Sovětské osvoboditele v Brně vítali, pak před nimi ukrývali ženy

/ /
Sovětští vojáci v Křenové ulici v Brně v dubnu 1945 v tancích americké výroby M4 Sherman.
Sovětští vojáci v Křenové ulici v Brně v dubnu 1945 v tancích americké výroby M4 Sherman.
zdroj: Wikimedia Commons

Rozbombardované ulice a krvavé boje ve městě i kolem něj. Němci se Brna nechtěli vzdát a Rudé armádě vzdorovali několik dní. Sovětští vojáci prošli peklem a nemilosrdnou daň si vybírali znásilňováním místních dívek a žen.

Rozhodující útok na Brno zahájily jednotky 2. ukrajinského frontu pod vedením maršála Rodiona Malinovského a s nimi spolupracující rumunské síly 23. dubna, o tři dny později, 26. dubna večer bylo Brno konečně osvobozeno.

Smutná válečná bilance

Skončila válka, která v největším moravském městě tragicky poznamenala židovské i německé rodiny, jak dokládá příběh rodiny Jindřicha a Marie Vavřínových. Tvořili ji čeští Židé a Němci – brněnští starousedlíci. Petr Vavřín, syn Jindřicha a Marie, pro Paměť národa popsal, jak válečné hrůzy zasáhly židovskou i německou větev rodiny.

Ze židovských příbuzných maminky Petra Vavřína se většina nevrátila z koncentračních táborů. Petrova tetička z otcovy strany nepřežila pochod smrti při divokém odsunu brněnských Němců do Pohořelic na konci května 1945.

Petr Vavřín s rodiči v roce 1938. Foto: Paměť národa
Petr Vavřín s rodiči v roce 1938. Foto: Paměť národa

Maminka pocházela z židovské obchodnické rodiny Löwenthalových, otec patřil k brněnským Němcům, kteří ve městě žili dlouhé generace. Situace spokojené rodiny Vavřínových se dramaticky proměnila po odevzdání Sudet Hitlerově Velkoněmecké říši na podzim 1938.

„Hlavně po Mnichovu se nacistům v našem domě zvedly nosy nahoru. Před okupací Československa 15. března 1939 se začali projevovat ještě víc a nebrali si žádné servítky,“ vyprávěl Petr Vavřín.

„Věděli o židovském původu maminčiny rodiny a provokovali ji, sestry i rodiče. Plivali před nimi, pomalovávali dveře. Jakmile nastal 15. březen 1939, stalo se to neúnosným. Na naše dveře malovali židovskou hvězdu a netajili se s názorem, že Židé nemají v domě co dělat. Ten dům už brali jako jejich německé území.“

Maminka si vzala život sama

Petrova maminka nesla nenávistné rasistické projevy brněnských nacistů velmi těžce a na konci října 1939 spáchala sebevraždu.

„Chodil jsem do čtvrté třídy. Otrávila se svítiplynem,“ vyprávěl pohnutým hlasem Petr Vavřín o nejsmutnější události ve svém životě.

Jeho tatínek se znovu oženil a vzal si Rakušanku Josefu Marintschak. Ta oba jeho syny přijala za své a chovala se k nim dobře. Aby si ji však Petrův otec směl vzít, nezbývalo mu než přijmout německé občanství.

Musel do Hitlerjugend, ale vyhodili ho

Petr Vavřín nastoupil na německou školu, ačkoliv neuměl pořádně německy. Učitelé se mu snažili pomáhat, aby zapadl mezi německé spolužáky, ale i tak na ně vzpomínal jako na nácky. Petr navíc musel chodit do nacistické organizace pro mládež Hitlerjugend.

Petr (vlevo) s tatínkem, bratrem a nevlastní matkou Josefou v březnu roku 1945. Foto: Paměť národa
Petr (vlevo) s tatínkem, bratrem a nevlastní matkou Josefou v březnu roku 1945. Foto: Paměť národa

Nelíbilo se mu tam, a tak ho potěšilo, když ho z Hitlerjugend vyhodili poté, co zjistili, že jeho vlastní maminka pocházela z židovské rodiny.

Bezprostřední nebezpečí války si Petr poprvé uvědomil v listopadu 1944 při velkém bombardování Brna. Spojenci tehdy zaútočili na vojenské průmyslové továrny, ale pumy padaly rovněž na obytné čtvrti města.

