Hrátky s přímou volbou

/ /
Hrátky s přímou volbou

Proč přímou volbu prezidenta prosazoval už začátkem devadesátých let Václav Havel? Kdo myšlenku převzal? A vrátíme se někdy k volbě parlamentem? V podcastu Paměti národa bude řeč o dobrých úmyslech i ústavním kutilství, které často podléhá náladám ve společnosti.

Historie českých (původně ještě československých) prezidentských voleb počínajíc rokem 1989 je dost unikátní. Výjimečné okolnosti provázely v podstatě každou volbu až do konce éry Václava Havla. Sluší se připomenout, že všelidové hlasování jako údajně nejdemokratičtější způsob volby hlavy státu navrhla začátkem prosince 1989 skomírající KSČ a byl to svým způsobem mistrovský tah. Měl dostat na hrad relativně oblíbeného a veřejnosti známého politika, který jako jediný projevil odvahu jednat v klíčových dnech listopadu 1989 s opozicí – posledního předlistopadového premiéra Ladislava Adamce. 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Komunisté jako náhle probuzení demokraté 

Byl to samozřejmě úskok. Komunisté chtěli revolučně naladěné společnosti naservírovat možnost, aby si po čtyřiceti letech jejich vlády mohli do čela státu svobodně zvolit opět komunistu, protože jiní veřejnosti známí nekomunističtí politici se v té době jaksi nevyskytovali.. Licoměrnost tohoto kroku byla zřejmá a Občanské fórum se této otázce jen tak tak vyhnulo. Jakousi odplatou za tuto myšlenku se pak stala lehce absurdní situace z 29. prosince 1989, kdy kompletní staré komunistické Federální shromáždění – pravda s nově kooptovaným předsedou Alexandrem Dubčekem – jednomyslně zvolilo Václava Havla prezidentem. 

Nikdo nebyl proti, dokonce se ani nikdo nezdržel hlasování. Nejspíš po celé Praze se šeptalo o metodách,  jakými před volbou premiér Marián Čalfa přesvědčoval své bývalé stranické kolegy, aby pro nedávného „nepřítele lidu“ zvedli ruku. Ale v tomto případě opravdu nešlo o jakýsi mocenský handl, spíš o definitivní porážku komunistické moci a stvrzení revolučních změn. 

Regulérních prezidentských voleb jsme se tedy dočkali až v letech 1990 a 1992. Po dvou letech turbulentního polistopadového vývoje už bylo nicméně jasné, že desintegrační tendence slovenské části federace a hlavně vítězství HZDS na Slovenku budou mít za následek, že Václav Havel jako federální kandidát na prezidenta už prostě neprojde. 

Zemanův úprk zadním vchodem 

První i druhá prezidentská volba Václava Havla českou hlavou státu proběhly v letech 1993 a 1998 jako stále ještě symbolické akty, které potvrzovaly Havlovu nenahraditelnost pro transformační léta.  K regulérní soutěži idejí a několika kandidujících osobností došlo až po Havlově odchodu ze scény v roce 2003, její výsledky ovšem nevěštily do budoucna nic povzbudivého. 

Při hledání příčin dnešního úpadku prezidentské funkce, jejího vykonávání, morální devastace nejbližšího okolí prezidenta i podivných mediálních výstupů a politických činů hlavy státu se musíme vrátit až do roku 2003. Historici i pamětníci se v zásadě shodují na jednom: hlavním motorem prezidentské kandidatury Miloše Zemana v roce 2013 byla touha po pomstě. 

O co šlo: v normální usazené demokracii by opravdu nebylo logické, že by politická strana nepodpořila do tak prestižní funkce svého bývalého předsedu a to se v roce 2002 sociální demokracii přihodilo. Jenže ČSSD měla svoje pádné důvody, shrnuje je Jan Dobrovský: 

„Zeman pro ně tehdy byl ‚ostudou osady‘. Předvedl neuvěřitelnou stranickou manipulaci vůči Vladimíru Špidlovi, ponižoval ho a snažil se ho odstavit jenom proto, aby sám měl lepší pozici ve straně. Trochu byl i mezinárodní ostudou a lidé ho přestávali mít rádi. Sociální demokracii toto chování poškozovalo, a tak se i jeho vlastní odchovanci jako Stanislav Gross nebo Bohuslav Sobotka rozhodli, že ho po všech těch skandálech, Olovech a různých ‚domácích zabíjačkách‘ nepodpoří. On tu sociální demokracii vlastně rozkládal.“

Volby 2002 pak skončily nejenom Zemanovou porážkou, ale i vítězstvím původního outsidera Václava Klause, a důvodem takového výsledku byli samotní protikandidáti, přesněji jejich častá odtrženost od reálného „politického provozu“. Především Jan Sokol nebo Jaroslava Moserová nebyly vlastně politické osobnosti v praktickém slova smyslu, a tak neměly u většiny poslanců a senátorů šanci. 

