Obec Telecí, tragický obraz kolektivizace zemědělství 

/ /
Kontrola z Ministerstva státní kontroly u Lamplotových, zleva sestra Antonína Lamplota Marie (*1933), sousedka Libuše Homolková, maminka Otýlie Lamplotová, 1953 (Archiv Antonína Lamplota) – z karty pamětníka Antonína Lamplota
Kontrola z Ministerstva státní kontroly u Lamplotových, zleva sestra Antonína Lamplota Marie (*1933), sousedka Libuše Homolková, maminka Otýlie Lamplotová, 1953 (Archiv Antonína Lamplota) – z karty pamětníka Antonína Lamplota

Lidé, kteří milovali svá hospodářství a rozuměli jim, byli kvůli násilné kolektivizaci často označeni za nepřátele. Takový je i příběh několika sedláků z Telecí, kteří přišli o  to nejcennější, o svou půdu.

Obec leží na Českomoravské vrchovině a okouzlí vás svou malebností, najdete tady zachovalou lidovou architekturu i tajemnou zpívající lípu. Staré budovy rozsáhlých selských stavení dávají vzpomenout na časy soukromého hospodaření, kterým se většina lidí v Telecím před rokem 1949 živila. 

Po revoluci se někteří k soukromému zemědělství vrátili, ale většina pozemků zůstala v pronájmu místnímu zemědělskému družstvu, komplex jeho budov patří vedle katolického a evangelického kostela k nejvýraznějším dominantám vesnice. Zároveň je i symbolem dovršení kolektivizace zemědělství v 50. letech 20. století. Její průběh byl v obci krutý a  má  tak tragickou podobu, že v rámci tehdejšího poličského okresu neměl obdoby.

Sklizeň obilí, kontrola z Ministerstva státní kontroly u Lamplotových, 1953 (Archiv Antonína Lamplota) – z karty pamětníka Antonína Lamplota
Sklizeň obilí, kontrola z Ministerstva státní kontroly u Lamplotových, 1953 (Archiv Antonína Lamplota) – z karty pamětníka Antonína Lamplota

S radostí, jakou může mít jen vesnický boháč

Jednotné zemědělské družstvo vzniklo v obci již na konci května 1949, založili jej místní malozemědělci až bezzemci, o rok později, když přecházeli na II. výrobní typ, vstoupila do družstva takřka celá obec. Na stránkách novin Rozorané meze apelovali autoři článků, že je „ještě zapotřebí, aby okres Polička vymizel z černé tabule hanby v počtu založených JZD,“, a telecké družstvo proto bylo dáváno za příklad všem obcím v okrese.  

Jenže družstvo fungovalo jen zdánlivě. Většina zemědělců byla sice členy, ale jejich hlavní motivací ke vstupu do družstva byla skutečnost, že šlo o jedinou možnost, jak mohli využívat zemědělské stroje, které přešly ze strojního družstva do majetku JZD. Navíc v čele družstva stáli lidé, kteří zemědělství nerozuměli a družstvo řídili více z hospody, prací na poli se účastnili málo. 

Statek Františka Války, Telecí 41
Statek Františka Války, Telecí 41

Vrcholní představitelé komunistické strany začali hledat viníky, které by mohli potrestat za to, že družstva nefungují tak, jak soudruzi slibovali. A takovými viníky nemohl být nikdo jiný než „vesničtí boháči“, tedy sedláci. Když Rudolf Slánský vyzval v roce 1951 k jejich vylučování z JZD, telečtí funkcionáři uvyklí těchto výzev vždy uposlechnout sepsali pro Rudé Právo článek s názvem Vesničtí boháči v Telecím brzdou rozvoje JZD. „S radostí, jakou může mít jen vesnický boháč, zasíval mezi družstevníky svoje otravné řeči a rozleptával dobrou snahu malých a středních rolníků, kteří s důvěrou ve společnou práci vytvářeli podmínky družstevního hnutí na vesnici.“ To se o sobě v článku dočetl Antonín Lamplot, místní zemědělec vlastnící 18 hektarů polí a luk. Obsah článku a to, že se ho nikdo z místních funkcionářů nezastal, ho popudily natolik, že z JZD vystoupil. 

Další pranýřovaný zemědělec Josef Zrůst se také rozhodl družstvo opustit. Dvou „vesnických boháčů“ se JZD Telecí zbavilo, jenže asi nikdo nepočítal s tím, že s nimi odejdou další desítky lidí, kteří nechtěli bez zkušených hospodářů v JZD pracovat. Další ránou pro družstvo byla neúspěšná snaha o přechod k III. výrobnímu typu, což znamenalo společnou rostlinnou i živočišnou výrobu. S tím zemědělci nesouhlasili a v družstvu jich k roku 1952 zůstalo pouhých patnáct. 

