Jak v Česku ministři předčasně odcházejí z politiky? Za jaká provinění nebo podezření? Platí u politika „presumpce viny“? A je to ve všech případech výhra, když politik položí funkci, odejde z politiky a s důvěrou se nechá „očistit“ skrze trestní stíhání?
Připomeneme vám příběh starý přesně 25 let...
17. prosince 1996 odjel místopředseda vlády, předseda Občanské demokratické aliance a ministr spravedlnosti Jan Kalvoda do Poslanecké sněmovny, aby tam oznámil, že skládá mandát, a rezignuje na svou vládní funkci. Sněmovnu tím ohromil a pro zbytek dne vyřadil z provozu. Všeobecně respektovaný politik odstoupil kvůli tomu, že si jako absolvent právnické fakulty nechával říkat „pane doktore“, přestože nesložil rigorózní zkoušky, a na titul JUDr. tedy právo neměl. V poslanecké sněmovně tehdy nebyl s takovým škraloupem sám, ale zřejmě jako jediný vyvodil ze svého případu jasný důsledek – nutnost zanechat politického života.
Jan Kalvoda toho památného dne zrušil veškerou další agendu sněmovny, a v podstatě (i když nechtěně) tak poslal do zapomnění svou politickou stranu, neboť ODA se z jeho odchodu už nikdy nevzpamatovala. Svým způsobem symbolicky zavřel dveře za zakladatelskou érou politické i hospodářské transformace 90. let. Dnes jsme tedy o čtvrt století dál, a tak už má smysl trochu bilancovat, kam jsme se za tu dobu posunuli…
Doba ohraničená odchodem Jana Kalvody a posledními demisemi Babišovy vlády je samozřejmě lemována nejrůznějšími případy odchodů z ministerských křesel. Co osobnost, to jiný politický i lidský osud. V mnoha kauzách demisí nebo vynucených odchodů politiků z vysokých funkcí hrálo roli jednak otevřeně klientelistické chování či náznaky korupce, ale jednak i mediální nešikovnost, naivita nebo prostý fakt, že dotyční ztratili podporu vlastních stran – ať už právem, či neprávem. Historie předčasných ministerských odchodů někdy měla rysy trapnosti a nechtěné tragikomičnosti, jindy v sobě nesla rysy osobních tragédií a nikdy nesplaceného dluhu státu, který ho lidem pracujícím pro něj ale nikdy nevrátil.
Když ministr dostane pět let natvrdo
„Hlavně jsem si myslel, že je to blbost. Že se nic takového nemůže stát. Byl jsem v šoku a pořád jsem se domníval, že to nějaká vyšší autorita musí zrušit. Že když dám odvolání, musí se to přece vysvětlit. A teprve když moje odvolání bylo zamítnuto, tak jsem pochopil, že obvinění nespadlo z nebe a že situace je vážnější. A že to znamená konec mojí politické kariéry.
Bývalý ministr informatiky Vladimír Mlynář v rozhovoru pro Podcast Paměti národa takto po letech komentuje své obvinění z roku 2005. Byl tehdy obviněn ze zneužívání informací v obchodním styku. V lednu 2007 byl pak odsouzen na pět a půl roku - bez důkazů a po náhlém překvalifikování údajného trestného činu, při kterém navíc státu nevznikla žádná škoda. Jan Dobrovský má na tu dobu i osobní vzpomínku:
„Já jsem byl v soudní síni u vynesení rozsudku. A pozoroval jsem na obžalovaných zděšení z toho, jaký neuvěřitelný nesmysl vlastně může z úst soudkyně Slepičkové vypadnout. Něco příšerného – s jakou vervou, odhodláním a vášní dávala najevo, že teď si vyřizuje účty s proradnými politiky, kteří nedělají nic jiného, než kradou. Vzpomněl jsem si na svoje disidentská léta a ztropil jsem u toho soudu trochu skandál… Byl to zážitek, který ve mně po dlouhé době vyvolal dojem, že zdaleka ještě nejsme na konci cesty ke svobodě a k právnímu státu.“
Exministr Vladimír Mlynář byl nakonec osvobozen, ale pro českou politiku šlo o varovnou zkušenost. Ve stejné době musel odstoupit kvůli zamotanému vysvětlování financování svého bytu premiér Stanislav Gross. Ve srovnání s dnešními skandály šlo o „bagatelní“ částku jednoho milionu, jehož původ předseda vlády neuměl věrohodně vysvětlit.
Odstupovalo se jako na běžícím pásu
Zajímavá je dějinná úloha poněkud nešťastného vládního týmu Petra Nečase z let 2010 – 2013. Kromě politické nestability, kterou často způsobovalo začátečnické chování mnoha ministrů populistické strany Věci Veřejné, prožila tato vláda také odstupování prakticky za každý prohřešek ministra nebo i jeho podřízených a spolupracovníků. Na svém místě kromě premiéra nakonec bezmála zůstala jen trojice Schwarzenberg - Kalousek – Heger.
Jindřich Šídlo připomíná některé příklady. „Ministr Kocourek ‚odklonil‘ 16 milionů při rozvodu s manželkou – letěl. Ministr Drobil doplatil na průšvih svého poradce – okamžitě letěl. Vypadávali jeden za druhým, nakonec i Alexandr Vondra kvůli kauze ProMoPro. Ale byl tam jeden problém: jako novináři jsme je za to plácali po zádech, že takhle má vypadat politická kultura.“
„Jedna každá demise ve společnosti podporovala to, co jí začal našeptávat Andrej Babiš. Že žijeme v totálně zkorumpované džungli, v prohnilé zemi, kde dokonce i ministři musejí odstupovat! A po tom divadle Šlachty s Ištvanem na úřadu vlády stačilo Andreji Babišovi se pro tu moc už jenom shýbnout…”
Zničená léta Vlasty Parkanové
Je otázkou, jaké poučení z toho všeho plyne. Například Vlasta Parkanová byla za kolektivní rozhodnutí vlády stíhána devět let (!) a definitivně osvobozena až letos, její „případ“ dává tušit, že rozpor mezi presumpcí viny a neviny se v politice vždycky bude hledat obtížně. (Mezi těmito dvěma principy pružně a podle svých momentálních potřeb osciluje především Miloš Zeman.)
V české politice jsme tedy prošli velkým obloukem – od odchodů kvůli užívání neexistujícího titulu přes oprávněnou protikorupční atmosféru ve společnosti až k hysterii, že „všichni kradou“. To vše pak bylo zakončeno bagatelizací obřího střetu zájmů samotného premiéra.
Jednotné pravidlo, které stanoví, kdy a za co se má odcházet z politiky, najít nelze. Ale jedno je jisté – atmosféra podezírání a představa, že lidé si chodí do politiky jenom nakrást a páchat nepravosti, tak s touto představou nás nečeká nic dobrého. Jan Dobrovský připomíná, že problém se zdaleka netýká jenom nejvyšších politických pater.
„Jak často se kriminalizovala kolektivní rozhodnutí samospráv a kolik nervů to ty lidi stálo? Nezbavujeme se ve skutečnosti takovou představou „právního státu“ důvěry ve stát, právo a spravedlnost? Nakonec demotivujeme ty, kteří by v politice mohli něco znamenat. Ukazujeme jim totiž, že se mohou stát čistou obětí svévole.“