy část klášterních budov obývali vojáci wehrmachtu. „Měli jsme být zabráni ještě jednou, později a důkladně – od jednotek SS,“ líčí ve svých pamětech situaci, kdy se díky domluvě s důstojníkem nacistické armády, mezi níž a jednotkami SS vládlo trvalé napětí, podařilo předejít horšímu záboru.

Jako představený kláštera neměl Opasek za války mnoho volného času. Doba byla hektická, platila nová pravidla i v oblasti hospodářství, musely se přenastavit majetkově-právní záležitosti. Opat musel navštěvovat tehdy ještě rozsáhlé majetky kláštera, při těch příležitostech se snažil na různých místech také kázat, sloužit bohoslužby a navštěvovat své přátele. Přátelil se mimo jiné třeba s bratry Vokolkovými, nakladateli a tiskaři z Pardubic. V červenci 1944 je navštívil zrovna v době, kdy se Pardubice ocitly pod spojeneckým bombardováním cíleným na místní rafinérii.

„Anastáz Opasek se s námi ukrýval ve sklepě pod tiskárnou. Byli jsme rádi, že nás chránil, nejen on, ale i Pán Bůh,“ vzpomínal na bombardování Vít Vokolek, syn majitele tiskárny Vlastimila. „Opat Opasek stál ve dveřích, držel se futer a říkal: ‚Tady to nespadne!‘“ A měl pravdu. Dvě letecké pumy sice poničily blízké okolí, ale ze sklepa všichni vyvázli bez újmy na zdraví.“

Vyprávění uprchlíků jsme nebrali doslova

Po válce byl Opasek oceněn vyznamenáním Za zásluhy v boji proti fašismu. Mnichové totiž v klášteře ukryli zbraně i vysílačky československé posádky, která u nich pobývala během mobilizace v září 1938. Stal se administrátorem i broumovského kláštera, odkud po válce museli odejít němečtí řeholníci. S řadou z nich se Opasek velmi dobře znal a snažil se ulehčit jim nucený přesun do kláštera v bavorském Metten. Do Broumova pak místo nich pozval čechoamerické benediktiny z opatství Lisle u Chicaga v USA.

V roce 1947 byl potvrzen ve funkci představeného břevnovského kláštera a stal se nyní již i formálně jeho opatem. Velkou událostí byly v témže roce oslavy výročí 950 let od smrti svatého Vojtěcha, zakladatele břevnovského kláštera. Světcova lebka se vydala na několikaměsíční putování po Česku a oslav se podle Opaska spontánně účastnilo několik milionů lidí.

Tři poválečná léta byla neklidná a plná obtíží. Církev obecně viděla v komunismu nebezpečí, málokdo ale očekával příchod diktatury nejhrubšího zrna. V prosinci 1947 opustil Prahu pronuncius, tedy papežský „velvyslanec“. „Vatikán na základě svých diplomatických zkušeností a styků asi tušil, co se blíží. Pochybuji, že my, ostatní představení v Čechách, na Moravě a pravděpodobně i na Slovensku, bychom byli připraveni na totální pohromu a očekávali ji,“ komentuje Opasek.

„Ani vyprávění uprchlíků z Východu, kteří procházeli Prahou a snažili se co nejdříve dostat dál za hranice, a to už od roku 1945, jsme nebrali doslova. Přijímali jsme jejich zkušenosti jako něco u nás nepravděpodobného.“

Vývoj ale nabral rychlý spád. Již brzy po únorovém převratu přišlo první zatýkání církevních představitelů a v roce 1949 represe ještě zesílily. V září 1949 došlo i na opata Opaska. Svědkem jeho zatčení byl Jan Josef Kohl, který právě v té době usiloval o vstup do noviciátu v břevnovském klášteře: „Nastupoval jsem 14. září 1949 do Břevnova, a protože situace byla napjatá, nedali mě bydlet do kláštera, ale do zahradnického domku za Vojtěšku. Tam se s námi také přišlo rozloučit sedm Čechoameričanů z broumovského kláštera,“ popisuje Kohl rychle se zhoršující situaci, kdy byli mimo jiné z Československa vyhoštěni američtí benediktini, kteří v Broumově nahradili vyhnané Němce.

