Přepisování historie ze strany Sovětského svazu i současného Ruska pocítilo Česko opakovaně. Cílem jsou především dvě historické události: mnichovská dohoda v roce 1938 a invaze vojsk Varšavské smlouvy z roku 1968, jejíž 55. výročí jsme si letos připomněli.
Především téma mnichovské dohody ideálně splňuje parametry současné propagandy: navzdory tomu, že se týká událostí starých 85 let, umožňuje na reálnou historickou událost naroubovat aktuální souvislosti. Například podprahové sdělení, že Západ své spojence (opět) zradí a oporu je třeba hledat v Rusku.
V tomto duchu také současné Rusko tyto události prezentuje – donedávna i na oficiálních „rádobyhistorických“ putovních výstavách prezentovaných vedle Česka i na Slovensku.
Server HlídacíPes.org takto v minulosti navštívil a popsal výstavu nazvanou „Rozbití Československa 1938–1939: Nově zpřístupněné dokumenty ruských archivů“.
Z jejího obsahu byl patrný právě důraz na téma zrady Západu: fotografie zahraničních státníků jako byl Daladier a Chamberlain s Adolfem Hitlerem, faksimile dokumentů a fotografie z podpisu britsko-německého paktu o neútočení z 30. září 1938 či záznamy z návštěvy ministra zahraničí Německa J. von Ribbentropa v Paříži a podpis francouzsko-německé deklarace o neútočení z 6. prosince 1938.
Ovšem o paktu Ribbentrop-Molotov a rozdělení Polska mezi nacistické Německo a stalinistické Rusko nebylo v celé expozici jediné slovo.
Ne nadarmo v dnešním Rusku může být trestně stíhán ten, kdo bude veřejně připomínat nepopiratelný fakt, že Adolf Hitler a Josif Stalin byli na začátku druhé světové války spojenci.
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov už v roce 2018 na Mnichovské bezpečnostní konferenci mnichovskou dohodu také připomněl – s tím, že důvodem ústupků Hitlerovi v Mnichově v roce 1938 byla podle něj snaha „zastavit vliv Ruska v Evropě“ a dnešní Evropa se podle jeho soudu nepoučila, když se opět tak vymezuje proti Rusku.
Zopakoval by to pravděpodobně kdykoli znovu, rozdíl je jen v tom, že ruské politické představitele na podobné akce od loňského února již nikdo nezve.
Bílá kniha lží a propagandy
Podobně současné Rusko překresluje události související s rokem 1968. V roce 2015 způsobil propagandistický dokument ruské státní televize Rossija 1 o srpnových událostech roku 1968 česko-ruskou diplomatickou roztržku.
Ve filmu například vystupoval komunistický poslanec ruské Státní dumy Jurij Sinělščikov, který se obsazení Československa zúčastnil jako četař spojovacího praporu působícího v bývalé NDR. „Stříleli po nás shora z kulometů,“ tvrdil v dokumentu s tím, že „palba šla z budovy Národního muzea“. Komentátor ve filmu pak tvrdil, že se v Praze chystal ozbrojený převrat.
Ve stejném duchu se snažila československou veřejnost přesvědčovat sovětská propaganda již hned po 21. srpnu roku 1968.
„Propagandisté z KGB vydali po srpnu 1968 tzv. Bílou knihu. Šlo o konglomerát vyložených lží, polopravd či citací vytržených z kontextu. Nikde ji nebylo možné koupit.“
Jak už dříve pro HlídacíPes.org popsal publicista Kristián Chalupa, současně s masivní vojenskou intervencí byla Sovětským svazem spuštěna i propagační kampaň: „Tu ale její autoři vedli tak neprofesionálním a hloupým způsobem, že přes tragiku oněch dnů vyvolávala spíše smích. I u mnoha přesvědčených komunistů pak vzbuzovala minimálně rozpaky.“
Kromě vysílání rozhlasové stanice Vltava ve špatné češtině z území tehdejší NDR, kolportování časopisu Zprávy a různých propagačních letáků vydali propagandisté ze sovětské KGB brzy po srpnu takzvanou Bílou knihu. Byla to stošedesátistránková brožovaná publikace, jejíž oficiální název zněl: K událostem v Československu; podtitul pak byl: Fakta, dokumenty, svědectví tisku a očitých svědků.
