Josef Macek stál u vzniku Jednotného zemědělského družstva ve Zvěstově pod bájnou horou Blaník. V kronice JZD popsal odpor místních sedláků, u kterých nebyl kvůli kolektivizaci v oblibě, a aroganci nadřízených, kvůli níž si připadal bezmocný.
S příběhy kolektivizace českého venkova se Paměť národa nejčastěji setkává prostřednictvím těch, kteří byli násilným združstevňováním nějak postiženi. Buď vstoupili do JZD z donucení, anebo jim státní moc jejich pole a hospodářství rovnou zabavila a snažila se je diskreditovat v zinscenovaných procesech.
Nyní se nám dostalo do rukou svědectví z druhé strany – kronika JZD Zvěstov, kterou sepsal její první předseda Josef Macek. Poskytl nám ji jeho vnuk Petr Macek z Českých Budějovic.
Kronika zachycuje příběh hospodaření ve Zvěstově u Votic od 50. let až do doby těsně po listopadu 1989 a zároveň je pozoruhodným dokumentem o životě člověka, který většinu života prožil mezi dvěma mlýnskými kameny: na jednu stranu se snažil vycházet se svými sousedy a družstevníky, na druhou stranu sloužil nadřízeným komunistickým úřadům, proti kterým se cítil bezmocný.
Předseda JZD jako malý pán
Příběh družstva je také mimoděk zachyceným příběhem mnoha každodenních kompromisů a morálních dilemat jeho předsedy. Josef Macek na stránkách kroniky mnohokrát zmiňuje svou situaci, kterou vnímal jako bezvýchodnou: „V této době byl předseda podřízen okresu, ať chtěl nebo nechtěl musel, poslouchat nadřízené orgány. Byl tak malý a svým rozhodováním tak slabý,” poznamenává například v roce 1954.
Je ovšem nutno dodat, že kronika představuje jeho osobní a subjektivní pohled na události. Dnes už je těžko možné zjistit, do jaké míry zdůrazňoval svou “slabost” a zvůli nadřízených z okresu, aby v některých složitějších situacích nemusel přijmout osobní zodpovědnost.
Josef Macek (1926–1992) pocházel z velmi chudých poměrů, jeho rodiče poznali jenom těžkou práci v zemědělství. „Když ho babička poznala, už prý byl ve straně. Podle jejích slov si ho komunisté už v mládí vytipovali jako vhodného kandidáta a brzy po válce prý jezdil do Prahy i jinam na školení. Než se stal předsedou družstva, pracoval u sedláka ve Šlapánově, po válce ve zlatodolu Roudný,“ říká jeho vnuk Petr Macek.
Nebylo v obci dobře, lidé se hádali
Kronika začíná několik let před založením družstva, kdy se mezi drobné zemědělce rozdělovaly pozemky z vyvlastněného Jarošova velkostatku. Lidé se pozemků ochotně ujímali, záhy ale zjišťovali, že nemají potřebné nářadí a stroje na jejich obdělání a začali mít problémy s plněním státních dodávek, takže upadali do dluhů. Ve Zvěstově vládla značně rozjitřené atmosféra:
„Nebylo v obci dobře, lidé se hádali, někdo příděl obdělával, splátky za něj řádně platil, jiný neplatil a sklízel také. Někdo příděl vrátil a udělal zle druhýmu, který po něm příděl dostal úředně a nestačil,“ píše Josef Macek.
Jen okrajově zmiňuje velké drama, které vesnicí otřáslo v roce 1951: dvaadvacetiletý vojenský zběh František Slepička postřelil komunistického funkcionáře, který později v nemocnici zemřel. Státní bezpečnost zinscenovala proces, ve kterém bylo odsouzeno šestatřicet lidí ze Zvěstova i okolních vesnic jako “organizovaná skupina”, která Slepičkovi údajně pomáhala.
O to podrobněji se Josef Macek ve své kronice věnuje založení družstva, k němuž došlo následujícího roku na podzim. „Stát sliboval zemědělcům, že když do družstva vstoupí, že jejich dluhy budou odepsány a pozastaveny. Byli takoví, kterým tyto sliby lahodily, neboť jich [dluhů] měli hodně, ale navenek dělali, jako by je to nejméně zajímalo,” poznamenává s lehkou ironií.
Nutno poznamenat, že povinné dodávky státu byly nastaveny tak, že byly skutečně obtížně splnitelné, a dluhy, které se sedlákům hromadily, se stávaly mocnou pákou k jejich donucení ke vstupu do družstva.