„V pondělí 19. září pan opat ještě oddával jeden pár na Bílé hoře. Když se před jedenáctou hodinou vrátil do kláštera, přišli na vrátnici dva muži, že by s ním chtěli mluvit, že jsou z magistrátu.“

Prohlídka opatovy pracovny trvala několik hodin, pak Anastáze Opaska odvezli na Pankrác. Skončil v malé podzemní cele, kde spolu s dalšími dvanácti vězni čekal na výslech. Čekal dlouho, teprve někdy v říjnu ho poprvé nakrátko odvedli do kanceláře, nedozvěděl se však nic. Počátkem prosince ho převezli na Ruzyň.

Zvlášť nebezpečný špión Vatikánu

„Začala moje samovazba. Nikdo se mnou nemluvil, nebyl jsem nikam předvolán, nikoho ke mně na celu nedali.“ V cele nesměl sedět, šestnáct hodin denně musel stát nebo chodit. Při spaní musel mít ruce na pokrývce, jakmile je si je snažil zahřát pod dekou, okamžitě se ozval řev dozorce. Nejhorší ale byla nemožnost čímkoliv se zaměstnat.

Z vedlejších cel prý často celé noci slýchával křik lidí, kteří nedovedli být sami.

Vydržel stát nebo chodit tři měsíce. „Pak jsem požádal o výslech, poněvadž se při něm mohlo sedět, když byl referent vlídnější a když člověk řekl něco, co potřeboval, nebo chtěl vědět.“

V samovazbě zůstal až do svého procesu v listopadu 1950, tedy více než rok. Jediným vytržením byly výslechy, při nichž musel neustále opravovat formulace protokolu podle požadavků „vyšetřujících“. Konečnou verzi protokolu, v níž byl vylíčen jako zvlášť nebezpečný špión Vatikánu, se pak musel naučit zpaměti.

Zařadili ho do druhého církevního procesu, do skupiny „Biskup Zela a spol.“, v níž bylo k vysokým trestům odsouzeno devět knězů a významných církevních hodnostářů. Anastáz Opasek od soudu odešel s doživotním trestem.

Roky věznění trávil převážně v hrůzou opředeném Leopoldově, který byl postrachem i mezi mnohaletými vězni, a také v bývalém kartuziánském klášteře ve Valdicích. Tam kněze ubytovali stranou od ostatních vězňů – šlo o onen pověstný „Vatikán“, kde největší osobnosti tuzemského církevního života opravovaly děravé moučné pytle nebo draly peří a u toho se společně modlily. Zde také vznikla Opaskova přezdívka: páter Ondok tehdy nakreslil karikaturu vězně s popiskem „opat chuligán“.

„Opati jsme byli tři: Tajovský a Machalka nosili brýle, já – vycvičen ze samovazby, kde mi brýle sebrali – jsem je přestal nosit. Jednohlasně bylo podle tohoto rozlišovacího znamení určeno: ‚To jsi ty, opat chuligán. Tak ti to patří taky pro tvé chování.‘“ Přezdívka mu už zůstala, byť častěji ho prý spoluvězni zvali „zempr“ – zkratkou ze „zemský prelát“ – což bylo kratší a „hodilo se to do období socialistických zkratek“.

V květnu 1960 se konečně dočkal propuštění na amnestii. Z věznice ho odvezli na konečnou tramvaje na Bílé Hoře a on se po téměř jedenácti letech ocitl na svobodě. Bylo pro něj těžké pohybovat se po ulicích, měl problém přejít silnici, dokázal ale dojít do svého kostela na Břevnově a tam se pomodlit. Shledal se s matkou, které již bylo přes sedmdesát. Bydlel pak u ní, protože kláštery mezitím komunisté zabrali.

Souhlas k výkonu duchovenské činnosti jako bývalý vězeň nemohl získat. Pracoval na stavbách, budoval pražská sídliště, třeba Petřiny, a jen když mu to některý z farářů umožnil, sloužil občas sám bohoslužbu v zamčeném kostele. V roce 1966 získal místo skladníka v Národní galerii. Celých osm let po svém propuštění žil spíš mimo společnost, veřejně příliš nevystupoval ani během pražského jara.