Petr se zastavil u tatínka v Čedoku na Náměstí Svobody právě ve chvíli, kdy se rozezvučely výstražné sirény. S otcovými kolegy očekávali, že poplach brzy skončí, ale pak se nad městem rozhučela letadla.

Šli se raději schovat do suterénu Čedoku a najednou začaly na Brno sršet bomby.   

„Znělo to, jako když se sypou brambory. Na náměstí Svobody dopadlo několik pum. Dokonce i dům nad Čedokem dostal zásah,“ dodal Petr Vavřín. „Naštěstí ale puma zůstala ve vyšších patrech a nedostala se hlouběji do domu. Ale otřáslo to naším sklepem. Takhle jsme prožili dvě až tři vlny náletu a nahnaly nám hodně strachu.“

Němci Brno bránili se zuřivou úporností

Jak se na jaře 1945 blížila k Brnu fronta, mnoho obyvatel se uchýlilo ve strachu před dalším bombardováním za město ke svým příbuzným nebo známým. Nacisté se snažili vytvořit z Brna vojenskou pevnost – Festung Brünn –  a Vavřínovi se v polovině dubna ukryli spolu s dalšími rodinami v zámeckém sklepení ve Křtinách.

Zpráva o osvobození Brna zazněla ještě téhož dne ve vysílání moskevského rozhlasu. Na počest vítězů a osvobozeného města bylo 26. dubna 1945 ve 21 hodin vypáleno v Moskvě 20 salv z 224 děl. Zdroj: Internetová encyklopedie Brna

Rozhodující sovětský útok odstartovaly v noci z 22. na 23. duben masivní letecké útoky na Brno. Němci nasadili k obraně města kromě wehrmachtu a zbraní SS také volkssturm, tedy domobranu složenou z Němců z Brna a okolí. Urputné boje o město trvaly tři dny a poté pokračovaly i za ním.

Po osvobození Brna se Vavřínovi vrátili do města. Kdo v něm předtím zůstal, zažíval dlouhé dny obav a nejistoty. Němci posílení vojskem ustupujícím od dobyté Vídně se před Brnem bránili velmi úporně. Podnikali časté protiútoky a před městem u Ořechova se odehrála největší tanková bitva na Moravě.

Krušné časy pro Němce

Sovětská armáda prolomila nacistickou obranu až díky přesunu 6. gardové tankové armády od Vídně.  Zatímco brněnští Češi prožívali radost z konce německé nadvlády a tyranie, pro německé nebo smíšené rodiny nastaly krušné časy.

Nařízení o povinném každodenním shromažďování Němců na Zelném trhu z 30. dubna 1945. Zdroj: Moravská zemská knihovna
Nařízení o povinném každodenním shromažďování Němců na Zelném trhu z 30. dubna 1945. Zdroj: Moravská zemská knihovna

„V Brně byly tři kategorie Němců: nacisti, loajální a protinacisté. Rodiče byli v prostřední kategorii,“ upozornil Petr Vavřín.  Odplatu za německou státní příslušnost nicméně brzy pocítili i Jindřich a Josefa Vavřínovi.

„Rozlítly se vchodové dveře a vlítli k nám dva chlapi z Revoluční gardy s flintami a ještě jeden náš soused, který se představil, že je z Národního výboru. Řekli, že nás přicházejí zatknout jako Němce a že půjdeme na odsun,“ popsal Petr Vavřín.

„Načež tatínek vyskočil, že my chlapci jsme Češi. Když se z dokladů přesvědčili, že to je pravda, nechali nás doma. Bylo mi tehdy šestnáct let. Všechno se semlelo rychle. Než jsem se zmohl na nějaké dotazy, tak rodiče odvedli. Až dodatečně jsem se dověděl, že německé muže soustřeďovali v nejdelším tunelu hned u Lesné. Tam je drželi a snadno je uhlídali. Německé ženy odvedli hned do pracovního tábora v Maloměřicích.“

Manželé Vavřínovi vyostřenou protiněmeckou náladu přežili ve zdraví. Josefu po třech měsících propustili, otec pracoval jako vězeň až do konce roku 1945 a poté ještě další rok zůstal v pracovním táboře jako zaměstnanec.