Dramatická ustavující schůze JZD Zvěstov proběhla po sklizni 11. října 1952. „Místní rozhlas od rána hrál a vyzýval lidi k účasti na schůzi,“ zmiňuje Josef Macek. Během následujícího týdne zemědělci postupně podepisovali přihlášky do družstva, zřejmě pod velkým tlakem místního národního výboru, který několikrát denně rozhlasem ohlašoval jména nových družstevníků, i pod vlivem přemlouvání sousedů, kteří již podepsali. „Slíbené přihlášky se skutečně přinesly, i když za někým se muselo několikrát chodit, než je skutečně dal,“ poznamenává nově zvolený předseda.
Slavnostní rozorání polí
Na konci října 1952 došlo ke slavnostnímu rozorání mezí, jímž se doposud malá soukromá políčka scelila ve družstevní lány. „Po konečné dohodě s ONV, MNV s funkcionáři JZD se uskutečnilo orání mezí manifestačně, s průvodem a kapelou. Nevědělo se, kolik přijde družstevníků, ale risklo se to,” píše Josef Macek.
Podle jeho zápisků se šlo na pole průvodem s traktory, pluhy a osmi páry koní, před nimiž vlajkonoši nesli československou a sovětskou vlajku. Na poli se pak zahrála československá hymna. „Sovětskou neuměli,“ dodává Josef Macek v závorce.
Akce, která vzhledem k okolnostem zřejmě měla i určitý komický nádech, skončila pohoštěním v místním hostinci: „Hudba a STS dostaly jídlo. Ostatní jen pivo, ale teklo ho dost a bylo zadarmo. Kdo to v hospodě potom zaplatil, kdo to ví, asi příspěvkem ONV.”
Řídit družstvo, které bylo od začátku plné vnitřních konfliktů, zřejmě nebylo jednoduché. „V tomto období se měnily osoby ve funkcích funkcionářů a četařů,” popisuje Josef Macek přelom let 1952-1953. „Stačilo malé pohádání, ať již zasloužené, anebo jen takové sousedské rýpnutí, hned se funkce skládaly. Bylo nutno je chlácholit, presvědčovat, ale i vyměňovat. Často se stávalo, že se funkcionář ve funkci ani neohřál, když přišel domů, dostal vyhubováno od ženy a už funkci pokládal.“
A o něco dále najdeme povzdech: „Jak by se lehčeji řídilo družstvo, kdyby se netrvalo na celeobecním zastoupení v JZD, kolik méně by bylo problémů s lidmi a kolik méně by bylo řešení mezi funkcionáři. Ani na okresní úřad si člověk nemůže jít postěžovati.“
A ta kráva mléko dává
Každá rodina měla nárok na půlhektarový záhumenek a jednu záhumenkovou, tedy soukromou krávu. Josef Macek opakovaně s údivem konstatuje, že záhumenkové krávy dojí až třikrát víc než krávy družstevní. Není ale zřejmé, jestli tomu tak bylo proto, že soukromým kravám se dostávalo lepší péče, nebo družstevníci čísla o nadojeném mléku prostě falšovali.
„První dva roky ve družstvu byly hodně náročné, sedláci se bouřili, nechtěli pracovat ani půjčovat koně na sklizeň,“ říká vnuk Petr Macek. „Moje babička to hodnotí tak, že děda byl tak trochu obětní beránek těch svrchu. Když se mu něco nedařilo, nechali ho v tom. Když se něco nepovedlo, svedli to na něho. Když bylo potřeba zařídit něco nepříjemného, poslali jeho.“
Všechny tyto okolnosti zřejmě Josefa Macka přivedly k tomu, že začátkem června 1953 se rozhodl z funkce předsedy odstoupit. „Důvod, špatná pracovní morálka družstevníků, tím pozdní plnění prací, tím špatné dodávky. Jsou i neoprávněné připomínky k předsedovi. Předá funkci někomu druhému a sám bude dělat v družstvu cokoliv jinému,“ píše ve své kronice.
Jeho rozhodnutí ale musel schválit okresní národní výbor. O tom, s jakou arogancí komunisté na “okrese” jednali s podřízenými vesnickými funkcionáři, svědčí následující zápis: „Předseda byl na ONV o projednání že odejde z funkce předsedy, aby to dali někomu jinému. Dopadl špatně, předsedou [ONV] mu bylo sděleno, že ani funkce předsedy v JZD není holubník a že když mu funkci dali, že ji bude dělat. Bylo tvrdě připomenuto, jaká to byla blbost založit JZD v tak velké obci jako je Zvěstov. Když jste to chtěli, tak se starejte. Předseda musel uznat, že to takové asi je a vypadl.”
Koukej zajistit sklizeň
K tomu všemu přišlo nařízení, že od srpna toho roku má Josef Macek nastoupit na půlroční školení mimo domov, kde se bude vzdělávat v rostlinné a živočišné výrobě, mechanizaci a řízení podniků. Jeho námitky, že má dvě malé děti a rodina s tím nesouhlasí, mu nebyly nic platné. „ONV rozhodl, tak se muselo jít,” konstatuje.
