Po procesu s Miladou Horákovou a spol. začali komunisté hledat nepřátele ve vlastních řadách. Ze zrady obvinili 14 vysoce postavených komunistů. Jedním z nich byl Otto Šling. Jeho anglická žena skončila ve vězení, synové putovali po dětských domovech.
„Komunisté si byli vědomi toho, že slíbili ráj na zemi, a ten se nekonal. Životní úroveň na Západě začala stoupat daleko rychleji než v socialistických zemích. Zaváděly se přídělové lístky na základní potraviny. Dělnictvo bylo nespokojené a někdo za to musel nést odpovědnost. StB proto začala hledat nepřátele ve straně.“
Takto popsal Karel Šling pro Paměť národa důvod, proč se komunisté rozhodli v roce 1950 sáhnout i do vlastních řad. Jeho otce Otto Šlinga, komunistického poslance, člena ÚV KSČ a vysokého funkcionáře KSČ v Brně, zatkla Státní bezpečnost na začátku října 1950 a po dvou letech věznění si vyslechl trest smrti v procesu s “vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským”.
Jeho synu Karlovi bylo v té době sedm let a měl za sebou dva roky pobytu v dětském domově.
Měl touhu budovat nový svět
Otto Šling pocházel ze židovské rodiny z Nové Cerekve u Pelhřimova a k myšlenkám komunismu se přiklonil již během studií na německém teplickém gymnáziu. Později se jako student Lékařské fakulty UK v Praze stal členem komunistické studentské frakce.
„Ke komunismu ho pravděpodobně přivedla směs mladické vzpoury proti starým pořádkům a touha účastnit se budování nového světa,” uvedl syn Karel v článku Otto Šling – příběh jednoho komunisty (Paměť a dějiny 2012/04). V něm popsal i otcovo angažmá ve španělské občanské válce, kde jako nedostudovaný lékař pomáhal z pověření strany organizovat polní lazaret v řadách interbrigadistů.
„Když tehdy požádal svého otce o finanční pomoc, a ten ho odmítl s tím, že straně věnoval již dost peněz, nechal si od něj vyplatit dědictví a celé ho věnoval polní nemocnici. Na cestě do Španělska koupil za tyto peníze dvě sanitky,” napsal Karel ve zmíněném článku.
Těsně před okupací Československa, 14. března 1939, Otto přes Francii uprchl do Anglie, což mu zřejmě zachránilo život. V pekle holocaustu zmizela téměř celá jeho židovská rodina. „Válku přežila pouze moje teta Alice a otcův bratranec Leoš Šling, který měl syna Jaromíra. To je vše, co ze Šlingů v Československu přežilo,“ řekl Paměti národa Karel Šling.
V Anglii se Otto seznámil s britskou komunistkou Marian Wilbraham, která se narodila na Novém Zélandu a její předci patřili k anglickému duchovnímu stavu. Ve 30. letech studovala na univerzitě v Oxfordu, kde se přidala k tehdy módnímu komunistickému hnutí. Za války pomáhala uprchlíkům, a setkala se tak s židovským uprchlíkem z Československa a interbrigadistou Otto Šlingem.
Po svatbě se vzdala britského občanství a stala se občankou Československa. V roce 1943 se v Londýně Šlingovým narodil syn Jan. Druhorozený Karel přišel na svět na sklonku války, 29. dubna 1945.
Tou dobou už otec Otto s rodinou nepobýval, v lednu 1945 přijal další stranický úkol a s lékařskou výpravou odjel na pomoc Československu, z ne zcela jasných důvodů ovšem oklikou přes Moskvu. A právě tam zřejmě komunistické vedení rozhodlo o jeho další kariéře: po osvobození Moravy se měl stát krajským tajemníkem KSČ v Brně – což se zanedlouho také stalo.
