Když Vladimír Brabec před 75 lety uslyšel rozhlasovou výzvu k obraně Prahy, vyběhl do ulic stavět barikády. Zapojil se do skupiny řízené motocyklovým závodníkem Frantou Juhanem a tlumočil jednání s Vlasovci, kteří bojovali po boku povstalců.
Předehra byla tvrdá. V únoru byl náš smíchovský dům na rohu Libušiny a Nádražní ulice zasažen americkou bombou určenou Drážďanům. Zásah přišel od severozápadu. Rozmetal v přízemí ševcovskou dílnu a poškodil hlavní přívod vody. Ve sklepním krytu se obyvatelé domu ocitli po kolena ve vodě. Některým babičkám jsme pomáhali, aby potopu zvládly. Nikdo nenaříkal.
Bombardování jsme považovali za předzvěst konce nacistické okupace, na který jsme se těšili. Ani náš pan švec netruchlil, ačkoliv jeho verpánek vzal za své. Jeho byteček za ševcárnou bomba přímo nezasáhla. Spadla šťastně na chodník v Nádražní ulici. Zničila přízemní obchody, byty zůstaly obyvatelné. Bomba sblížila rodiny nájemníků zasaženého domu a posílila očekávání svobody.
Stavte barikády
Za dva a půl měsíce po mylném bombardování se z pražského městského rozhlasu ozvalo: Stavte barikády. Nedovolte nacistům, aby se do Prahy dostaly jejich tanky. Znemožněte jejich průjezd. Volání rozhlasu zorganizovalo obranu také na Smíchově v Nádražní ulici.
Máme za sebou sedmdesát pět let zapomínání, na 5. květen 1945 zapomenout nelze. Tenkrát mi bylo dvacet jedna let. Letos mi bude v době výročí pražského povstání devadesát šest. Pevný hlas rozhlasové výzvy k povstání a obraně Prahy má v sobě pro naši generaci stále energii mobilizace.
Rozhlasové "Braňte Prahu, stavte barikády" nepřišlo neočekávaně. První čs. vlajky už vlály koncem dubna, první německé nápisy už padaly na chodníky. Táta přinesl v prvních dnech května odkudsi pušku. V dubnu jsem přestal chodit do práce v modřanské Junkersce, bývalé továrně na výrobu čokolády Rudolfa Pachla.
Vřela v nás chuť pustit se do vyhánění nacistů.Ti stále ještě městu vládli. Báli jsme se o Prahu, současnou i historickou. Šířili se zvěsti o nacistickém teroru, o snahách wehrmachtu projít z východu na západ směrem k americkým jednotkám, o proniknutí nacistických tanků na Staroměstské náměstí. Dověděli jsme se, že v Praze existuje revoluční Česká národní Rada, ale v terénu nám chyběli organizátoři. A náhle rozhlasová výzva ke stavbě barikád. Rozhlas nás zorganizoval.
Vytvořily se party Pražáků barikádníků. Začali jsme vytrháváním kamenných kostek na Nádražní ulici. Pokládali jsme na bok tramvaje, napříč ulicemi koleje. První barikáda vyrostla v blízkosti pivovaru, druhá u Libušiny ulice. Uzavřeli jsme směr od Smíchovského nádraží i ke Smíchovskému nádraží.
Znesnadnili jsme průjezdy pro tanky. Účinné zbraně však nebyly. Puštička našeho táty a tu a tam další puštička. Kluci Krákorovi ze sousedního domu přišli s nápadem prohledat vagóny na smíchovském nákladovém nádraží. Část skupiny šla hledat. Našli nějaké protitankové střely. Neuměli jsme s nimi zacházet. Informace byla sdělena povolanějším.
Velel Franta Juhan
Objevil se muž s autoritou. František Juhan, tehdy velmi známý motocyklový závodník. Znali jsme ho jako plochodrážního mistra republiky. Patřil k nejlepším na světě. Měl náš respekt. Byli jsme rádi, že máme populárního velitele. Vytvořili jsme družstvo z fyzicky zdatnějších kluků z Libušiny a Nádražní ulice. Juhan měl spojení s velitelstvím, jež jsme nazývali "generál Bartoš". Sídlilo, alespoň přechodně, v blízkém domě na Nádražní třídě v areálu nákladového překladiště.
Začaly některé cílené akce. Byla vyslána skupina do Ženských domovů, kde působila jakási nemocnice wehrmachtu. Nacistické stráže, jež objekt hlídaly, odevzdaly bez odporu osobní zbraně. Osazenstvo lazaretu se postupně ztrácelo.
Hořkost neúspěchu jsme zažili, když jsme usilovali o pacifikaci jednotky SS, která sídlila v budově proti smíchovskému nádraží. Jejich kulomety ohrožovaly celou oblast. Podařilo se dovézt od vyšehradského nádraží ozbrojený vlak či přesněji několik jeho vagónů. Na pacifikaci jednotky SS výzbroj vlaku a dovednost jeho posádky nestačily. Nepodařilo se ji zlikvidovat. Esesáci se ze svého sídla v noci vytratili. Byli jsme rádi, že jsou pryč, a zároveň jsme litovali, že utekli se zbraněmi.
