Fakt to chcete rozdělit? Jak jsme se vrátili z dovolené a bylo po Československu

/ /
Václav Klaus a Vladimír Mečiar na tiskové konferenci v Jihlavě po ukončení schůzky reprezentací ODS a HZDS 6. října 1992. Zdroj: ČTK/Jana Noseková
Václav Klaus a Vladimír Mečiar na tiskové konferenci v Jihlavě po ukončení schůzky reprezentací ODS a HZDS 6. října 1992. Zdroj: ČTK/Jana Noseková

Červenec 1992. Zlomový měsíc pro Československo. 17. 7. přijala Slovenská národní rada deklaraci o svrchovanosti. 20. července v reakci na tento krok odstoupil československý prezident Václav Havel. Byl to jasný symbol. Konec společné cesty dvacátým stoletím...

Druhý díl podcastu Dobrovský & Šídlo o rozdělení Československa se věnuje vývoji po volbách v roce 1992 a devadesátým létům v obou samostatných státech. Opět s hostem – šéfredaktorem Denníku N Matúšem Kostolným.

Došlo k rozdělení poprávu? Nemělo proběhnout referendum? Dalo se nebo mělo se rozpadu zabránit? Otázky, na které při každém výročí hledáme odpověď, i když s ubíhajícím časem zřejmě odpovědi vyplouvají na povrch čím dál jasněji. Zopakujme si několik fakt a událostí, které poslední půlrok federace zásadně ovlivnily.

Už 17. červenec byl den, který vlastně rozhodl o rozdělení – Slovenská národní rada přijala deklaraci o svrchovanosti Slovenska. Z legislativního hlediska začala demontáž společného státu. V reakci na to odstoupil o tři dny později ze své funkce prezident Václav Havel.

V té době už měly delegace ODS a HZDS za sebou několik kol jednání, mimo jiné i první z oněch dvou slavných v brněnské vile Tugendhat. Do historie vešlo především to druhé z 26. srpna 1992, kdy se Václav Klaus a Vladimír Mečiar postavili po dlouhém nočním jednání před novináře a oznámili, že k 1. lednu 1993 vzniknou dva samostatné státy (pikantní je, že tu klíčovou větu nechal Klaus lišácky říci Mečiara).  

Ale i první jednání v Tugendatu brzy po volbách bylo přelomové - slučitelnost programu HZDS a ODS byla téměř nulová, ale vůle dohodnout se na rozchodu nechyběla. Podle dobových svědectví zatímco Mečiar s Klausem na zahradě jednali o tom, jak sestavit vládu, jejich delegace mezitím nadhodily možnost rozdělení státu. A byl to údajně místopředseda HZDS Michal Kováč (pozdější první slovenský prezident a jednoznačný Mečiarův soupeř), který rozdělení navrhl. Česká strana pochopila. A zařídila se podle toho.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Důležitým momentem také bylo, že Václav Klaus rezignoval na snahu stát se federálním premiérem a směřoval do funkce premiéra českého, a tak funkci „likvidátora na dobu neurčitou“ (jeho vlastními slovy) převzal nově jmenovaný československý premiér Jan Stráský. Po Havlově rezignaci na Stráského přešly i prezidentské pravomoci, protože dalšího československého prezidenta se už ve federálním parlamentu zvolit nepodařilo. Matúš Kostolný komentuje připravenost obou stran na faktické rozdělení státu:

„Zatímco slovenská strana zapalovala vatry samostatnosti, česká strana byla rychlejší, pragmatičtější, připravenější.“

Dodnes se diskutuje o otázce referenda. Zjevně k němu chyběla politická vůle a zároveň byly na místě obavy z toho, že jeho uspořádání by se stalo pouhou brzdou, jež by samovolnému rozpadu federace stejně nezabránila. Stačí si představit, že by se v obou částech federace voliči vyslovili pro společný stát, a přesto by slovenský parlament dál příjímal legislativu vedoucí k rozpadu, ať už by tak poslanci činili z vlastní vůle nebo pod tlakem rozparáděných nacionalistů v ulicích. Chaos byl už ne na obzoru, ale doslova za dveřmi. A byl tu i jednoznačný politicko-hospodářský důvod, jak komentuje Jan Dobrovský:

„O referendu se nemluvilo, protože česká strana byla připravená realizovat reformy, a bylo to pro ni kruciální. Úspěch ve volbách byl mandátem pro pokračování v té reformě. A bylo potřeba pokračovat rychle. Byla tu řada zásadních věcí, které znejisťovaly společnost, mohly hrozit stávky či nepokoje. A čím rychleji se rozdělení provede, tím to bude lepší, v tom měl Václav Klaus naprostou pravdu.“ 

Může se zdát, že politici tehdy nevěnovali reakcím veřejnosti v obou zemích dohasínající federace velkou pozornost. Věci ovšem spěly do finále tak rychle, že – trochu cynicky řečeno – voličů se nikdo na nic ani zeptat nestihl. A přestože žádná politická strana – s výjimkou Slovenské národní strany – nepředložila ve volebním programu jednoznačný záměr, co dál s federací, po volbách byla už situace poměrně jasná z postojů obou vítězných stran. Tváří v tvář slovenským představám a požadavkům Klaus a většina české politické reprezentace upřednostnili jakýsi princip předběžné politické opatrnosti, pokud bychom si chtěli vypůjčit termín z oblasti ekologie, která je pro V. K. jinak velmi vzdálená. V každém případě se rozdělení Československa zpětně  jeví jako Klausův poslední velký konstruktivní čin v politice. Jindřich Šídlo po letech komentuje i svůj tehdejší náhled na věc:

„Já jsem si přál společný stát, ale zároveň jsem si říkal – když už to musí být, tak bez toho referenda je to asi pragmatičtější a rychlejší cesta. Jenom upozorňuji, že několik set kilometrů od nás se tehdy kvůli národnostním třenicím střílelo – hovořím o Jugoslávii. Já doufám že bychom po sobě se Slováky nikdy nestříleli, ale atmosféra v Evropě nebyla tehdy úplně klidná.“

Před třiceti lety jsme tedy došli ke konci pro mnohé smutnému, ale zřejmě nevyhnutelnému. Čechoslovakismus jako ideologie byl dávno mrtvý, ale po dobu existence společného státu svým způsobem dobře posloužil oběma stranám ve formě prostoru a času k vytvoření vlastního politického národa. Před třiceti lety se pak Češi a Slováci rozhodli – bez referenda, ale přičiněním svých politických reprezentací (a volič má mít svou odpovědnost) – jít vlastní cestou. Rozdělení nakonec posvětil po dlouhém jednání i federální parlament, který tak sám sebe rozpustil. Což byl zpětně vzato také bezprecedentní čin politického realismu. 

Češi i Slováci se pak museli vydat cestou dospělosti v politice, hospodářství, veřejném životě bez výmluv na toho druhého. A začali se prát s vlastními démony. Politickou katarzi pak Slováci zažili při odstraňování Mečiara a jeho kumpánů od moci, a i když se problém periodicky vrací (Fico, Matovič, …?), přesto se společnost vždy znovu dokázala vzchopit a nejhoršímu populismu a extremismu se bránit. My Češi totéž zažíváme s Babišem a Zemanem o mnoho let později a nezbývá než doufat, že se z toho vyhrabeme taky. Pokud ne, dočkáme se opět „česko-slovenského“ prezidenta, kterého ovšem místo disentu formovaly vládnoucí kruhy Husákovy normalizace.