Otta Bednářová vyslechla 23. října 1979 rozsudek v procesu se členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Bylo jí 52 let a měla vážné zdravotní problémy. Do vězení na tři roky ji soud poslal za podvracení republiky.
Toho se členové VONS měli dopustit tím, že pomáhali perzekuovaným signatářům Charty 77. Otta Bednářová popsala, v čem spočívala činnost výboru: „Zjišťovali jsme, kdo je uvězněný, jak se mu daří a jestli rodina potřebuje pomoc, našli jsme advokáta, psali jsme k tomu sdělení a posílali ho do světa.“
Na straně těch, kterým je ubližováno, stála Otta Bednářová již od mládí. Narodila se v červnu 1927 v Praze jako Otta Šmirousová. Válku prožila jako studentka reálného gymnázia v Libni. „To bylo velmi těžké období, zažívali jsme neustálý strach. V Kobylisích, kde jsme bydleli, vystříleli němečtí vojáci celou rodinu a jejich dům zapálili. Ve škole jsme se chodili často schovávat do krytu před nálety,“ vyprávěla paní Otta letos v lednu dětem, které ji natáčely v rámci projektu Příběhy našich sousedů.
Po válce vstoupila jako osmnáctiletá do KSČ a místo studia na vysoké škole nastoupila do továrny. „Inklinovala jsem k dělnictvu a bylo mi to trapný, že mám školu. Tak jsem se přihlásila do ČKD a chtěla jsem tam být, abych měla přístup k dělnické třídě.“
Na straně znevýhodněných jako investigativní novinářka
Z komunistických ideálů vystřízlivěla v 50. letech, když se stala redaktorkou Československého rozhlasu a dostávala se do střetu s režimem kvůli svým pořadům. „Když jsem slyšela, že rozhlas dělá nábor, tak jsem se rozhodla, že se přihlásím, a oni mě vzali.“ Pracovala po boku Arnošta Lustiga či Ludvíka Vaculíka a ve svých reportážích poukazovala na problémy pracujících žen či ve zdravotnictví. „Dělala jsem pořady, který se dnes nazývají investigativní. To jsem zdokonalovala, takže jsem patřila mezi špičku rozhlasové žurnalistiky.“
To neuniklo Vladimíru Branislavovi, který v Československé televizi vedl oblíbený a prestižní pořad Zvědavá kamera. Od něj dostala v roce 1963 nabídku se k jeho týmu připojit, kterou přijala bez váhání. Díky uvolňující se atmosféře v Československu se mohla zaměřit na témata, o kterých se dříve nesmělo psát. „V reportážích jsem se věnovala tomu, co mi vadilo. Třeba že do gymnázií přijímali jen ty, kteří měli rodiče v komunistický straně.“
S takovými pořady samozřejmě neustále narážela na cenzory. Její reportáž o vykonstruovaných procesech z éry stalinismu „Svědectví pro výstrahu“ mohla být odvysílána až v době pražského jara. „Dozvěděla jsem se, že budou rehabilitovat lidi, kteří byli odsouzení. Tak jsem tam šla a na vlastní uši jsem slyšela všechny ty hrůzy. Tak jsem si řekla: Až to bude možný, tak tohle musím odvysílat a těch lidí se zastat.“
Kvůli svým kritickým reportážím a podpoře pražského jara se po srpnu 1968 ocitla na seznamu nežádoucích. Redakce Zvědavé kamery byla zrušena a Otta přišla o práci. Stranickou legitimaci, které se chtěla zbavit už dávno, konečně mohla zahodit. Oficiálně byla z KSČ vyloučena, což představovalo na začátku normalizace nejvyšší trest pro členy KSČ, který doprovázela perzekuce odpadlíků.
Písařka samizdatu
Otta vystřídala řadu nekvalifikovaných zaměstnání a z nervového vypětí onemocněla. V roce 1973 jí byl přiznán invalidní důchod a Otta se začala věnovat přepisování samizdatových publikací. Přepisovala pro svého bývalého kolegu z rozhlasu Ludvíka Vaculíka, který založil samizdatovou edici Petlice, i pro Václava Havla a jeho edici Expedice. Kromě toho rozšiřovala exilový časopis Listy, který do Československa zasílal Jiří Pelikán, a Svědectví vydávané v Paříži Pavlem Tigridem.
Tak se dostala do okruhu disidentů, kteří žili pod dohledem Státní bezpečnosti a kteří na konci roku 1976 připravili Prohlášení Charty 77. Otta a její synové Jiří a Jan patřili 25. prosince 1976 mezi první signatáře ještě před zveřejněním. „Tím podpisem jsem řekla, na které straně jsem, a vlastně jsem byla spokojená a klidná,“ uvedla s tím, že o podpisu neváhala ona ani synové, kterým v té době bylo 25 a 30 let.
Policejní šikana ještě zesílila, Otta byla po podpisu poprvé zatčena. Po propuštění z vazby hledala s pomocí svých synů způsoby, jak pokračovat v přepisování samizdatů a Infochu (zpravodaje Informace o Chartě 77). Na jaře 1978 patřila mezi zakládající členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a přepisovala sdělení VONS, které nejrůznějšími cestami dostávali do zahraničí, aby se v zahraničí dozvěděli o potlačování práv kritiků režimu. Za první rok existence jich VONS vydal 120.