V době jeho nepřítomnosti se navíc po Zvěstově roznesla fáma, že se do družstva již nevrátí, „že půjde někam vejš na okres a podobně“.
Po návratu na jaře 1954 pak musel čelit další konfliktní situaci, vážnější než všechny předešlé: asi dvacet zemědělců se rozhodlo z družstva vystoupit. I tentokrát se šel Josef Macek poradit “na okres”:
„Předseda ONV řekl: ,Tomu se nediv, odhlášky jsou na všech JZD, bohužel ve Zvěstově nejvíce a bude to ještě horší. Koukej zajistit sklizeň, potom se to nějak vyřeší.’ Nic víc, neměl čas.”
V následujících měsících musel předseda čelit opakovaným dotazům sedláků, kteří chtěli opustit družstvo: Jak to bude dál? Kdy dostaneme zpátky své pozemky? Papaláši z okresu ho však stále chlácholili podivnými a nicneříkajícími odpověďmi: „,Nic se neboj, my si to ve Zvěstově uhlídáme.' Co si uhlídají, neřekli.“ Napjatá atmosféra dále houstla.
Sedláky odsoudili za rozvracení družstva
Situace se vyhrotila 1. září 1954, když sedláci, kteří chtěli opustit družstvo, vstoupili do stávky. Napětí bylo o to větší, že ještě neskončila sklizeň a očekával se příchod dešťů, které by nesklizenou úrodu poškodily. Každý den odkladu práce znamenal hrozbu velkých ztrát. Nad vesnicí se stahovala mračna – obrazně řečeno i doslova.
Josef Macek šel opět telefonovat “na okres” a předseda ONV Oldřich Prouza mu slíbil: „Zítra přijedeme do Zvěstova a budeme s lidmi mluvit, všechno se včas dozvědí.” Druhý den ale nikdo nepřijel, až navečer se ve vesnici objevilo tajemné auto, které objíždělo některé domácnosti. Sedláci znovu vyhlásili stávku.
„Že to špatně dopadne, to chápal každý rozumný člověk, jen ti hlavní si postavili hlavu,” konstatuje v kronice Josef Macek. „Několikráte se vyhlašovalo rozhlasem, obcházely se domy, jen aby někdo do práce šel, ale marně.“
Třetího září odpoledne začalo zatýkání. Josef Macek podle svých slov neměl více informací o tom, co se děje než ostatní lidé v obci. Na veškeré jeho dotazy mu nadřízení funkcionáři odpovídali vyhýbavě a stále tlačili jen na to, aby hladce probíhala sklizeň úrody. Celkem policie odvedla deset lidí: „Třebaže se vědělo, že v tom je následek nešťastné stávky, nevědělo se přesně, proč a na jak dlouho budou ve vazbě,“ konstatuje Josef Macek.
Podávání odhlášek z JZD ve Zvěstově i okolních obcích okamžitě ustalo. Zastrašovací akce zjevně přinesla své ovoce. Stávkující družstevníci byli odsouzeni za úmyslné poškozování družstva a rozvracení družstva k trestům od šesti měsíců do pěti let. Soud naštěstí neuznal argument, že se řídili “instrukcemi ze zahraničí”, jinak by byly tresty ještě mnohem vyšší.
„Okres využil zvěstovskou stávku k tomu, aby zabrzdil rozsejpání družstev na okrese. Udělal to samostatně, bez přičinění někoho z JZD nebo z MNV,” píše Josef Macek a dodává: „Pořádek udělal okres, ale na čí účet? Předseda družstva bude ještě dlouho u postižených rodin obviňován, že jako předseda mohl zasáhnout v jejich prospěch.“ A znovu zmiňuje svou bezmocnost vůči nadřízeným orgánům.
V paměti zvěstovských zemědělců ale tato událost zůstala již natrvalo: v roce 1968, na jedné z bouřlivých schůzí v době pražského jara, kvůli tomu jeden z postižených sedláků Josefa Macka fyzicky napadl.
Když se okres rozhodl, tak to také provede
Josef Macek zůstal předsedou družstva do roku 1956, kdy se dočasně rozdělilo na JZD Zvěstov a JZD Vestec. Když se obě družstva roku 1959 znovu sloučila, působil ve vedení jako ekonom. O politickém uvolnění roku 1968 se v kronice vyjadřuje značně rezervovaně, vnímal ho spíše jako ohrožující: „V této době bylo rušno, politická situace byla neurovnaná a byla ve veřejnosti snaha komunisty odsadit z funkcí, a také v družstvech.”
Do čela zvěstovského družstva se vrátil v roce 1971 a ve svých zápiscích se loajálně hlásí k novým normalizačním pořádkům: „Doba již byla klidná, politická situace se uklidnila, KSČ nabrala novou sílu a i znova platilo slovo strany.”