Velitel Juhan mě zařadil do skupiny, která dostala úkol postavit barikády v pobřežní komunikaci vedoucí ze Smíchova od železničního mostu směrem k Chuchli a Zbraslavi. Byla to vhodná příjezdová cesta od vojenského cvičného prostoru SS na Benešovsku. Barikády jsme tu stavěli ze všeho, co jsme v okolí našli. Nebyl to zrovna materiál nejvhodnější. Obranu pod železničním mostem jsme zpevnili sudy s benzínem, které jsme objevili v jakémsi skladě u hřiště Sokola Smíchov. Případný nájezd nacistů od jihu měla zadržet skupina ozbrojená.
K očekávanému boji pod železničním mostem nedošlo. Tanky, jež později skutečně přijížděly od Štěchovic, nedojely. Před jejich útokem zachránila Smíchov pomoc, kterou nám poskytli Vlasovci.
Jednání s Vlasovci
Velitel potřeboval někoho, kdo rozumí a mluví německy. František Juhan mě zavedl na velitelství. Byl jsem pověřen zavedením dělostřelecké jednotky vlasovců do výhodného palebného postavení na návrší za Chuchelským kostelíkem. František Juhan mě zavedl na velitelství. Generál v civilu nazývaný námi Bartoš nás kompetentně informoval o situaci.
Měl zprávu, že z Hradišťka u Štěchovic vyjela skupina tanků, která směřuje po vltavské levobřežní komunikaci na Prahu. Na mapě nám velitel přesně ukázal, kde máme postavit vlasovská děla, jež byla k dispozici. Určil cestu. Okruhem jsme se dostali na určené místo. Vlasovci svá děla umístili v lese u kostelíka nad Chuchlí, kde byl báječný rozhled po značné části levobřežní vltavské komunikace. Netrvalo dlouho a na silnici před chuchelským závodištěm se objevily nacistické tanky. Velitel jednotky vlasovců rozhodl vyčkat, až se tanky po silnici přiblíží ke křižovatce štěchovické a chuchelské silnice.
Přiblížily se. Zazněl povel. Žádná střela nezasáhla cíl, ale nálože explodovaly v blízkosti tanků. Tanky zastavily. Vlasovci střelbu opakovali. Přišel nečekaný obrat. Celá nacistická tanková skupina se obrátila a odjížděla směrem Zbraslav. Kde skončila, jsme se nedozvěděli. Měl jsem pocit, že střelba z kanónů nacistické tankisty překvapila a že se po chvíli váhání vzdali záměru pokračovat směrem ku Praze.
Vrátil jsem se na velitelství a ohlásil, jak operace probíhala. Dostal jsem nový úkol, tentokrát propagandistický. Obdrželi jsme text, v němž Vlasovci vysvětlovali, že přijeli, aby pomohli Čechům bránit Prahu proti německým fašistům. Dalším jejich cílem že bude boj za osvobození Ukrajiny od Stalinovy diktatury. Vlasovský nadporučík nám předal v místnosti velitelství na Nádražní ulici balík jednostránkových vysvětlivek napsaný špatnou češtinou a požádal nás, abychom je rozdali českým obyvatelům čtvrti.
Balík jsem převzal a rozdělil letáky mezi barikádníky. Rozdali jsme je v okolí smíchovského nádraží, i když jsme text považovali za poněkud divný. My jsme čekali na Stalinovy tanky s nadějí na svobodu. Oni Stalina měli za nepřítele. Vlasovci nám, Praze a zejména Smíchovu pomohli. My jsme jejich pomoc potřebovali a vítali, ale nestihli jsme poděkovat. Zmizeli z našeho obvodu dříve, než do Prahy dorazily jednotky Rudé armády.
Sběr zajatců
Před příjezdem sovětských tanků jsem dostal další úkol. Německé zajatce, kteří se na různých místech Smíchova vzdali barikádníkům, odvážet spolu s řidičem malého nákladního auta do blízkých Štefánikových kasáren. Mluvil jsem německy, a tak mi byla svěřena úloha závozníka. Vyzbrojen puškou jsem přebíral na různých daných místech zajaté Němce a dopravoval je do bývalých Štefánikových kasáren pod Kinského sady. Nebyl to zcela jednoduchý úkol.
Stávalo se, že jsme zajatce museli chránit před pomstychtivostí některých Pražáků. Vezli jsme např. zrzavého muže, v němž lidé poznávali nacistického ředitele z jinonické Waltrovky. Kdybychom ho nedovezli do kasáren, asi by pomstě neušel. V nádvoří kasáren se našich německých zajatců ujaly české hlídky. Vytvořilo se tu dost rozsáhlé shromaždiště poražených nacistů. Ti, které jsme přepravovali, měli zájem: dostat se jako zajatci na západ. Z průjezdu několika tanků U.S. Army Smíchovem si mohli odvodit, že americké jednotky nejsou daleko.