„Jistě v tom hrála svou roli i jakási fóbie, která konečně měla své reálné důvody,“ píše. Ve svém opatském rouchu se však v roce 1968 zúčastnil slavné zádušní mše za zemřelé vězně z let 1948-1968. „Katedrála svatého Víta tehdy nestačila pojmout příbuzné mrtvých a vězně, kteří přežili.“

Pozval komunisty a ty, po kterých se střílelo

Po srpnové invazi se rozhodl k emigraci. Začátkem prosince 1968 s pomocí přátel odletěl do Vídně, svého rodného města. Pak se přesunul do kláštera v bavorském Rohru, kde se mezitím usídlili benediktini vypuzení z Broumova, kteří s břevnovskými mnichy před rokem 1939 tvořili jedinou komunitu. Právě v Rohru potom Opaska poznali mnozí českoslovenští exulanti. Vzpomínal na něj třeba Jiří Malášek, který emigroval v 60. letech a v roce 1968 již jako redaktor Rádia Svobodná Evropa přesídlil do západního Německa: 

„Jednou jsme měli schůzku někde v západním Německu. Každý kněz má breviář, musí se modlit tzv. hodinky. Opat Opasek vystoupil z vlaku a říká: ‚Teď jsem zapomněl breviář ve vlaku. Bůh mi ho odňal, nemůžu se modlit.‘ To bylo typické pro otce Opaska, uměl všechno obrátit ve veselý zážitek. A kvůli tomu jsme ho všichni velice milovali. Byl velice vstřícný, velice osobní.“

Malášek se pak angažoval také v laickém katolickém sdružení Opus Bonum, iniciovaném právě Anastázem Opaskem a další osobností katolického exilu Vladimírem Neuwirthem. Opus bonum – latinsky Dobré dílo, jak zněl název nejslavnější edice Josefa Floriana – se kromě vydavatelské činnosti zaměřovalo na pořádání kulturních setkání československých exulantů. Podobná setkání zameřovaná na kulturně náboženské i politické otázky a vedená v duchu porozumění a smíření se pak konala i ve Frankenu, vesnici nedaleko českých hranic.

Do Frankenu jezdil třeba hudebník Vladimír Veit, který emigroval do Rakouska po podpisu Charty 77. „Byl to takový výletní areál s chatkami a jídelnou. V něm se odehrávaly třídenní semináře s různými tématy. Pokud si dobře vzpomínám, tak jedno z témat znělo ‚Únor 1948 očima vítězů a poražených‘. Opat Opasek tam pozval komunisty, kteří puč prováděli a pak museli odejít, a zároveň tam pozval lidi, kteří ve stejnou dobu utíkali přes hranice a střílelo se po nich. Všichni pak seděli u jednoho stolu a diskutovalo se.“

Setkání ale byla nejen akademickým posezením. Do Rohru nebo Frankenu na ně jezdili Karel Kryl, Dáša Vokatá, Vlasta Třešnák nebo Ivan Diviš. Jak vypráví další signatář Charty a emigrant Jiří Chmel, po přednáškách a referátech probíhaly „veselé mejdánky“. „To trochu narušovalo chod té oficiální části. Ale Opasek to snášel velmi trpělivě, protože byl úžasný muž,“ říká Chmel s tím, že jemu osobně pití po hospodách nebránilo v tom, aby na všechny přednášky docházel.

Karla Kryla, s nímž se velmi přátelil, Opasek církevně sezdal s jeho první ženou, oddával i Dagmar Vokatou, kterou předtím v roce 1981 pokřtil a pořídil jí kytaru. Důležitou osobou byl i pro spisovatelku a režisérku Moniku Le Fay, která o něm napsala knihu Opat chuligán. „Kdybych měla jmenovat člověka, který mě vůbec nejvíc ovlivnil, byl by to Anastáz Opasek,“ tvrdí Le Fay.

Le Fay dává k dobru i historku o Ivanu Martinu Jirousovi, který se s Opaskem seznámil v 60. letech v Petrkově u Bohuslava Reynka. Jirous prý Opaskovi, který strávil jedenáct let v kriminále, z toho více než rok v samovazbě, řekl: „Vy katolíci jste potřebovali ten kriminál jako prase drbání.“ „A opat nejen že se neurazil, ale jen tak pokýval hlavou a řekl: ‚A to máš pravdu.‘ A Jirous na to nedokázal už nic odpovědět a od té doby ho měl ve velké úctě a napsal potom o něm krásnou báseň.“