Matka byla v březnu 1946 s dvouletým Janem a ani ne ročním Karlem repatriována z Anglie do Československa a rodina od té doby žila v Brně pohromadě. „Matka přijela do cizího prostředí. Bylo to pro ni hodně těžké. Angličanka se dvěma malými dětmi, ale tehdy vše vypadalo krásně růžově, všichni chtěli budovat novou republiku, socialismus, ráj na zemi.“
Konfliktního židovského soudruha hodili přes palubu
Otto byl jako brněnský krajský tajemník aktivní a úspěšný, pomáhal organizovat únor 1948. „Tvrdí se, že organizoval vyzbrojení Lidových milicí s pomocí zbraní z brněnské Zbrojovky,“ říká jeho syn. Přes dřívější mladistvý idealismus nešlo jistě o žádného beránka, své záměry prý Otto Šling prosazoval tvrdě a bezohledně, což ho ostatně dovedlo až na Ústřední výbor KSČ.
Okruh jeho kritiků každopádně rostl s tím, jak jeho hvězda komunistického funkcionáře stoupala. „Stranickým kolegům vadily jeho předválečné i válečné zahraniční aktivity a také fakt, že byl Žid a že nepocházel z Brna. Začal být v Brně cizincem,“ uvedl Karel Šling.
Byť většina vedoucích pracovníků sekretariátu ÚV KSČ zpočátku za Šlingem stála, když se objevil požadavek najít ve vlastních řadách “zrádce”, komunisté neváhali hodit konfliktního židovského kolegu přes palubu. Dosavadní Šlingův spojenec, generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský, se od Šlinga odvrátil – obětoval ho ve chvíli, kdy ještě netušil, že vzápětí se k němu samému obdobně zachová Klement Gottwald, takže on sám se stane hlavní tváří celého chystaného procesu.
Dne 6. října 1950 se Otto Šling nevrátil z práce domů – zatkla ho Státní bezpečnost. V noci si muži v kožených kabátech přišli i pro jeho ženu Marian, sedmiletého Jana a pětiletého Karla. “Šli jsme spát jako vždy. StB chodila zatýkat zásadně v noci, to se naučili od Sovětů. Protože nejlépe a nejvíce je dezorientovaný člověk, když ho seberou ve dvě ráno,” vyprávěl Karel Šling o noci, která změnila jeho život.
„Najednou se rozsvítilo světlo, vstali jsme, v místnosti byli chlapi v kožených pláštích. [...] Oblékli jsme se, naložili nás do auta a vezli nás pryč. [...] Nakonec jsme dojeli k ruzyňské věznici, kde nás násilím odtrhli od matky, naložili nás do druhého auta a odvezli nás důstojníci StB. Vím, že to odtrhávání bylo dramatické, řval jsem a držel jsem se kliky auta. Museli mě odtrhnout a pak jsme se jim ještě s bráchou v autě zamkli, takže se na nás museli dobývat.”
Bratr musel poslouchat v rádiu proces
Svého otce už chlapci nikdy neviděli, s maminkou Marian se znovu setkali až v únoru 1953 po jejím propuštění z vězení. Jan a Karel se tak museli protloukat bez rodičů. „Bez jakéhokoliv rozhodnutí soudu či úřadu sociální péče nás nejprve hlídala příslušnice StB, která nevěděla, co s námi. Když jsem jí rozebral domácí bakelitový telefon, dala nás na vesnici ke svým rodičům, kde jsme pásli kozy.“
Po nějaké době chlapce umístili do dětského domova Racek poblíž zámku Konopiště. Zde se k nim prý personál choval slušně, rodiče jim však pochopitelně nahradit nemohl. V létě 1951 je převezli do Liběchova u Mělníka, kde bratři strávili asi rok. Následoval převoz do “pasťáku” v Dolních Počernicích – v tomto domově pro těžko vychovatelné chlapce pobývali i v době, kdy probíhal proces s Rudolfem Slánským a spol., v němž byl souzen jejich otec. Podle Karla tehdy začalo peklo:
„Ředitel domova se rozhodl, že bratr musí poslouchat přenos z procesu a to, jak se otec přiznává ke zločinům, které spáchal. Navíc o tom musel napsat domácí úkol. Já, protože jsem byl naštěstí o dva roky mladší, jsem byl na to příliš malý, tak jsem tímhle projít nemusel. Ovšem dopadlo to na nás stejně, všichni se otočili proti nám, že můj otec je zrádce. [...] Mohu říci, že bratr z toho měl psychické následky do konce života. Já zřejmě také, ovšem tenkrát to, čemu se dnes říká posttraumatické poruchy, nikdo neznal, to ještě tehdy nebylo.”
