plukovník Václav Strupek

* 1918  

  • „Narodil jsem se v Potockého ulici, dneska Parléřově, z rodičů, kteří měli už dvě dcery. A sice moje matka byla dcera velmi bohatého soukromníka a majitele vináren a restaurací Nechojdomy. A tento Nechojdoma pochopitelně každé ze svých dcer, kterých měl šest – neměl ani jednoho kluka – postavil vždycky barák. Řekla si kde a tak dále, postavil barák. Takže moje máma byla majitelkou toho baráku a můj táta byl u Elektrických podniků, takže oba dva byli na tom slušně. A okamžitě samozřejmě se narodila dcera Marie, která byla o deset let starší než já. A dcera Kamila, která byla o sedm let starší než já. Takže pod protektorátem těchto dvou dcer jsem existoval i já. Tadydle ta fotka je mojich rodičů, tohle je můj táta a tohle máma. Bohužel, má máma zemřela, když mi bylo 14 let. Bylo jí samotný 42. A můj táta pod vlivem téhle tragédie tady vydržel ještě pět nebo šest let a zemřel potom taky. Takže já jsem byl sirotek a zajistil mne táta tím způsobem, že u Elektrických podniků si vymohl, že mně budou platit takovou určitou rentu jako bejvalýmu zaměstnanci, kterej byl u podniku asi čtyřicet let zaměstnanej, tak že to musím dostudovat elektroktrotechnickou průmyslovku. Tu jsem taky v 1938 maturoval, ale to už byli oba moji rodiče mrtví.“

  • „Životní krédo vám můžu říct: „Chovej se vždycky slušně a musíš očekávat, že taky lidi budou slušný k tobě. Nebudeš-li ty slušnej, vodprsknou tě, kde budou moct. A nepléct se do věcí, který smrděj takovým způsobem, že nejsi s to jim čelit. To byla ta zpravodajština, kterou mě naučili angláni, kdežto já jsem cejtil, že to není ono. Protože byla válka, tak jsem to dělal, protože to všecko směřovalo proti Němcům. Ale pak po válce už jsem si řek, a voni zrovna mne – jak generál Píka, tak někteří moji kamarádi – furt mne cpali k tý zpravodajštině. A já jsem říkal: ,Víte co, polibte mi se zpravodajštinou prdel, já jsem teď v Energoprojektu a starám se o Energoprojekt a víc nechci nic komu dělat.‘“

  • „A já jsem se seznámil s jedním takovým kamarádem svým, kerej říkal: ,Hele, Vašku, já mám jednoho známýho, kerej bere lidi do práce.‘ A já povídám: ,Do prdele, tak´s to měl říct hned. Kde to je?‘ A tak dále. Bylo to Kino Skaut, byl to ňákej inženýr, kerej byl v Praze a pracoval pro firmu Siemens-Schuckert. Firma Siemens-Schuckert Aktiengesellschaft, jak jsme říkali, měla tohoto zástupce v Praze. A ten se nějakým způsobem dověděl o mně, tak zavolal do krámu mý sestry Mráčkový, která byla v Nerudovce a která si vzala obuvníka, jak krám měl, tak opravárnu bot – Karel Mráček. A u něho jsem žil prakticky, páč ta druhá sestra byla v Brně. No a tady mě naheftovali, abych se šel podívat do toho Skautu. Nemůžu bejt bez práce, že jo. Tak jsem šel do toho Skautu, tam byl takovej velmi vlídnej prima inženýr. Představil se a tak dále. Říkal, že zastupuje tuhle firmu a že by byl velmi rád, kdybych moh pro tuto firmu v Praze pracovat. Já jsem říkal, to by se mi strašně hodilo, páč v Praze bydlim, pochopitelně. No výborně, podepsal jsem smlouvu. A ta sekretářka mluvila s ním německy chvilkama, já jsem se do toho chvilkama přimísil. Já jsem perfektně neuměl, ale moh jsem rozumět a tak dále. No a ta písařka mi potom vyhotovila takovou smlouvu prozatímní pro firmu Siemens-Schuckert Aktiengesellschaft. No a když jsem přišel domů, tak jsem tomu mýmu švagrovi Karlovi Mráčkovi ukazoval, že jsem zaměstnanej. A on říká: ,Ty jsi se zaměstnal u firmy Siemens-Schuckert?‘ A já jsem říkal: ,Jak to víš?‘ A von říká: ,Protože jsi tady nechal takovou pozvánku a to je firma Siemens-Schuckert. A tobě se chce do Německa?‘ A já říkal: ,Néé, mě přijal pro Prahu.‘ On říká: ,Jo? Ukaž tu smlouvu.‘ Tak já jsem mu ukázal tu smlouvu a von k ní takhle čuch – Karel Mráčků, to byl srandista chlap – a říká: ,Kamilo (mojí sestře), cejtíš to? To smrdí. Vašíku, to smrdí, buď vopatrnej.‘ No jo, vopatrnej nevopatrnej, já jsem podepsal smlouvu. A když jsem podepsal smlouvu, tak oni říkají: ,Tak jděte domů, tady nemáme zatím místo pro vás, ale půjde vám plat.‘ A to už jsem i já zavětřil, protože jsem si říkal – do prdelky, to je divný, zaměstnanej, plat – krásnej plat ještě k tomu, jako inženýr. A domů jít. Tak jsem říkal tomu inženýrovi: ,Ale já bych taky rád makal.‘ A von říká: ,No právě se o to jedná. Podívejte se, tady jste podepsal smlouvu a firma Siemens-Schuckert vás zaměstná, ale bohužel zatím musíte do Norimberku.‘“

