Vlasta Macháčková

* 1922

  • „Za mnou přišli dva gestapáci, jeden byl Čech, já říkám potvorčenej… druhej byl Němec… Tak jsem jim ukázala, aby šli do mého pokoje. A teď já říkám, Vlasto, seber se, rozum, klid… jenom klid. A říkají, jak to, že jste dostala přihlášku, dostala jste ji třikrát, jak to, že jste nevstoupila, nepodepsala. Já říkám, nepodepsala. To byla taková česká… já jsem tomu říkala českej Hitlerjugend. Já povídám, no nevstoupila, já jsem Češka, já tomu nerozumím. No vy jste také byla činná v Sokole. Já říkám, to jsem byla. Byla to normální organizace naše, tak proč bych nebyla. No ale vy jste byla hodně činná. Já říkám, no tak byla, jako každý. No ale vy jste také organizovala něco. Já říkám, no organizovala jsem cvičení. Oni už byli tak naštvaní. Pochopitelně to bylo ještě pořád nic. No ale máte také nějakou rodinu. No máme, ale nestýkáme se. Sourozenci? Já říkám, jo, měla jsem sestru, ta zemřela. A bratra jste neměla? Já řekla, neměla. Teď se na sebe podívali. No ale já jsem byla tvrdá. Opravdu, já jsem se přemáhala, jak jsem mohla. A teď to začalo znovu, všelijakých otázek. Jak to otáčel, ty papíry, a měl tam ten závěr, tak jsem viděla, že tam měl německy napsané politicky nebezpečná. No a tak páni se odporoučeli. Máma chudák vyběhla, chytla mě a sedly jsme si vedle sebe a objaly jsme se a třepaly jsme se a já brečela, brečela a brečela a nebyla jsem schopná ničeho. Já jsem se zhroutila, totiž.“

  • „Já jsem původně odsuzovala, že se tomu lidé propůjčují, že jsou bezpáteřní, jak se říká. Ale oni to většinou dělali z toho titulu, aby zachránili, ti rodiče, děti, aby děti mohly studovat, a oni sami, aby se udrželi ve svém zaměstnání. Poněvadž jakmile jste trošku uhnula někam jinam, tak buď by vás zavřeli, nebo vás suspendovali z takových míst, jako byli vysokoškolští pracovníci, že vás dali do dělnického stavu. A to bylo zajímavé, že to bylo stejné jak za protektorátu, tak i pak za té druhé existence, já s dovolením říkám, ať mi to nikdo nemá za zlé… tady byl Protektorát Sovětského svazu. A to bylo znát a cítit na všech místech, v každé kultuře, v politických změnách. Také tu byli lidé, co to dělali z prospěchu. Za Hitlera i za socialismu. Podvolovali se. Myslím, že tito lidé už jednou si tu páteř nějakým způsobem nalomili a už zůstala nalomená.“

  • „Víte, Sokol to bylo něco, co každého neslo někam hodně vysoko. S pocitem, že máte nějakou odpovědnost, že musíte být čestným, spravedlivým a přitom skromným. To byla ta naše výchova, Tyrš a Masaryk, pravda, pravda, pravda… A mít odpovědnost nejen za sebe, ale také za druhého. To, že jsme si říkali sestry a bratři, to nás malé velice povznášelo. Ti ostatní to brali samozřejmě. Musím nejvíce vyzvednout ten X. všesokolský slet. To bylo něco, něco úchvatného! Byl třicátý osmý rok. A to vřelo. Vřelo to v celé Evropě. Hitler řval a ohlupoval ten svůj národ. Až ho dohloupl… zblbl… zfanatizoval. Vše viselo na vlásku, my jsme do poslední hodiny nevěděli, zda se to uskuteční. A to, i když už jsme byli na tom Strahově. Byla to opravdová krása, ale řeknu vám, že jsme to prožívali s husí kůží. Byly to ale zážitky, které se neopakují. My jsme chtěli dát najevo, že se nebojíme a že se budeme rvát, že není možné, aby nám někdo ublížil a té republice. My jsme byli velcí vlastenci, ten pocit milovat vlast, milovat svůj vlastní národ, svého prezidenta, milovat i své představené a každého druhého si vážit, ctít, to bylo něco úžasného a tam jsme to nejvíce cítili, že to bylo v nás, my jsme byli dynamicky nabití, bych řekla, všichni… všichni.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Domov pro seniory, Brno-Bystrc, 31.08.2015

    (audio)
    délka: 12:04:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kopanci v životě člověk hodně získává. Je vyzbrojenější a má větší pochopení pro druhé, v radosti i bolesti

Vlasta Macháčková
Vlasta Macháčková
zdroj: současné foto - Karolina Antlová

Vlasta Macháčková se narodila v roce 1922 do železničářské rodiny. Vyrůstala se svými dvěma sourozenci ve Vlkoši, kde na místním nádraží tatínek působil jako přednosta. Rodiče vedli své děti v duchu Masaryka a Tyrše. Rodinu v roce 1937 zasáhla smrt prostředního dítěte, dcery Mileny. Bratr Karel se aktivně podílel na činnosti českého studentstva. Po 17. listopadu 1939 se proto rozhodl odejít do zahraničí ke Spojencům. Rodina o něm neměla dalších šest let žádné zprávy. Vlasta Macháčková se se svými rodiči dostala do Brna, kam tatínek požádal o přeložení, aby se ve Vlkoši ubránili dotazům, kam zmizel jejich syn. Gestapo si je ale našlo. Pamětnice se po jednom z výslechů nervově zhroutila. Odvaha ji však neopustila. Odmítla mluvit německy nebo hajlovat. Po válce se rodina s bratrem Karlem setkala. Po roce 1948 musel ale vlast opustit znovu, tentokrát utíkal před komunisty. Vlasta Macháčková opakovaně odmítla vstoupit do KSČ a netajila se tím, že nesouhlasí s politickým vývojem po roce 1948. Po válce krátce působila jako učitelka, postupně ji však komunistický režim označil za nebezpečnou pro socialistickou výchovu a k dětem ji nepustil. Perzekuce ze strany komunistického režimu ji provázela až do sametové revoluce v roce 1989. Dnes žije v jednom z brněnských domovů pro seniory.