Rok po komunistickém puči se naplnily obavy hospodářů v Radňově. Měli vstoupit i se svým majetkem do Jednotného zemědělského družstva. Když odmítli, stihl je trest.
Obec Radňov je ukryta v polích na půli cesty mezi městy Havlíčkův Brod a Humpolec. Už kdysi v dobách Rakouska-Uherska i první republiky to bývala malá selská ves. Přesto čítala na dvanáct větších hospodářství. Uprostřed návsi se rozlívá malý rybník, který je obklopen staveními bývalých hospodářů Hojera, Brože i dalších rolníků. A na špici vesnice přiléhá k cestě dnes už bývalý statek Hanauerův.
Když kroužíme kolem vsi po prašných polních cestách, míháme litinové kříže na podstavcích a žulové pamětní desky. Pokládají nám otázky o životě jmenovaných, připomínají zapomenuté příběhy a pošlapané osudy rodin pronásledovaných komunistickým režimem. Rázem jsme vtáhnuti do závistivých sporů, sousedských rozepří a naschválů s tragickým koncem. Zborcené pozůstatky socialistického hospodaření pak čteme ve zvlněné krajině Vysočiny dodnes. Než se ke všemu schýlilo, předcházelo tomu ještě několik událostí.
Na celostátním manifestačním sjezdu rolníků v únoru 1948 Klement Gottwald ujišťoval, že obavy z vytváření kolchozů v Československu jsou zbytečné. O rok poté byl vyhlášen první zákon o JZD (Jednotných zemědělských družstvech), který zemědělce nezajímal. To si komunisté uvědomovali a už během první pětiletky se rozeběhla tvrdá šikana selského stavu. Ta se stala centrálně řízenou akcí nazvanou Akce K (tedy Kulak). Jednalo se o vystěhování „vesnických boháčů“, kteří byli odsunuti mimo kraj svého dosavadní působení, často vyhnáni až do vysídleného pohraničí.
Samotné vyhoštění rodiny pak řídilo MNV (Místní národní výbor). Kolektivizace udeřila v plné síle, zasáhla československý venkov a během let 1951-1953 přišlo o rodnou střechu nad hlavou na tisíce zemědělců. Vysočina je tímto zákrokem drasticky poznamenána a tuto tragédii zde stále můžete vidět. Propadlé krovy opuštěných hospodářských staveních, zmizelé polní meze i vyprávění pamětníků jsou pak důležitými svědectvími dramatických momentů z 50. let.
Příchod jara roku 1953 přinesl naplnění i těch nejčernějších představ radňovských rolníků. Bedřich Hojer, majitel rozlehlého hospodářského gruntu, sousedil s rodinou aktivního předsedy KSČ, což nepřineslo nic dobrého. Radňovští komunisté si totiž usmysleli, že právě pozemek Bedřicha Hojera je tím nejvhodnějším pro účely JZD a snažili se ho vymoct všemi možnými způsoby. Zplnomocněnci výkupu žádali o splnění navýšených dodávek zemědělských surovin, měl je dodat do čtyř dnů poté, co mu sebrali strojní techniku.
Přiostřovalo se. Následovaly peněžité tresty, vyměňování polí, domovní prohlídky nebo zatýkání. Místní členové komunistické buňky zapříčinili uvěznění sedláka Hojera naposledy v prosinci 1952, kdy byl odsouzen k osmi měsícům odnětí svobody. O pár týdnů později v lednu proběhlo v Humpolci hlasování komise ONV (Okresního národního výboru) o úpravě rodinných poměrů venkovských boháčů. Došlo ke schválení vystěhování rodinných celků, mezi kterými byli i Hojerovi.
Čtyři dny po sedmnáctinách
Jako místo pro vystěhování byl určen státní statek v Dolních Požárech nedaleko Týnce nad Sázavou. Odsun Hojerových proběhl v únorových dnech roku 1953. Na jeho průběh vzpomíná dcera sedláka Anna Hůrková, rozená Hojerová, která čtyři dny před vystěhováním prožila své sedmnácté narozeniny. „Nebyla jsem plnoletá, a tak jsem se musela stěhovat také. V tu dobu jsem bydlela u své starší sestry v Herálci a jezdila pracovat do pivovaru v Havlíčkově Brodě. Bylo asi jedenáct dopoledne, když zavolali a sdělili mi, že musím také odjet. Když jsem přijela na statek, měli už všechno naložené. Já měla všechny své věci u sestry, a tak jsem odjela jen v tom, co jsem měla zrovna na sobě.”