I nadále ale zdůrazňuje bezmocnost družstevníků vůči nadřízeným na okrese, což se v 70. letech projevilo například při slučování s JZD Libouň: „Když se okres rozhodl obě družstva sloučit, tak to také dokáže provést. Ať se budeme bránit jakkoliv, tak nás stejně přesvědčejí. Věděli jsme předem, že obě představenstva musí sloučení schválit, aby se mohla udělat slučovací schůze.“
Jeho vnuk Petr Macek interpretuje slova své babičky, která po boku Josefa Macka prožila většinu života:
„Jestli se děda těm příkazům nemohl nebo neuměl bránit, babička neví. On tomu systému prý věřil a myslel si, že se to všechno zlomí a bude to fungovat. Ke konci kariéry prý i on pochopil, že to, co se stalo, bylo špatně, ale už nemohl nic dělat.”
Josef Macek podle slov své ženy ve Zvěstově a okolních vesnicích mnoho přátel neměl – většinu místních si znepřátelil kvůli svým funkcím a možná mu zvěstovští připisovali vinu i za věci, které nemohl ovlivnit. Některé jeho děti musely nastoupit do družstva, kde on byl předsedou.
Kronika zvěstovského JZD z pera Josefa Macka nicméně zůstává originálním a svým způsobem smutným dokumentem o tom, že ten, kdo se jednou zapletl s komunistickou mocí, neměl velkou šanci naplňovat své jakkoli dobře míněné záměry. Nakonec, ať chtěl nebo nechtěl, se stal další součástkou v soukolí totality.
A zámek stojí dál, i když jest zříceninou
Součástí příběhu zemědělského družstva ve Zvěstově je také smutný osud zvěstovského zámku, který kolektivizace odsoudila k pomalému chátrání.
Zvěstovský zámek postavil pravděpodobně rod Vidláků Radimovských ze Slavkova v první polovině 16. století na místě ještě starší tvrze. V roce 1913 ho koupil jeho poslední soukromý majitel – zvěstovský velkostatkář Jaroš. Ten přišel o velkou část svého majetku už v roce 1948, rodina však nadále obývala některé místnosti v zámku až do roku 1951, kdy do jejího osudu tragicky zasáhl komunistický teror.
Syn bývalého velkostatkáře Alois Jaroš byl totiž odsouzen k smrti za to, že údajně pomáhal vojenskému zběhovi Františku Slepičkovi při vraždě komunistického předsedy MNV z Kamberka, Václava Burdy. V téže kauze byly odsouzeny desítky místních sedláků, více zde. V těchto dramatických měsících zemřel pan Jaroš starší a jeho žena a dcera se odstěhovaly.
Po nějakém čase začalo prostory zámku využívat JZD Zvěstov. Jeho tehdejší předseda Josef Macek to zmiňuje ve své kronice: „Asi po dvou nebo třech letech existence družstva se udělala kancelář družstva v zámku, v přední místnosti do dvora.“ U toho ale nezůstalo. Prostory zámku začaly sloužit jako sýpka a skladiště, později tady dokonce chovali prasata a brojlery.
Interiéry zámku, v nichž se dochovala renesanční omítka a v reprezentačním sálu fresky od Mikoláše Alše, dramaticky chátraly. Družstvo nebylo majitelem zámku, pouze jej užívalo, a tak odmítalo jakoukoli zodpovědnost za jeho havarijní stav:
„Okres chtěl, aby si družstvo vzalo do vlastnictví jak budovy dvora, ale i zámku, což nemohlo, neboť nemělo za jedno peníze a ani by nám je, na opravy starých budov, nikdo nepůjčil,“ píše Josef Macek ve své kronice. „Po jedné větrné vichřici vzal vítr část střechy, a protože ONV měl přece nějakou povinnost se starat o zámek, rozhodl o vystěhování družstva ze zámku.”
Později v šedesátých letech podle kroniky Josefa Macka prostory zámku užíval jako sklad “nějaký podnik z Prahy”. Stropy v jednotlivých poschodích ale byly tak promáčené, že hrozily zřícením. V roce 1967 bylo rozhodnuto o demolici zámku a jedno křídlo skutečně odstřelili, pak byl ale znovu ponechán svému osudu.
„Několikráte družstvo zámek oplocovalo na účet ONV. Stejně plot tam nikdy moc dlouho nevydržel. Byl na očích mnoha lidem, kterým se moc dobře hodil,” píše Josef Macek. Své záznamy o zámku uzavírá slovy: A zámek stojí dál, i když jest zříceninou, a snad myslí a přemýšlí nad svým osudem.”
Ale tím jeho osud naštěstí neskončil. V roce 2016 totiž obec Zvěstov zámek koupila od syna popraveného Aloise Jaroše za symbolickou jednu korunu a pustila se do rekonstrukce. Zámek tak přece jen získal novou naději.