„V souhrnu šlo o konglomerát vyložených lží, polopravd a také různých prohlášení či citací vytržených z kontextu,“ vzpomíná Chalupa s tím, že „Bílou knihu“ nebylo možné nikde koupit, i když na zadním obalu byla uvedena cena 5 Kčs.
Politruci Rudé armády ji předávali osobám, o kterých předpokládali, že patří k okruhu sympatizujících se Sovětským svazem.
Podobně jako v případě současného konfliktu na Ukrajině se i v „Bílé knize“ z roku 1968 hovoří o fašistech, kteří se chystají vraždit komunisty a další opravdové vlastence.
Jak připomíná Chalupa, publikace měla i svou ruskou verzi, která na rozdíl od té česky psané obsahovala několik nekvalitních černobílých fotografií. Tyto snímky zachycovaly především zbraně nalezené sovětskými vojáky, které byly podle propagandistů určeny k rozpoutání krvavého teroru proti komunistům a příslušníkům Rudé armády.
Jednalo se o falzifikáty a zbraně pocházely ze skladů Lidových milicí. Do české verze se autoři publikace tyto fotografie neodvážili umístit.
V textové podobě však lze tvrzení o nalezených zbraních vidět na straně 124 oné „Bílé knihy“:
„V pražském Domě novinářů, který v poslední době vedli vesměs reakční činitelé, bylo nalezeno 13 kulometů, 81 samopalů a 150 beden s náboji. V Bratislavě z ukrývaných zbrani stříleli po sovětských vojácích z jedoucích aut, z kostela, na Slavíně apod. Jen v budově Národní rady a v televizním studiu bylo nalezeno 55 samopalů, 8 kulometů, 17 pistolí, 3 pušky a 42 beden s náboji. Početné úkryty zbraní byly odhaleny i v dalších místech země.“
Nic z toho samozřejmě nebyla pravda.
Změna obrazu dějin
Pro Kreml je celkově typický rusocentristický přístup k výkladu dějin. Významnou roli v něm hraje druhá světová válka, v ruském pojetí Velká vlastenecká válka.
Ruské vedení opakovaně prohlašuje Sovětský svaz za jediného vítěze nad nacistickým Německem. Označování lidí, či dokonce celých států a národů za nacisty je pak silným bodem ruské manipulace už řadu let.
Reálné dějiny 20. století a zejména podíl spojenců na vítězství nad skutečným nacismem z ruských dějin a školních učebnic mizí. Má to desítky let trvající vývoj.
„Rusové podléhají mytickým představám o vlastních dějinách. Dokud budou mezi své dějinné velikány počítat Stalina, není jim pomoci.“
Jak popsal web Rádia Svobodná Evropa, již v roce 1948 se v knize Krátké dějiny Velké vlastenecké války píše o klíčových amerických dodávkách SSSR ze smlouvy o půjčce a pronájmu: „Celkově tato pomoc nebyla natolik významná, aby měla rozhodující vliv na průběh Velké vlastenecké války.“
V podobném duchu se vyjadřují mnozí Rusové dodnes. Například Nikolaj Ryžkov, poslední šéf vlády Sovětského svazu, v roce 2015 napsal, že „lze s jistotou prohlásit, že tato pomoc nehrála rozhodující roli ve Velkém vítězství“.
To vše paradoxně popírá samotného Josifa Stalina, který je – navzdory tomu, že to byl masový vrah – v současném Rusku stále glorifikován. „Rusové podléhají mytickým představám o vlastních dějinách. Dokud budou mezi své dějinné velikány počítat Stalina, není jim pomoci,“ podotýká k tomu český historik s ukrajinskými kořeny Bohdan Zilynskyj.
To, že Stalina mezi své velikány Rusko stále počítá, dokazuje fakt, že se mu vztyčují i nové pomníky a žehná jim ruská pravoslavná církev.