V autě kromě Anny a stěhováků jela také maminka, bratr Václav a kvůli pomoci složením nábytku jel i Toník, který u nich nádeničil. Na místo nově určeného domova přijeli až pozdě za tmy. “Až ráno jsme viděli, že podél stavení rostl zlatý déšť. Bydlely tam s námi asi čtyři další rodiny. Mezi nimi i vystěhovaní Maďaři odněkud z pohraničí. Maminka a já jsme dojily krávy a staraly se o dobytek. Bratr s otcem, který se k nám po Gottwaldově smrti a následné amnestii připojil, pracovali ve statku jako dělníci,” vzpomíná pamětnice Anna. Do svého rodiště se rodina Hojerových už nikdy zpátky natrvalo nepřestěhovala.
Na řadu přišel Hanauer
Další, kdo vlastnil rozlehlé polnosti a disponoval stájemi i chlévy, byl sedlák Bedřich Hanauer. Byla hluboká noc z 9. na 10. května, když krajina Vysočiny kolem Radňova zapadala těžkým mokrým sněhem. Do rána napadlo přes patnáct centimetrů sněhu. Na Vysočině přesto nic tak nezvyklého. Odkvetlé zasněžené květy třešní smutně tlely nad cestami a jaro i s ptactvem utichly. Mlčenlivá krajina jen předpovídala tragickou budoucnost. Už následujícího dne totiž měla z rozhodnutí lidového soudu v Humpolci rodina odsouzeného sedláka a vesnického boháče Bedřicha Hanauera opustit své stavení. Už v půl osmé ráno stály na jejich dvoře dva přistavené nákladní vozy, Praga RN (zvaná Erena) a Škoda 706.
Stěhování probíhalo pod dozorem příslušníků SNB. Dostavili se i místní zástupci komunistické strany, aby jako zplnomocněnci dostáli svých politických povinností. Z rozhodnutí humpoleckého lidového soudu si s sebou mohla rodina odvézt nábytek, peřiny, otýpky dřeva, dva metráky brambor, půl metráku sena, metrák ovsa, dva metráky žita, deset slepic, holuby a jednu kozu. Za sajtnu nákladního vozu skládal věci i syn sedláka, devítiletý Bedřich Hanauer mladší. Poté ho posadili do nákladního vozu, odkud sledoval, jak mu rodné kopce a krajina Vysočiny postupně mizí z dohledu.
Bylo už pozdě v noci, když do Frýdlantského výběžku v severních Čechách do vesnice Andělka, přijela karavana o dvou plně naložených nákladních vozech. U jednoho z domů u lesa byl připnut žlutý zablácený štítek a na něm černým písmem “RESERVÉ HANAUER.”
Nikdo neměl odvahu mu to říct
Zatčený Bedřich Hanauer si tou dobou už odpykával trest, nejprve v Jihlavě a poté v uranovém dole Svornost na Jáchymovsku. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců. Součástí rozsudku bylo mimo jiné propadnutí veškerého majetku, ztráta čestných občanských práv na pět let a zákaz pobytu v okrese Humpolec navždy. 18. května 1953 byl Bedřich Hanauer amnestován, ale o vystěhování rodiny do pohraničí neměl žádné zprávy. Zřejmě to jen tušil. Nasvědčuje tomu i jediný dochovaný dopis, který své rodině zaslal ještě předtím, než odjeli. Vysvětluje to i jeho další kroky – zamířil zpět právě na Vysočinu, přímo do hospodářství v Radňově.
„Táta jel přes Havlíčkův Brod, kde potkal známé. O našem vystěhování mu ale nikdo neřekl. Nikdo totiž neměl tu odvahu. Ve spodním Radňově měl strýce Šimka, za kterým došel a ten mu o vystěhování pověděl. Šel k našemu baráku, okoukl to a šel dále k Brožům a za strejdou do Květinova. Ten mu zapůjčil šaty a táta se nás vydal hledat. Nakonec za námi do Andělky přijel,“ vzpomíná se slzami v očích Bedřich Hanauer mladší, jehož rodina se až po čtrnácti letech v pohraničí mohla v roce 1967 vrátit zpátky na Vysočinu. Zakoupili dům v nedaleké Lípě, a tak se k Radňovu přeci jen přiblížili.
„Jste počátkem cest, které vedou do celého světa, a jste koncem všech cest, které z celého světa vedou do Radňova...“ vyjádřil se ke své rodné obci v historickém zápisu místní kronikář Václav Hojer, ředitel měšťanské školy v Humpolci, jemuž je tu věnován pomník v podobě rozevřené knihy. Nechal ho zbudovat František Brož, jehož rodina byla za minulého režimu neméně perzekvována. Mimo jiné inicioval i vyhotovení pamětní desky vystěhovaného Bedřicha Hojera. A k výročí pádu komunistického režimu nechal zřídit pomník věnovaný připomínce nesvobody a utrpení zemědělců v Radňově.