Jiří Chmel

* 1954  

  • „V únoru 77 nebo možná v půlce ledna jsme se tam takhle sešli – Čuňas, Skalák a řada dalších – a asi patnáct lidí u mě podepsalo Chartu 77 a tam se odvíjí ten můj příběh a příběh mý tehdejší manželky a tam se začíná odvíjet i ten příběh mýho kriminálu. Já už jsem sice byl předtím na několika výsleších, už roce 77, ne-li 76 mi byla odebrána výjezdní doložka, takže nebylo ve státním zájmu, abych byl držitelem cestovního dokladu, měl jsem jenom tu výjezdní doložku, na kterou jsem jezdil do těch spřátelených zemí, takže jsem často jezdil do Polska a do Maďarska právě na jazz, a když jsme jeli naposled do Polska, to jsme jeli s Abbém, s Kocourem, s Karáskem a se Skalákem do Čenstochový podívat se na ty čenstochovské slavnosti, z ňákejch důvodů nás to zajímalo. Karáska už vysadili rovnou z vlaku, možná i Abbého, nás tam už nechali dojet, ale už čtrnáct dní po návratu jsem měl doma dopis: Dostavte se s tímhle kouskem papíru, s tou výjezdní doložkou, a od tý doby už jsem neměl žádnej cestovní doklad, takže už jsem byl jen v Československu a pak později až na Borech.“

  • „Já když jsem tehdy bojoval o tu modrou knížku, tak jsem z určitého zoufalství podepsal deset let do dolů, než bych šel na tu vojnu, ale to je příběh velmi dlouhej na další vyprávění. Ale to byla doba, kdy jsem se tam vrátil, čili jsem tam jezdil do dolů, ale jenom než mi do dalšího odvodu dali modrou knížku, pak jsem se z toho zas okamžitě vykroutil, z toho desetiletýho závazku. Ten jsem udělal zas jenom z důvodu, abych nebyl ohroženej tou možností, že někam nastoupím na vojnu, protože jsem dostal povolávací rozkaz, kterej jsem ovšem neviděl, v tu chvíli jsem se ovšem nechal tady zavřít do blázince v Bohnicích, no tak jak to tehdy bylo, všichni jsme bojovali začátkem sedmdesátých let o to, že jsme nechtěli jít na vojnu. Někteří to zvládli třeba i statečněji, že se nechali zavřít, třeba můj přítel Aleš Březina je takovej, ale celá řada z nás, takovými podvody napůl a tak dále nebo opravdu šílenstvím, tak jsme ty modrý knížky nakonec získali. Já jsem fingoval pokus o sebevraždu a v Bohnicích jsem byl jeden ubohý týden, pak jsem podepsal rychle deset let do těch dolů a odešel jsem z Prahy, to bylo v roce 74, a u dalšího odvodu jsem dostal modrou knížku, takže já jsem to měl relativně lehký, protože znám opravdu celou řadu těch mejch kamarádů z tý doby, kteří tam strávili měsíce a ještě je na tu vojnu poslali, měl jsem docela štěstí v této věci. Že to šlo hladce, ani předtím, ani potom jsem žádnýho psychiatra nepotřeboval, v modré knížce se skvělo pět krásných diagnóz a já jsem měl problém vyřešen. (A jakou sebevraždu jste předstíral?) Pokus podříznout si žíly za účasti dvou kamarádů, který mě hlídali, omdlívali, chudáci, u toho, já jsem se tam pižlal jak ňákej vopravdu cvok v tý chvíli, byl jsem pro jistotu asi 150 metrů od Nemocnice pod Petřínem, no tak mě odvezli do blázince a tam to dopadlo, jak už jsem říkal. Hezký bylo, tehdejší primář tý sedmičky, kdy tam byli ty mladý lidi zavřený z těchto důvodů hlavně, tak při prvním pohovoru se mnou, protože nikdy předtím jsem u žádnýho psychiatra nebyl, vytáhl trestní kodex a přečetl mi paragraf v celé délce vyhýbání se vojenské základní službě, co si asi tak o tom myslím, ale tak to opravdu začlo, ten pohovor s tím panem primářem Fojtíkem. No a teď záleželo, co já řeknu, nebo neřeknu, a on rozhodne, zda na tu vojnu půjdu, nebo nepůjdu. No tak se mi zřejmě podařilo to zformulovat natolik přesvědčivě anebo jsem měl tolik štěstí nebo jsem vzbudil nějakou sympatii, já teď nevím, to opravdu jsem už nikdy později nezkoumal, no takže jsem místo na vojnu zůstal na chvíli v těch Bohnicích a dopadlo to dobře, z tohohle pohledu.“