Ale zpět k významu americké pomoci za druhé světové války. Sovětský diktátor při přípitku na konferenci v Teheránu v listopadu 1943 s britským premiérem Winstonem Churchillem a americkým prezidentem Franklinem Rooseveltem prohlásil:
„Chci vám říci, co z ruského pohledu prezident a Spojené státy udělali pro vítězství. Nejdůležitějšími věcmi v této válce jsou stroje. Spojené státy jsou zemí strojů. Bez strojů, které jsme obdrželi v rámci půjčky a pronájmu, bychom válku prohráli.“
Podobně se vyjadřovali také jiní známí představitelé Sovětského svazu jako byl Nikita Chruščov či maršál Žukov. I tyto vzpomínky musejí ale zjevně ustoupit „modernějším“ výkladům.
K úspěšnému přepisování dějin je pak zapotřebí jedno – nemít demokratický režim. V demokratické společnosti je naprosté přepsání či přeinterpretování dějin se stoprocentním úspěchem nemožné.
„Vždy budou historikové, kteří budou rozporovat snahy nějaké platformy, která by v politickém zájmu měnila obraz dějin. Jenže Rusko demokratickou zemí není, i když tam je formálně systém několika politických stran. V posledních desetiletích je tam snaha anulovat výsledky, k nimž dospěla ruská historiografie od doby Gorbačova, od poloviny 80. let – ať už jde o ty šílené politické procesy ve 30. letech nebo pakt Ribbentrop – Molotov. Dneska se zase všichni tváří, že to buď nebylo, nebo že nemá cenu o tom mluvit, nebo že prostě takové byly okolnosti doby,“ konstatuje historik Zilynskyj.
A co Američané v Plzni?
Bez zajímavosti není, jak se ze sovětského přístupu k dějinám rychle poučili českoslovenští komunisté.
Člověk nemusí být zrovna ctihodný kmet, aby si z doby před rokem 1989 pamatoval, jak komunisté už z vlastivědy na prvním stupni základní školy šikovně vymazali Masaryka a výčet československých prezidentů začínali až „prvním dělnickým prezidentem“ Klementem Gottwaldem.
Druhou světovou válku komunisté podávali hlavně jako zápas fašismu s komunismem. Mnichov jako zradu Západu a zároveň odhodlání SSSR za Československo bojovat. Dohoda mezi Hitlerem a Stalinem, pakt Ribbentrop-Molotov, pro komunistickou historii vůbec neexistoval. Stejně jako pro historii podle dnešního Ruska…
Podobně to bylo před rokem v 1989 s vyzdvihováním komunistického odboje, mlčením o tom západním, s vězněním pilotů RAF a dalších vojáků ze západní fronty. Nebo třeba s vykreslováním husitů jako prvních komunistů.
Učebnice potlačovaly dokonce i fakta o holocaustu. Třeba v učebnici dějepisu z roku 1983 se o nacistických táborech smrti píše: „Nejvíce postihovala tato krutost komunisty a všechny pokrokové lidi, kteří stáli v čele protifašistického odboje.“
Konec války se připomínal až 9. května, o vlasovcích se mlčelo stejně jako o Američanech v Plzni, případně se v dějepise psalo, že odmítli Praze přijít na pomoc. Doslova takto:
„Nejblíže k Praze měli Američané – pouhých 83 km. Avšak anglo-americkým generálům a politikům nešlo o pomoc revolučnímu lidovému povstání, přáli si naopak, aby okupanti vyvraždili co nejvíc vlastenců, co nejvíc příslušníků revolučního proletariátu. Pokračovali tak v nepřátelských akcích záměrného ničení naší země, které zahájili několik týdnů před koncem války bombardováním měst a průmyslových závodů, jež nemohly již Hitlerovi nijak prospět.“
Bezostyšnost komunistů v překrucování dějin jen podtrhuje fakt, že uvedená citace pochází z učebnice dějepisu z roku 1950, tedy z doby, kdy byla vzpomínka na reálné události ještě velmi čerstvá.
Článek byl zpracován za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.