Mezi Ottovým zatčením v říjnu 1950 a počátkem procesu v listopadu 1952 uplynuly dva roky, během nichž rodina neměla o Ottovi žádné informace. První měsíce po svém zatčení byl Otto Šling brutálně vyslýchán (výslechy trvaly nepřetržitě až 30 hodin), byl zavírán do studené temnice, bit pěstmi i obušky, byl mu odpírán spánek či jen možnost se posadit.
Otto se snažil kličkovat, v průběhu vyšetřování se střídavě přiznával a znovu výpověď odvolával. Snažil se získat čas a zřejmě chtěl i vyloženými smyšlenkami upozornit vedení strany, že se děje něco nekalého. Vše bylo marné.
„Zavřeli ho do sklepa ve svěrací kazajce jen v lehkém oblečení. Dokonce byl u něho ministr Nosek, aby ho přesvědčil. Soudruzi za ním přišli v kloboukách a zimnících, aby jim nebyla zima, a snažili se ho donutit, aby se přiznal. Nakonec ho zlomili a přiznal se ke všemu, co chtěli.“
Ze jmen, která Otto Šling postupně udal, si StB vybrala ta, která se jí hodila:. „V procesu, ve kterém bylo čtrnáct obžalovaných, bylo jedenáct Židů. Antisemitská rovina se táhla celým vyšetřováním.“
Po vynesení rozsudku smrti napsal otec dopis Klementu Gottwaldovi a také rodině. Gottwald žádost o milost zamítl, dopisy rodině nebyly nikdy doručeny. Ottu Šlingovi tak nebylo umožněno rozloučit se s kýmkoliv z blízkých a jeho rodina se nikdy nedozvěděla, jak vypadaly jeho poslední chvíle.
Poprava byla provedena 3. prosince 1952 v ranních hodinách. Až mnohem později se Karel v odtajněných archivech dočetl, že těla popravených byla odvezena do strašnického krematoria. „Popel byl nasypán do jednoho pytle a dva důstojníci StB dostali rozkaz se popele zbavit. Takže ho vezli, nevím kam. Cestou byla namrzlá silnice, tak na ní popel rozsypali.“
Byli jsme přesvědčeni o otcově zradě
Maminku Marian z vězení propustili v únoru 1953. Teprve poté se dozvěděla, že její synové nebyli v péči své tety, jak jí StB celou dobu tvrdila, ale že ony více než dva roky strávili v dětských domovech.
Ani po znovusjednocení zbytku rodiny je Státní bezpečnost nenechala na pokoji. Vystěhovala matku a syny do “vyhnanství” v Orlických horách. „V Novém Hrádku jsme byli ubytováni v jednopokojovém bytě se suchým záchodem na chodbě, žádné topení, kohoutek se studenou vodou, žádná koupelna tam nebyla. Spali jsme všichni na jedné manželské posteli, koupali jsme se v kovové vaničce ve vodě ohřáté na sporáku.“
Na pobyt v Orlických horách však Karel Šling vzpomíná rád. Nádherná příroda a absolutní volnost, chlapce lákaly bunkry z druhé světové války, chodili na borůvky, na jahody, chovali králíky a pěstovali brambory, aby bylo co jíst. Byla to zdánlivě idylická doba, kdy si rodina oddechla, že už je po všem. Režim však napáchal v hlavách malých chlapců nedozírné škody:
„Byli jsme přesvědčeni, že otec byl skutečně zrádce. Představa, že Gottwald a Stalin byli ve skutečnosti vrazi, byla nemyslitelná.“
Ani jejich matka – poté, co byla sama vězněna – tehdy nedokázala připustit, že by režim jejího manžela mohl odsoudit nezákonně.