To samozřejmě neuniklo StB, která činnost VONS považovala za velmi nebezpečnou právě pro mezinárodní ohlas. V květnu 1979 zatkla 10 členů včetně Otty. U výslechu na radu disidenta Jana Tesaře odpovídala na všechny otázky, že nebude vypovídat, aby si později nemohla vyčítat, že řekla něco, co neměla. „Vyšetřovatel už byl strašně naštvaný a říkal mi: ‚Prosím vás, to si nemůžete vymyslet nějakou jinou větu, když jste novinářka.‘ ‚Už nejsem,‘ řekla jsem mu.“
Největší politický proces normalizace
Po téměř čtyřech měsících ve vazbě předstoupilo před Městský soud v Praze 22. října 1979 šest členů VONS: Petr Uhl, Václav Havel, Otta Bednářová, Jiří Dienstbier, Dana Němcová a Václav Benda. Soudní líčení bylo uspěchané a nepřiměřeně krátké – místo plánovaných čtyř dní trvalo pouze dva. Účastnit se ho mohl jen omezený počet nejbližších příbuzných, kteří dostali „vstupenku“. Budovu soudu u Karlova náměstí obklíčil Pohotovostní pluk VB, který surově rozehnal přátele souzených. Státní bezpečnost téměř 40 z nich zadržela. Vykonstruované obvinění a absolutní nezájem soudu o obhajobu připomínal procesy 50. let.
Když chtěla Otta Bednářová ve své závěrečné řeči vysvětlit, proč se zapojila do činnosti VONS, předseda senátu Antonín Kašpar (původně vyučený obuvník) ji okamžitě přerušil, že to soud nezajímá. Otta se o to pokusila ještě několikrát a před posledním přerušením stihla říci: „Já jsem ve VONS právě proto, že jsem poznala zrůdnost rozsudků, které vedly i k popravám. Naplněním mého života se stala snaha zabránit, aby se nic podobného už nikdy nemohlo opakovat. Já prostě nemůžu žít jinak, i kdyby mě to mělo stát cokoliv.“
Soud vynesl rozsudek večer 23. října 1979: Petr Uhl pět let odnětí svobody, Václav Havel čtyři a půl, Václav Benda čtyři, Otta Bednářová a Jiří Dienstbier tři, Dana Němcová dva roky s podmíněným odkladem na pět let. Ostatní zatčení členové VONS byli z vazby propuštěni 22. prosince 1979.
Po neúspěšném odvolání Ottu 25. ledna 1980 odvezli ve špatném zdravotním stavu do opavské ženské věznice. Její synové a přátelé z VONS dělali vše proto, aby dosáhli jejího předčasného propuštění za účelem léčby mimo vězení. To se podařilo po 17 měsících díky medializaci jejího případu v zahraničí, které pomohla její fotografie v zamřížovaném okně pořízená jejím starším synem Jiřím.
„Věděla jsem, že dělají mnoho, aby se se mnou dobře zacházelo, abych měla dietu, abych měla léky,“ vyprávěla. Kvůli zánětu slinivky mohla jíst jen tvaroh, takže když vyšla z vězení, vážila pouhých 45 kilo.
Po návratu na svobodu se musela rozloučit se svými syny. Státní bezpečnost je v rámci akce Asanace donutila vytrvalým psychických nátlakem a fyzickým násilím k emigraci. Poslední kapkou pro staršího syna Jiřího bylo, když příslušníci StB zmlátili jeho dívku.
„Vtrhli v noci do bytu, když měl syn noční, zbili ji, až měla modřiny, a ustříhali vlasy. Ona se pak strašně bála a chtěla odjet do zahraničí, aby jí znovu neztloukli,“ vyprávěla Otta s tím, že přesvědčila i svého mladšího syna Jana, aby emigroval. Oba se rozhodli začít nové životy ve Velké Británii. „Musela jsem s tím smířit. Myslela jsem si, že už je neuvidím.“
Nechci se ohlížet
Sama pak pokračovala v přepisování a šíření samizdatu až 17. listopadu, kdy se vydala na Albertov. „Když jsem tam šla, tak jsem si říkala, že to je povolená demonstrace a že z toho nic nebude. Pak jsem ale slyšela, že tam vykládají věci, které mi byly blízký a které jsem cítila stejně.“ Připojila se proto k nepovolenému průvodu do centra Prahy. „Když jsme se dostali na Národní třídu, dostala jsem pendrekem.“
Po sametové revoluci stála u zrodu Výboru dobré vůle Olgy Havlové. „Olga věděla, že mám takový smýšlení, že myslím na lidi, že se věnuju lidem a pomáhám jim, takže mě přizvala, když se zakládal ten Výbor dobré vůle. Tak jsem tam pracovala.“
Svůj příběh vyprávěla letos v lednu dětem, které její vyprávění natočily v rámci projektu Příběhy našich sousedů. V rozhovoru vysvětlila, proč se nerada ohlíží do minulosti: „Mně se o tom potom zdá. Ono to totiž bylo vážné v té době. Bála jsem se o své děti, ty sledovačky, to si neumíte představit. Nechci se ohlížet, protože pak ve snech vidím toho příšernýho estébáka, jak jsme uklízeli všechny ty věci, které jsem psala. To byly příšerné věci.“
Dětem řekla své životní motto. „Já ho chtěla použít ve svém závěrečném slovu u soudu, ale nenechali mě to vůbec říct. Ten soudce mě pořád napomínal. Chtěla jsem citovat Bruna Jasenského [rusko-polský básník a dramatik, který zahynul v koncentračním táboře], který napsal: ‘Neboj se přátel, přítel tě může jen zradit. Neboj se nepřátel, nepřítel tě může jen zabít. Boj se lhostejných, s jejich mlčenlivým souhlasem dochází k vraždě i zradě.‘ To jsem měla na paměti, když jsem byla souzená, protože jsem si řekla, že už nikdy nechci být lhostejná.“