  • „A teďka až nadešla ta kritická doba pro mě. Protože I. pěší pluk, kde já jsem byl radiotelegrafistou vycvičeným, se odebíral na frontu, jak je známo, když Němci vpadli do Francie, tak nás posílali na vojnu. Proti těmto my jsme hovno uměli, my jsme byli vojáci, který se teprve začínali učit. Ale I. pěší pluk byl už připraven, musí narukovat a na frontu. A poslali nás na vojnu. No, my z toho byli vyjevený, protože jsme dostali nějaký francouzský důstojníky, kterým jsme pořádně nerozuměli, a dostali jsme český důstojníky, který byli zrovna tak vyjevený jako my. Protože byli poprvý v životě na frontě. Takže to není žádná sranda. No a přišli jsme na tu frontu a teďka jsme zjistili, že jsme špatně vybavený. My měli flinty z roku 1914! A neměli jsme k nim střelivo! Čili to bylo na prd. Mohli jsme se o to opřít jako o berli. Tak jsme dostávali na frak, pochopitelně. I. pěší pluk dostával na prdel, s odpuštěním, protože to se nedá jinak nazvat. Oni měli Němci tanky, oni měli autobusy, oni měli auťáky, oni měli vybavení. A my byli jak chudej příbuznej. Náboje – ale my zjistili, že do těch pušek starejch nejdou, takže jsme měli náboje na prd, flinty taky na prd. Tak jsme tam ztráceli lidi jeden po druhym. Prostě jak nás Němci rafli, tak vždycky z toho vypadalo tak deset patnáct kluků do zajetí. Já jsem měl jednu dobrou vlastnost. Já jsem byl fotbalista z malostranskýho SK, já jsem byl sokol ze Sokola Hradčany, já jsem kopal, chytal jsem i za průmyslovku smíchovskou, čili já byl vytuženej, prostě sportovec. Čili mně to nedělalo tak špatně, ale zle mi bylo z toho. Na frontu nás šlo 3300 dobrovolníků českejch ve francouzský armádě. Šli jsme na tu frontu a ty starší lidi, ty už nemohli. My šli první noc, my šli druhou noc, my šli třetí noc. No, my sportovci jsme šli dobrý, fajn, ale ty druhý... ,Pane poručíku,‘ ten jeden na mne, ,prosím vás,‘ ležel u silnice, ,pučte mi revolver, já se musim zastřelit. Mě nesměj Němci dostat do rukou, já mám určité znalosti zpravodajského charakteru a voni vědí, jak z člověka dostat všechno. Prosím vás, pučte mi ten revolver.‘ Já jsem říkal – do prdele, je to vlastizrada de facto, no ale co můžu dělat. Tak jsem naládoval revolver a říkal jsem: ,Vopatrně musíte střílet, protože vono to kope hrozně, to je hajzl.‘ No a von se bacil, já jsem ho nahlásil jako mrtvýho. A utíkal jsem s těma ostatníma dolů.“

  • „Dokončili jsme školu a šli jsme k jednotlivým perutím. A tam potom začala skutečně dobrá vojna, protože jsme byli dobře obléknutí, dobře jsme spali, dobře jsme žrali. Dobrá péče byla o nás, já si nemůžu vynachválit anglický způsoby jednání k nám. Pomalu, ale jistě jsme se za několik let stávali Angličanama tam. Jejich chování, ale i výstroj a výzbroj, jejich zbraně to mělo kvalitu… To nebyla Francie, aby nám upadl kus pušky. Senzační. No tak jsme tam vojákovali v Anglii pět let.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, Česká republika, 08.09.2003

    (audio)
    délka: 01:15:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Dobrá péče byla o nás, já si nemůžu vynachválit anglický způsoby jednání k nám. Pomalu, ale jistě jsme se za několik let stávali Angličanama tam. Jejich chování, ale i výstroj a výzbroj, to mělo kvalitu... To nebyla Francie, aby nám upadl kus pušky.“

Benes_Cholmondeley_leto_1940.jpg (historic)
plukovník Václav Strupek
zdroj: fotografie není k dispozici

Václav Strupek se narodil 24. července 1918 v Praze. Jeho rodina byla dobře finančně zajištěná. Bohužel mu oba rodiče zemřeli ještě před dokončením střední školy. Dále se o něj staraly dvě starší sestry. Vystudoval II. státní vyšší průmyslovou školu elektrotechnickou v Praze na Smíchově, kde roku 1938 maturoval. Po krátké vojně byl po obsazení Československa propuštěn z důstojnické školy. Byl zaměstnán u firmy Siemens-Schuckert, díky podvodu jejího zástupce musel jít pracovat do Norimberku. Odtud po vypuknutí války utekl přes Švýcarsko do Francie. Vstoupil do cizinecké legie. Po napadení Francie Německem bojoval v československé jednotce, kde působil jako radiotelegrafista. Zúčastnil se bojů na Marně, Seině a Loiře a za působení na frontě byl vyznamenán medailí Za chrabrost, která mu byla předána v roce 1941 v Anglii; v roce 1942 převzal z rukou prezidenta Beneše také Československý válečný kříž. Po pádu Francie byl přepraven do Velké Británie, kde po studiu angličtiny a dalším výcviku pracoval jako technický důstojník u 310. a zejména pak u 312. československé stíhací perutě – měl na starosti technický stav letadel. Po válce pracoval u Středočeské energetiky a v Energoprojektu. Také si přivydělával překládáním z angličtiny a francouzštiny. Kvůli známosti s generálem Píkou a jeho synem Milanem byl několikrát vyslýchán STB.