V roce 1958 se s matkou mohli přestěhovat zpátky do Prahy. Pravda o tom, že byl otec popraven na základě vykonstruovaného procesu, postupně vycházela najevo, v roce 1963 se dočkal rehabilitace a u malého Karla toto poznání způsobilo šok. Stáhl se do sebe, zajímal se jen o své koníčky a začal mít špatný prospěch. Do šesté třídy byl jedním z nejlepších žáků, v sedmé a osmé se stal jedním z nejhorších. Po ukončení povinné školní docházky dostal na vybranou: stavebnictví nebo hornictví. Rozhodl se pro horničinu.
Jako blbec jsem se vrátil z Anglie
Po škole tedy Karel Šling nastoupil do hornického učiliště a internátu v Libušíně. Poznal dokonale práci horníka na šachtě, mnoho nebezpečných situací a těžkou dřinu několik set metrů pod zemí. Jeho kamaráda zabil uvolněný vůz s uhlím. V této neradostné atmosféře prožil tři roky, světlými okamžiky byly občasné výlety s kamarády po Čechách a Moravě.
Po učilišti vystudoval ještě hornickou průmyslovku v Kladně, následně se na naléhání matky v době počínajícího politického tání přihlásil na pražskou Vysokou školu ekonomickou a byl přijat.
„Politicky jsem se v té době nijak neprojevoval. Byl jsem v Pionýru a ČSM tak jako téměř všichni. Domníval jsem se, že socialismus se má projevovat tak, že se budou mít lidé čím dál tím lépe. Jezdil jsem však do Anglie a viděl jsem, jak to vypadá v Čechách a jak to vypadá v Anglii.“
Pražské jaro skončilo 21. srpna 1968 invazí vojsk Varšavské smlouvy. Maminka Marian se pod dojmem z okupace rozhodla odejít do Anglie. Bratr Jan ji následoval v roce 1972, kdy byl zatčen za interview pro holandskou televizi a Státní bezpečnost mu dala na výběr mezi emigrací a vězením.
Karel si v zatím Československu zvykal na normalizaci, po skončení vysoké školy absolvoval vojnu a získal místo v Pražských papírnách jako vedoucí účtárny. V roce 1975 obdržel výjezdní doložku a mohl navštívit matku a bratra v Anglii. „Musím říci upřímně, že jsem se jako blbec po této cestě vrátil do Čech.“
Styděl bych se, kdybych Chartu nepodepsal
Další cesty za příbuznými už mu režim nedovolil. Ohradil se v otevřeném dopisu prezidentu Gustávu Husákovi. Nic však nepomohlo a pokaždé mu bylo sděleno, že jeho cesta není v souladu se státními zájmy. Na podzim 1976 se pak dozvěděl o chystaném prohlášení Charty 77. „Styděl bych se, kdybych tehdy Chartu nepodepsal,” říká k podpisu, který pod později slavný dokument připojil v lednu 1977. V práci na něho tlačili, aby podpis odvolal, což neučinil, a tak byl nucen podat výpověď.
Začal pracovat u Vodních staveb jako strojník, a jak sám říká, “udělal za den deset piv a čtyři rumy”. Zničujícímu životnímu stylu se snažil utéct nejdřív k Pražským vodárnám, nakonec se v roce 1984 rozhodl definitivně odejít z Československa.
Režim v té době byl nakloněn emigracím chartistů (mnohé chartisty přímo cíleně vyštval v rámci akce Asanace), takže poté, co absolvoval několik pohovorů se Státní bezpečností, zaplatil přes deset tisíc korun za vysokoškolské studium a vyřídil množství povolení a administrativních úkonů, mohl Karel Šling vycestovat.
Vrátil se tam, odkud pocházel, tedy do Londýna. V Anglii pracoval nejprve jako zahradník a později jako počítačový technik. „Jestli jsem cítil nějakou nenávist?” zamýšlí se nad svým osudem poznamenaným komunistickou zvůlí. “Dodnes ji cítím. Krátce řečeno: Gottwald, Stalin a spol., StB a vůbec to všechno byla banda lumpů.“