Obyvatelé Kunčic a Orlice se starali několik měsíců o desítky válečných zajatců — převážně Rusů, ale i Francouzů, Angličanů a Jugoslávců, kterým se v zimě 1945 podařilo uprchnout z pochodů smrti.
V únoru roku 1945 přesouvali Němci přes podorlický kraj vězně koncentračních i zajateckých táborů. Kunčický kronikář Jan Tomek (obce Kunčice a Orlice a město Kyšperk byly v roce 1950 sloučeny do města Letohrad) popsal v obecní kronice několik takových transportů:
Článek připravili spolupracovníci pobočky Paměť národa Východní Čechy a vznikl díky podpoře Pardubického kraje. Děkujeme
9. února Po hlavní trati od České Třebové ku Praze projíždí za třeskuté zimy vlak s trestanci naloženými v otevřených uhlácích. V České Třebové bylo z vlaku vyhozeno pět mrtvol, u Dlouhé Třebové sedmadvacet, v Ústí nad Orlicí tři. Očitý svědek vypravoval, že to byly jen kostry potažené kůží. I otužilý tamní farář nezdržel se slz.
10. února Pochod smrti několika tisíc zajatců se pohybuje pěšky po státní silnici ze severní Moravy k Žamberku. Ve Výprachticích bylo zastřeleno deset zajatců, protože už nemohli dále.
22. února Z Kladska přijel do Kyšperka nákladní vlak, v němž byly zařazeny čtyři uhláky naplněné trestanci. Mezi živými lidmi bylo několik mrtvol.
Při pěších přesunech (tzv. pochodech smrti) se podařilo některým zajatcům uprchnout. To se zde stalo 21. února 1945 a kronikář Tomek k tomu zaznamenal: „Transport ruských zajatců jde pěšky za mrazu mínus pět stupňů od Lanškrouna do Dolní Dobrouče. Několika zajatcům podařilo se utéci. Dostalo se jim přístřeší a stravy u občanů kunčických.“
Rusové na Kunčicích
První setkání s ruskými uprchlíky popsal ve svých vzpomínkách jeden z obyvatel Kunčic Bohumil Moravec: „Nejdřív se báli, pak ale pochopili, že jim nesu jídlo. Byl na ně otřesný pohled: kostry potažené kůží, na nohách hadry, na sobě cáry a pytle, špinaví a zmrzlí. Když jsem se s nimi loučil, stáli všichni v pozoru a salutovali.“
Moravec jim tehdy slíbil, že se o ně postará. Zatím spali ve stohu a postupně se pro ně v lesích budovaly úkryty. „Manžel byl každou chvíli pryč, a já nevěděla kde,“ vzpomínala Marie Sýkorová z Kunčic na svého muže, který se stavěním bunkrů pomáhal. „Všechno se drželo v tajnosti. Jen mně řekl, že dnes nebude doma, ale ať se nebojím, že nic zlého dělat nebude.“
Sehnat potraviny v době přídělového systému bylo obtížné, proto se starost o zajatce rozdělila mezi více rodin. O ničem se nemluvilo – ani doma mezi nejbližšími. Zcela utajit se taková pomoc ale také nedala. Vítězslav Janovský pro Paměť národa vzpomínal, jak na Kunčicích chodíval jeho strýc do lesa s jídlem. Jednou prý vzal jednoho z ruských vojáků domů, aby se umyl. Ten když uviděl vykachlíkovanou koupelnu, rozhořčeně pravil: „Ty buržuj!“
Nikdo nikoho neudal
Obec Kunčice měla tehdy kolem sedmi set obyvatel. O zajatce se tam staralo přibližně dvacet rodin. Údaje o počtu ukrývaných zajatců se různí – od padesáti do osmdesáti lidí, převážně Rusů, ale i Francouzů, Angličanů a Jugoslávců. Mnoho jich bylo i v sousední Dolní Dobrouči a dalších okolních obcích.
Když se ruští zajatci trochu fyzicky zotavili, nechtěli jen nečinně sedět v lese, ale chtěli něco podnikat proti Němcům. Zorganizovali několik akcí, které byly nebezpečné pro ně samotné i pro obec, která je ukrývala. Naštěstí to vždy dobře dopadlo.
Je pozoruhodné, že přestože o uprchlících věděla celá vesnice i četníci, za celé tři měsíce nikdo nic neprozradil a nikdo nikoho neudal. Jakákoliv podpora zajatců byla samozřejmě krajně riskantní. Do posledního válečného dne hlásaly plakáty na každém rohu trest smrti pro každého, kdo pomáhá zajatcům jakékoliv národnosti.
Angličané na Orlici
Stejná situace nastala v podobně velké sousední obci Orlice. Tam v únoru 1945 přišlo patnáct anglických vojáků, kteří uprchli ze zajateckého tábora v Králíkách. Na starost si je vzal kovář Ferdinand Stejskal, který je zpočátku ukryl ve své lesní chatě, a postupně pro ně místní muži vybudovali dva bunkry. Angličané byli na rozdíl od kunčických Rusů pěkně oblečeni, měli dokonce nerez příbory.
Lidé z Orlice i Kunčic byli vzájemně propojeni a na pomoci spolupracovali tak, aby byla efektivní. Každý den se vařilo v jiném domě, střídalo se dvoje nádobí, ženy byly domluveny tak, aby každá vařila něco jiného. Řada lidí z vesnice přinášela do rodin, které zrovna vařily, co sami mohli dát: pekáč buchet, sklenici sádla, chleba.
S koncem války uprchlíci zmizeli. Za měsíc byli čtyři lidé z Orlice pozváni na MNV (Městský národní výbor) do Vysokého Mýta. Zasedací síň tam už byla plná lidí, kteří během války pomáhali anglickým uprchlíkům. Britský vojenský atašé každému osobně poděkoval a nabídl peněžní vyrovnání stravy za uplynulé tři měsíce. Z orlických občanů nabízené peníze nikdo nepřijal.
Odvaha a nezištná obětavost obyčejných vesničanů se z dnešního pohledu může jevit nenápadně. Ve své době však pro ně mohla mít fatální následky. Když se objevili lidé, kteří nutně potřebovali pomoc, tak překonali strach – a štěstí stálo při nich.