  • „Já jsem pak měl docela velký štěstí, to musím teda říct, že to bylo úžasný, že oni si snad mysleli, že mě tim potrestaj, že já jsem byl tři měsíce jenom s cikánama a to bylo to nejhezčí, co jsem na tý vazbě zažil! Ty nefňukali, ty byli všichni vinni, to bylo úplně jasný, že nejsou nevinní jako všichni ti bílí. Ještě si zpívali, byla s nima sranda, já jsem se naučil tu jejich řeč, co uměli, bohužel jsem to zas po těch třiceti letech zapomněl, ale tenkrát jsem to fakt uměl dobře, byli teda jednoduchý, ale byli mnohem příjemnější než ti jejich bílí spoluvězni. Ten jejich trest byl pozitivní v tom, že to pro mě bylo mnohem lehčí. Naučil jsem se jejich písničky, konflikty s nima nějaký zvláštní nebyly, oni se v tý věznici chovaj jinak než venku, soutěžej, choděj do práce, člověk by někdy žasl, takže jsem poznal dobře i tu cikánskou mentalitu, teď v tom nejlepším. Já jsem člověk, kterej k nim má hodně blízko. Taky jsem udělal celou řadu koncertů v tom Nachtasylu, takže já k nim mám hodně blízko, samozřejmě taky to bylo trošku jiný tenkrát než teď, možná, ale to je jiná otázka, o tom se bavit nebudem. Ale tenhle trest, já jsem se teda tvářil, že to teda trest je, to bylo to nejhezčí, co se mi tam mohlo stát.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Praha, 27.01.2015

    (audio)
    délka: 02:32:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Moc bych si přál, aby Evropa zůstala sociální, a ne asociální

Jiří Chmel - 70. léta
Jiří Chmel - 70. léta
zdroj: archiv pamětníka

Jiří Chmel se narodil 24. května 1954 v Mostě. Celé dětství i mládí prožil v nedaleké vsi Korozluky. Kvůli vojenské službě fingoval pokus o sebevraždu, byl umístěn v psychiatrické léčebně v Bohnicích a rok pracoval v mosteckých povrchových dolech jako zámečník. V únoru 1977 spolu se svými patnácti dalšími přáteli v Korozlukách podepsal Chartu 77, za což byl odsouzen k odnětí svobody na osmnáct měsíců. Trest si odpykával v plzeňské věznici Bory. V dubnu 1982 s rodinou emigroval do Vídně v rámci akce Asanace. Získal práci jako nástrojař a po čtyřech měsících obdržel rakouské občanství. Navštěvoval také kulturní setkávání v benediktinském klášteře v bavorském Röhru, která s laickým kulturním sdružením Opus bonum pořádal opat Anastáz Opasek. Dne 1. září 1987 slavnostně otevřel klub Nachtasyl, platformu pro českou i rakouskou kulturní scénu, kde vystupovala řada českých umělců žijících v emigraci. V listopadu 1989 z Nachtasylu živě vysílala Svobodná Evropa a po revoluci se podnik stal také první vídeňskou zastávkou nově zvoleného československého prezidenta Václava Havla. V roce 2012 Jiří Chmel převzal z rukou Karla Schwarzenberga cenu Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.