Den jistoty
Aktivity našich spontánně vzniklých barikádnických skupin Smíchováků skončily po příjezdu sovětských jednotek. Poprvé jsem se s oddílem ruských vojáků setkal 9. května odpoledne před Rudolfinem.
Tam bylo vítání spojeno s objímáním a pocitem definitivního osvobození. Jejich organizovaný velký útvar nám všem, kdož jsme před Rudolfinum přišli, dal pocit jistoty, že Praha je od nacistů definitivně osvobozena. Tady začali mnozí Pražáci navazovat své první přátelství s vítězi. Tam jsem se seznámil s mladým rudoarmějcem, s nímž jsme prožili menší dobrodružství v okolí Karlova mostu.
Přecházeli jsme od Starého Města k Malé Straně a dostali se před Klementinum. Odkudsi z domu na Novotného lávce po nás začal střílet nějaký nacistický záškodník. Zalehli jsme za mostecké zábradlí. Můj ruský voják začal ihned zkoumat, odkud útočník pálí. Zjistili jsme, že z okénka Smetanova muzea. Mladistvý rudoarmějec začal palbu opětovat samopalem. Kamenné zábradlí Karlova mostu nám poskytlo značně bezpečnou ochranu. Boj jednoho proti jednomu chvíli trval. Po několika minutách palba z muzea přestala. „Někde tam ten Germánec musí být. Musím se tam podívat,“ řekl mi odhodlaně mladý Rus a šel. Byl podvečer. Pokračoval jsem směrem na Malou Stranu a domů ke Smíchovu.
Pomstychtivost u Karlova mostu
Pod Karlovým mostem na malostranském břehu se odehrávala hrůzná scéna. Několik Čechů tu rozpalovalo v ohni železné tyče a těmi vypalovali dvěma nacistům na záda hákové kříže. Proti rozpálené české pomstychtivosti se nikdo z nás kolemjdoucích neodvážil postavit. Nedokázal jsem se na to běsnění dívat. Pokračoval jsem v cestě domů. Čekala mě komplikace.
Směřoval jsem k Újezdu po ulici od Malostranského náměstí. V místech, kde se otevírá výhled na petřínskou stráň, začaly kolem mne létat kulky a ozývala se dávková střelba. Rychle jsem zapadl do průjezdu nejbližšího domu. V petřínské stráni se schovávala pravděpodobně celá skupina nacistů s kulometem. Ostřelovali civilisty, kteří chtěli projít ke Smíchovu. Válku už měli prohranou. Jejich střelba do lidí beze zbraní se mi jevila jako vzteklé vraždění. Co ale dělat? Čekal jsem v průchodu do setmění. Ten dům považuji za posvátný. Poskytl mi úkryt před střelbou „vlkodlaků“.
Chleba pro francouzské vězně
Poslední úkol, který jsem zajišťoval pro velitelství v Nádražní ulici, byl už zcela mírový. Generál zvaný Bartoš zjistil, že hovořím francouzsky. Zeptal se, zda bych se neujal zajištění chleba pro vlak bývalých vězňů projíždějící přes smíchovské nádraží do Francie. Šlo o plný vlak osvobozených terezínských vězňů, kteří se vraceli domů. Kdo by se takového úkolu neujal a rád. Velitelství mi dalo k dispozici menší nákladní automobil s řidičem. Dostal jsem adresy několika pekáren, kde bych měl chleba dostat.
Jeli jsme. Již v první pekárně šlo vše hladce. Pekaři nám naložili desítky bochníků. Byli informováni, že je to pro propuštěné francouzské vězně. Osazenstvo pekárny nám udělalo radost svou vřelou ochotou. Za čtvrt či půl hodiny jsme odjížděli ke smíchovskému nádraží. Tam jsem mohl náklad osobně předat do rukou několika vedoucích jednotlivých vagonů. Byli hubení, ale veselí a že nám to oplatí, až přijedeme do Paříže.
Uplynuly dva roky a Francouzi se nám skutečně revanšovali. Přijeli jsme do Paříže jako zvědaví studenti v srpnu 1947. Bylo nás osm. V té době byly ve Francii ještě lístky na potraviny. V úřadovně jedné z pařížských radnic nám je vydali bez jakýchkoliv komplikací na celý týden, a ještě pohotově zorganizovali peněžní sbírku.
Dostali jsme od přítomných lidí do klobouku našeho belgického přítele nějaké franky a také jízdenky na pařížské metro. Přítomní občané pařížští usoudili, že studenti nemají dost peněz. Měli pravdu. Doporučili nám, kde můžeme dostat zdarma nocleh. Paní Boyer, bývalá terezínská vězeňkyně, nás ubytovala v půdních prostorách zámečku, kde byla správcovou. Každý večer našeho týdenního pařížského pobytu nám do naší improvizované ubytovny přinesla dvě lahve červeného vína ze sklepů paní hraběnky. Pro Čechy, říkala, udělám všechno. Bez nich bych v Terezíně nepřežila.