Štvanice na Němce, nenáviděné za spáchaná válečná zvěrstva, dopadly mnohem hůře na Petrovy tety Pepi a Albi – brněnské německé starousedlice. Na konci května 1945 je Revoluční gardy hnaly směrem k Pohořelicím při takzvaném pochodu smrti. Za oběť mu padlo zhruba 850 lidí.

Petr Vavřín v roce 2018. Foto: Lukáš Žentel
Petr Vavřín v roce 2018. Foto: Lukáš Žentel

„O osudech obou tet jsme dlouho nic nevěděli. Až po nějakém čase jsme se dozvěděli, že teta Josefa zahynula v Pohořelicích,“ řekl Petr Vavřín. „Prý dostala střevní katar a nakonec zřejmě spáchala sebevraždu utopením. Fyzicky zdatnější teta Albi se zachránila. Došla až do Vídně, kde se pak měsíc léčila v nemocnici. Ještě v roce 1945 se jí podařilo ilegálně přejít československé hranice a vrátila se do Brna.“

Návratu prarodičů ani tetičky a strýčka z maminčiny „židovské“ strany rodiny se Vavřínovi nikdy nedočkali. Válku přežili jen sestra Marie Vavřínové Irma a bratr Bedřich. Dědeček Alois s babičkou Giselou zahynuli v Treblince, teta Hilda zmizela v lágru Rejowiece, kam ji nacisté transportovali pouhé tři týdny po příjezdu do Terezína. Matčin další bratr Arnošt se ocitl v transportu smrti do Minska v roce 1941.

Po Američanech Brno bombardovali Sověti

Dobu na konci války a těsně po ní, plnou krutosti a naděje, popsali Paměti národa další Brňané.

Strach z bombardování a bojů v ulicích města vyhnal v druhé půlce dubna na venkov také rodinu Čepelákovu. Nebylo divu, vždyť jejich dcera Kamila viděla zblízka při náletu na Brno-Židenice v listopadu 1944 smrt sousedky, jež se snažila zachránit svého vnuka.

Brno bylo těžce postiženo několika leteckými nálety (v listopadu a prosinci 1944 americkými, v dubnu 1945 sovětskými) a poté přímými boji v ulicích města. Z 26.280 domů jich bylo 1.277 zcela zničeno, 1.160 velmi těžce poškozeno tak, že musely být strženy, 2.775 těžce poškozeno a 8.504 poškozeno lehce. Bylo tedy poškozeno 13.723 domů, prakticky každý druhý dům v Brně. Škody se odhadovaly na víc než půl druhé miliardy korun. Zdroj: Internetová encyklopedie Brna

Oba je však zasypaly trosky. Také další bombardování Židenice neminulo a letecké pumy se sypaly dolů blízko Kamilina bydliště.

„Vypadalo to, jako by se letadlo pokakalo. Bomba padla na dům kousek od nás a střecha se zvedla o několik metrů a jakoby se narovnala. Několik vteřin byla ve vzduchu a pak se jako ve zpomaleném filmu snesla zpět na dům,“ vybavila si po dlouhých desítkách let Kamila Čepeláková

Na cestu z Brna si rodina Čepelákova zabalila v dubnu 1945 potraviny a nejnutnější věci a vydala se do nedalekých Bílovic nad Svitavou, kam jezdívala na letní byt. Pan Čepelák si myslel, že v Bílovicích přečkají boje v bezpečí.

Jenomže opak byl pravdou. Jejich dům v Židenicích zůstal nedotčený, zatímco Bílovice se několikrát staly dějištěm zuřivých bojů. Kamila si zapamatovala mnoho zubožených ruských vojáků, které viděla.

„V prvním voji prošli takovým peklem, že nikdy už nemohli být normální,“ prohlásila Kamila Čepeláková. „Kdykoli střelba utichla, tatínek vybíhal ven a osekával maso z padlých koní. Z něj pak s maminkou vařili guláš a krmili mnoho lidí v Bílovicích. Maminka také denně ošetřovala ruské vojáky.“

Mnoho příslušníků Rudé armády, jejichž city během čtyřletého válečného běsu okoraly, se snížilo ke krádežím na dobytých územích a ke znásilňování německých, ale také českých žen.

Všude v okolí se znásilňovalo

Na některé sovětské vojáky měla smutné vzpomínky Daruše Burdová, další pamětnice osvobozování Brna.

