Přelomová doba umožňuje závratné politické kariéry, a když moc leží na ulici, může se jí chopit kdokoliv. I v tom spočívá příběh rozpadu Československa před 30 lety. Hostem 33. dílu podcastu Dobrovský & Šídlo je šéfredaktor slovenského Denníku N Matúš Kostolný.
Kdy se vlastně začalo Československo po listopadu 1989 drolit a čím to bylo způsobené? Za první signál lze považovat už takzvanou pomlčkovou válku ve federálním parlamentu na konci ledna 1990, která poprvé ukázala, že společný stát si Češi i Slováci představují tak trochu jinak. Nastaly první třenice, což bylo způsobené i tím, že československá federace za normalizačních časů byla více méně jen kulisou, do které stačilo strčit a sama se poroučela k zemi. Tento stav komentuje Jindřich Šídlo:
„Federace není ten nejjednodušší způsob státního zřízení, musí se trénovat. A my jsme vlastně žádnou zkušenost s federací neměli. Byla Československá socialistická republika a Slovenská socialistická republika. Podobně existovala federální KSČ a a slovenská KSS, ale žádná komunistická strana Čech a Moravy tehdy nebyla. Neměli jsme žádné federální noviny. Možná nás ty věci mohly napadnout už brzy po revoluci, když se nevytvořila žádná federální politická strana.“
Pamětníci i historii dnes mají za to, že jednou z příčin rozdělení Československa byly mocenské ambice slovenského premiéra Vladimíra Mečiara, který se svým Hnutím za demokratické Slovensko (HZDS) vyhrál parlamentní volby na Slovensku v červnu 1992. Je na tom dost pravdy, ale Mečiar v tom nejede sám. Byl ostatně až do svého prvního politického pádu na jaře 1991 pragmatickým federalistou. A zajímavé je, že k otcům zakladatelům obou samostatných nástupnických států se kromě zmíněného Mečiara a předsedy KDH Jána Čarnogurského (a na české straně pochopitelně tehdejšího předsedy ODS Václava Klause) nikdo moc nehlásí. Jako by česko-slovenský vývoj šel v letech 1990 - 1992 jaksi samospádem. Jan Dobrovský to komentuje:
„Kdykoliv nastane další výročí rozdělení Československa, všechny ty vzpomínky jsou festivalem neviny. Přišlo to samo, téměř nepozorovaně. Všichni tomu jenom přivolili, protože to bylo nezbytné a protože to vlastně nakonec všichni chtěli.“
Mečiarův mocenský vzestup, posléze pád na jaře 1991 a opětovné vyšvihnutí se po volbách 1992 hraje samozřejmě v celém příběhu konce federace důležitou roli. Matúš Kostolný připomíná, jak se Mečiar do politiky na začátku roku 1990 dostal, když Verejnosť proti násiliu (VPN - slovenská obdoba Občanského fóra) pořádala pro vládní funkce jakési "konkursy". Tehdy byl Mečiar byl vyhodnocen jako ideální kandidát na ministra vnitra slovenské republikové vlády.
„Do VPN najednou přišel jakýsi podnikový právník z Nemšové – a všechno věděl. Jak se má potírat zločinnost, jak se má zavírat a koho zavírat. A oni byli revolucionáři, často umělci, jenom s teoretickou zkušeností z politiky. A za půl roku se stal po volbách Mečiar slovenským premiérem a potom se ukázalo, že má zvláštní minulost spojenou s tajnou službou, a začal dělat šokující věci. Ti jemní, přemýšliví a diskutující intelektuálové revoluce si ani nedokázali představit, jak Mečiar bude využívat svou politickou moc.“
Mečiar proslul estébáckými manýrami - likvidováním nebo naopak účelovým uchováváním svazků StB - stejně jako vyvoláváním umělých a často drsných konfliktů ve vládě. Neuškodilo mu to, protože zároveň mistrně využíval tlaku ulice a voličských emocí. Brzy se ukázalo, že jeho boxerský styl měl obrovské kouzlo pro davy, a přestože takřka neustále lhal a manipuloval s fakty, u veřejnosti mu to dlouho procházelo. Nelze tvrdit, že nám to nic nepřipomíná z české politické scény po nástupu Andreje Babiše.
Pokud jde o politický a myšlenkový vývoj na české straně, od počáteční nechápavosti a zčásti i neznalosti slovenské otázky se vývoj postupně transformoval k jisté míře pochopení slovenských obav a problémů. Po dvou letech vleklých jednání ale nálada spěla ke znatelné únavě, u mnohých dokonce nastupovalo znechucení z toho, že se nelze dobrat žádných konkrétních řešení a že zejména představy slovenských politiků nejsou vůbec opřeny o realitu a znalost toho, co musí mít samostatný stát a bez čeho naopak nelze udržet federaci. Nakonec převážil pragmatismus. Referendum už nic nezachrání, pojďme to rozdělit, dřív než se do sebe pustíme natvrdo a dokud máme šanci si uchovat dobré sousedské vztahy.
A tak navzdory několika osudovým momentům zlomu, mezi které patřilo i dvojí napadení Václava Havla v Bratislavě 14. března a 28. října 1991, nevznikla mezi Čechy a Slováky žádná velká hořkost a nakonec právě racionalita - a nikoli emoce - sehrála při rozdělení zásadní roli.
Dnešní vztahy obou národů jsou vlastně víc než dobré, což lze považovat vlastně za politický zázrak a znak nadhledu a vyspělosti obou národů. Zároveň totiž platí ještě další postřeh Jana Dobrovského:
„Nebyl to jenom rozpad, ale taky konstituce. Někdy se stane něco, co člověk nepovažuje za dobré, a v tomto případě vznikly dva nové státy, a to svým způsobem dobře je, protože oba prosperují.“
Mnozí přesvědčení federalisté sice i dnes připouštějí, že to dobře dopadlo, zároveň je ale potřeba vědět, že nic není zadarmo. Mečiarův mafiánský stát či chcete-li Černá díra Evropy, jak se Slovensku před rokem 1998 přezdívalo, stejně jako někdy bezbřehá arogance Klausova vládnutí v polovině 90. let byly také dědictvím relativně bezbolestného dělení státu. Státu, který tu s válečnou přestávkou existoval 74 let a za který mnozí bojovali a umírali. Který ale zároveň za svou existenci zažil sotva pětadvacet let demokracie. I to hrálo při rozpadu roli.
V tomto díle podcastu Dobrovský & Šídlo chceme přiblížit atmosféru v Československu mezi listopadem 1989 a červnem 1992, kdy se odehrály druhé svobodné polistopadové volby – a zároveň poslední volby v Československu. Další etapě po volbách i vývoji v obou už samostatných státech se budeme věnovat už za týden v druhém díle tohoto česko-slovenského vydání našeho podcastu. Poslouchejte nás i za týden!