Střelný prach na hradě 

Další hřebík do rakve parlamentní volby prezidenta přinesl rok 2008. Místo devíti kol hlasování nakonec došlo jen na šest, ale i tak to stálo za to. Na hradě se tehdy odehrávaly neuvěřitelné scény, ve kterých poslanci a senátoři nacházeli v doručených obálkách střelný prach a náboje, hrad byl plný lobbistů, před kamerami takřka v přímém přenosu nadával poslanec ODS Ivan Langer předsedovi Strany zelených Martinu Bursíkovi a to vše se skrz média valilo na veřejnost. „Tam snad chybělo opravdu jenom pašování lidí a prodej zbraní a kdoví, jestli se to tam nedomlouvalo,“ připomíná v lehké nadsázce Jindřich Šídlo, když v roce 2008 zažil jako  očitý svědek vítězství Václava Klause nad ekonomem Janem Švejnarem. 

Volba prezidenta parlamentem se zcela zprofanovala, a přímou volbu začali mnozí považovat za východisko z pekla parlamentních hrátek, za principiální záklopku proti politické korupci a za změnu, která prospěje demokracii. Po letech to asi můžeme zhodnotit v duchu slavného bonmotu bývalého ruského premiéra Viktora Černomyrdina: Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky. 

Program nakonec každou stranu dožene…

 „Dneska bych si za to urazil ruku,“ konstatuje lakonicky v rozhovoru pro podcast Paměti národa Alexandr Vondra, dodnes aktivní politik ODS. „Od počátku jsem přijímal přímou volbu prezidenta s nejvyšší mírou rozpaků tím spíš, že výhrady zaznívaly hlavně v Senátu, kde jsem tehdy působil. A tahle kritika mi velmi konvenovala.“  Mezi výrazné kritiky přímé volby patřili v tehdejším Senátu mimo jiné Jaroslav Kubera, Jiří Oberfalzer nebo Petr Pithart. 

Přesto v roce 2011 senátor Vondra stejně jako ostatní zástupci ODS loajálně zvedl ruku pro zákon o přímé volbě prezidenta. Pikantní byl fakt, že kromě nově vzniklých stran TOP 09 a Věci veřejné, které přímou volbu samozřejmě v programu měly, a navazovaly tak na dřívější snahy například Unie svobody nebo Strany zelených,  ve svém programu měla přímou volbu v jakési stručné podobě i ODS. Nebylo tedy kam ustoupit. 

Především se ale na něco zapomnělo: nikdy neproběhla důsledná debata o tom, zda se v návaznosti na přímou volbu také mají posílit prezidentovy pravomoci (a tím de facto zavést prezidentský systém), anebo se naopak mají okleštit, aby se váhy moci příliš nevychýlily ve prospěch Pražského hradu. Důsledky sklízíme s Milošem Zemanem už devátý rok.  

Přímá volba jako menší zlo? 

Oba protagonisté podcastu Jan Dobrovský a Jindřich Šídlo se ale shodnou: Návrat k parlamentní volbě prezidenta je u nás v této době nemožný a není ani žádoucí. Jan Dobrovský k tomu říká jednoznačně: 

„S ústavou se nemá zacházet účelově. Jestliže jsme ji jednou změnili, tak si to musíme odžít a zakusit si to. Ta věc je vážnější, než se zdá: jestli budeme pořád měnit ústavu a kdejaký spasitel si bude myslet, že díky jinému volebnímu systému si můžeme zvolit lepšího ‚českého slavíka‘, stejně se to nestane. Jenom si zničíme hlavní zákon, který nám udržuje nějakou představu o fungování státu a očekáváních, která od něj máme.“

„Do ústavy sahejme co nejméně,“ potvrzuje i Jindřich Šídlo, „a když už jsme do ní sáhli, nezkoušejme to vylepšit, mohlo by to skončit ještě větším průšvihem.“ Pravdou ale je, že správnost této úvahy si budeme moci ověřit možná až v roce 2023. A také není jisté, zda by třetí volbu nějaké osobnosti Zemanova kalibru česká demokracie snesla bez trvalého poškození. 

Než k této volební zkoušce dojde, budeme zřejmě muset strpět například více či méně sabotážní „pohovory“ se členy nové vlády před lánskou skleněnou vitrínou. 

Celé to trochu připomíná Brdečkovy parodie à la Tajemství hradu v Karpatech. Jenomže v podhradí docházejí peníze, země je v mnoha ohledech paralyzovaná a každý další den prezidentských her, které nemají jiný účel než dokazování si vlastní důležitosti, stojí další lidské životy.