Daruše Burdová v roce 1943. Foto: Paměť národa
Daruše Burdová v roce 1943. Foto: Paměť národa

„První voják, co přišel do domu, tak sebral bratrovi hodinky. Dobře, hodinky vem čert,“ uvedla Daruše Burdová. „Naráz jsme slyšeli velký křik. Všude v okolí se znásilňovalo. Naši muži proto vyklidili v jednom domě v pátém patře byt a drželi tam hlídky. Spalo nás tam asi kolem třiceti děvčat a maminky tam s námi.“

Řada sovětských důstojníků se snažila řádění svých divokých vojáků zabránit.

„Muži se domluvili s jedním z nich. Byl nedaleko v komandatuře a říkal, že stačí volat – Patrol! a zapískat na píšťalku a že by hned přišli pro vojáky, kdyby znásilňovali ženy. Nic se nám nakonec nestalo.“

Osvobozování Brna, předcházející bombardování i drsné sovětské vojáky zažila nedávno zesnulá zpěvačka Eva Pilarová. Šestiletou dívku i její maminku ukryl tatínek ke své sestře do Morkůvek u Brna, kudy se však přehnala Sovětská armáda.

„Teta dostala příkazem, že musí vzít na byt jednu sovětskou vojandu, které jsme říkali báryšňa. A tahle báryšňa hezky zpívala a naučila mě ruskou písničku. Až po letech jsem zjistila, že to byla ruská hymna,“ zavzpomínala Eva Pilarová.

„A právě ruská hymna zachránila maminku. Sousedku z Morkůvek totiž vyhmátli ruští vojáci a znásilnili ji. Přišli pak do sklepa, kde jsme se ukrývali my. Tatínkovi sebrali hodinky a všechno možné a pak šli k mamince. Já si v dětské hlavince uvědomila, že voják mluví řečí, jakou mě báryšňa naučila zpívat. Stoupla jsem si před něj a spustila: ‚Sajuz něrušimyj…‘ Voják začal brečet, vzal mě do náruče, obcházel se mnou dvorek a už se nikomu nic nestalo.“

Lágr pro Němce překypoval zlem

V lágru na brněnské Planýrce, kde po osvobození Brna skončili Němci, se děly bohužel ještě mnohem horší věci než znásilňování. Daruše Burdová měla bratra, který v táboře koncem května 1945 jednu noc hlídal.

„Vyprávěl, jak se tam chovali příslušníci Revoluční gardy k Němcům. Zahlédl německou sestřenici mé maminky s otcem. Gardista mu rozbil pažbou hlavu,“ uvedla Daruše Burdová.

„Bratr už to tam nemohl vydržet a kluci mu říkali: ‘Ale, Ivo, ty tady musíš zůstat. Protože kdybys snad začal vykládat, že to nemůžeš nervově zvládnout, tak tě budou považovat za ochránce Němců. A odstřelí i tebe‘.“

Bratr Daruše Burdové odpověděl: „Já jsem jenom chtěl zachránit spravedlnost. Ale to se nedalo.“ Nakonec v lágru překypujícím zlem zkolaboval a nad ránem ho pustili domů.

Za válečné hrůzy zaplatili slušní Němci

Nenávist nastřádaná během okupace proti Němcům se zrodila kromě jiného během heydrichiády, nacistické msty za zastřelení říšského protektory československými parašutisty.

„Během stanného práva jsem chodila pěšky z Kounicovy na Augustinskou ulici. Kdykoli jsme vyšli z domu, viděli jsme na plakátech, kolik lidí bylo popraveno,“ uvedla pro Paměť národa Brňanka Libuše Lacinová.

Nezapomněla ani na zpupné pochody mladíků z Hitlerjugend na ulici před domem, kde bydlela.

„Tihle chlapečkové s bubínky a píšťalami čekali, že pánové, kteří tenkrát nosili klobouky, před nimi budou smekat. Když nesmekali, tak jim je chlapečkové chodili srážet,“ dodala Libuše Lacinová.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Redaktoři Paměti národa se rozhodli v době nouzového stavu pomáhat pamětníkům. Založili Centrum pomoci Paměti národa, které zprostředkuje pomoc i dalších dobrovolníků. Jak tato služba probíhá, najdete na stránce https://pomoc.pametnaroda.cz/.  Děkujeme za případnou podporu!