Jedni sousedi pomáhali, druzí rabovali

Družstvo dávané ostatním za vzor bylo v troskách, ale místo hledání skutečných příčin neúspěchu družstva se dál pronásledovali lidé, kteří se „provinili“ pouze tím, že vlastnili určitou výměru polností. Již zmiňovaný Josef Zrůst obhospodařoval 26 hektarů zemědělské půdy. V červenci 1951 k němu vtrhla prohlídka, zabavila zásoby mouky, sádla a masa a to vše vystavila v Poličce ve výloze jedné z prodejen, aby „pracující mohli shlédnouti, jak obviněný hromadil a nechal ničiti věci potřebné pro výživu národa.“ V následném procesu dostal trest 2,5 roku, a do Telecího se už nikdy nevrátil. V té době vyhlásila komunistická strana Akci K (kulak) a to byla pro místní představitele moci příležitost jak se zbavit nejen Josefa Zrůsta, ale i celé jeho rodiny. „27. března 1952 zemřela moje matka Emílie Zrůstová, výměnkářka na statku, 31. března 1952 byla pohřbena a jen se příbuzní z pohřbu rozešli, druhý den je ten mizera [předseda ONV Polička Karel Hlouš] přišel vypovídat z bytu i obce jako nebezpečné tamějšímu okolí Poličky,“ uvedl Josef Zrůst ve svých pamětech.  V dubnu 1952 ve večerních hodinách si Anna Zrůstová s dětmi za pomoci sousedů naložila do přistavených automobilů několik věcí a odjeli do 220 kilometrů vzdálené Roudnice nad Labem. Sotva se ztratili z dohledu, přišli si zase jiní sousedé rozebrat, co se nevešlo.

Lamplotovi, Telecí 34, asi 2019 (Archiv Antonína Lamplota), z karty pamětníka Antonína Lamplota
Lamplotovi, Telecí 34, asi 2019 (Archiv Antonína Lamplota), z karty pamětníka Antonína Lamplota

Kromě Zrůstových se v témže roce z obce museli vystěhovat Ehrenbergerovi a v roce 1956 Lidmilovi. Emil Pajkr souzený v procesu s Josefem Lidmilou a otcem a synem Krejskovými se po výkonu tříletého trestu nemohl vrátit k ženě a třem dětem, protože mu soud vyslovil zákaz pobytu v okrese Polička. Dalšími odsouzenými zemědělci byli například František Válka či Vladimír Zahradník, jehož soudní proces proběhl přímo v obci jako veřejný. Trest dostal na tehdejší dobu mírný – čtyři měsíce, ale po návratu na následky věznění zemřel. 

I přes panující atmosféru strachu, kterou v obci zatýkání vyvolávalo, se počty členů nezvyšovaly. Odpor ke vstupu do JZD nezlomilo ani navyšování dodávek, ani přidělování nucených pachtů, zabavování strojů či neustálé návštěvy agitátorů. Proto se v roce 1958 rozhodli představitelé ONV v Poliče, že se fungování JZD v Telecím musí ujmout někdo, kdo zemědělství rozumí. Tím někým byl Jan Krejsek ml., kterého dva roky předtím označili za „škůdce“ družstva a odsoudili jej k jednomu roku vězení. 

Statek Jana Krejska,  Telecí 15
Statek Jana Krejska,  Telecí 15

Krejsek funkci přijal a během roku do JZD vstoupila většina zemědělců vyčerpaných z pronásledování trvajícího deset let. Zemědělské družstvo v obci funguje dodnes. Tragické osudy někdejších sedláků někteří už zapomněli, jiní je neznají, a někteří na ně nemohou zapomenout dodnes.  

------

1 „Okres Polička zvítězil!“ Rozorané meze. Časopis poličského okresu, 13. 9. 1950, č. 4, s. 1.

2  Archiv Antonína Lamplota ml. Rudé Právo, č. 10, 9. března 1951.

3  SOkA Svitavy se sídlem v Litomyšli, f. OP Polička, kt. 11, inv. č. 93, sl. Spisy k rejstříkům- St 1951, Josef Zrůst – rozsudek, 24. srpna 1951.

4 Archiv Antonína Lamplota ml. Kronika rodiny Josefa Zrůsta ve Studeném u Jílového, okres Praha – západ. Sepsáno na věčnou paměť Josefem Zrůstem roku 1974, s. 25.