Archangela Anna Kunická

* 1924  †︎ 2014

  • „1. prosince [1948] jsme normálně nastoupily, jako vždy jsme se před vyučováním pomodlily nebo si zazpívaly nějakou náboženskou písničku. Najednou se zaklepalo na dveře, otevřely se, vešel pán a řekl: ‚Prosím, já jsem nový ředitel této školy, žádám vás, abyste okamžitě opustila tuto místnost.‘ A takto to šlo od třídy ke třídě. Přivedl s sebou ženu nebo muže a říkal: ‚Prosím, děti, tady máte nového pana učitele nebo paní učitelku‘ – podle toho, kdo to byl. To se stalo bez jakéhokoli varování, akorát jsme tušily, že něco bude, přes ty maminky. Na nádvoří se nám začaly shromažďovat matky těch dětí, protože vytušily, že se bude něco dít, možná, že některá věděla více, ale bála se to říct. Bylo tam opravdu velké množství těch maminek a říkaly: ‚Co se tady děje, prosím Vás?’ ‚No, přišli nás vystřídat civilní učitelé.‘ ‚Tak to chceme mluvit s novým panem ředitelem.‘ Ten k nim přistoupil a maminky řekly: ‚Tohle ne, děti jsou naše, my máme právo, aby byly vychovávány tak, jak my si přejeme, prostě my s tím nesouhlasíme.‘ Protože maminky byly čím dál tím hlučnější, tak přišel rozkaz, že mají přijet milice z továren (na Ostravsku je spousta železářských továren) – a to byli tátové těch dětí. Takže přijela nákladní auta, na nich ti muži, v ruce pušku u nohy. Zastavili před školou, načež ty odvážnější ženy vyšly ven a říkaly: ‚Že se, táto, nestydíš! Já tady bojuju, aby naše děti byly dobře vychovávány, a ty jdeš na nás s puškou!‘ Takže asi tři auta tam zůstala stát před tou školou, muži na autech, pušku u nohy a ani jeden z nich nesestoupil. Takže pánové ze Zemské školní rady z Ostravy byli v koncích.“

  • „Měly jsme [na zdravotní škole] dostávat diplom v květnu 1945, ale místo toho jsme jej dostaly začátkem dubna, abychom mohly [jít pomáhat]. Bylo nás asi jen šestnáct, které jsme měly v úmyslu vstoupit do řádu, ostatní spolužačky byly civilní, které okamžitě nastoupily do koncentráků apod. na výpomoc lidem. A tehdy nám do pražské nemocnice vozili lidi z koncentračního tábora. Tak to jsme také zažily, na to nechci ani vzpomínat. To byly živé kostry. To je něco tak otřesného, když vám přijde muž středního věku, takový pětatřicátník, kostra živá, a když uvidí čistou postel, tak ji obejme a říká: ‚Jak jsem dlouho neviděl čistou postel!‘ To byly takové scény, které člověku rvaly srdce. A právě abychom všem těm lidem vyhověly, pokud to jen šlo, tak kdejaká matrace byla po půdách nebo kdekoli, tak se dala na chodbu a všude leželi lidé, jednak ranění během revolučního povstání, jednak mnoho lidí z koncentračních táborů, například z Mauthausenu. Hlavně muži, ale i ženy. Byl tam třeba starosta Bruselu – to byl právě ten, který si klekl k té posteli a objal tu bíle povlečenou matraci. My jsme tehdy uměly už dost dobře německy a oni samozřejmě také, ale víc jsme se s těmito lidmi ze Západu, kteří byli v koncentračních táborech, domlouvali francouzsky, protože oni na němčinu byli velice přecitlivělí. Brali nás mnohem přátelštěji s francouzštinou nežli s tou němčinou.“

  • „Bombardování jsme zažívali. Zažila jsem bombardování, když byl kobercový nálet, který zasáhl i Všeobecnou nemocnici. Já jsem tam tehdy praktikovala v dětské nemocnici. Ráno jsme šly na praxi, přijely jsme, vystoupily, šly jsme ulicí, pak byl ten kobercový nálet, který poničil celou tu ohromnou část města. Já jsem tehdy pracovala na porodnickém oddělení – maminky, které byly třeba dvě hodiny po porodu, se belhaly dolů do krytu, my jsme okamžitě sebraly děti a donášely je tam. A když jsme z toho krytu vyšly, tak jsme nemohly poznat, kde vlastně jsme. Potom jsme šly pěšky domů – a že jsme měly uniformy zdravotních sester, tak nás pouštěli, jinak bychom se snad ani nebyly dostaly na Malou Stranu přes tu Prahu. … To byly takové hrozné zážitky – protože ráno normální ulice a přijdete zpátky a všude domy napůl pobořené. Už také přiváželi zraněné děti, dospělé vozili do dalších nemocnic, hlavně do Vinohradské nemocnice, protože Všeobecná nemocnice byla těžce poničená. Vinohradská nemocnice tedy musela přijímat tyto těžce zraněné pacienty a lékaři tam na to nestačili – tam doslova tekla krev po schodech dolů od těch zraněných lidí, než se jim dostalo ošetření, protože na to lékaři nemohli stačit, jaká to byla spousta lidí. To byl takový šok! Druhý den, když už byla možnost telefonického spojení, volali: ‚Prosím vás, pošlete nám sem ty vaše praktikantky, protože nám donášejí raněné děti do dětské nemocnice, i na porodní oddělení, a my to tady s našimi silami nemůžeme zvládat.‘ Takže jsme tam pak zůstávaly na celý den, jenom na noc jsme jely domů, někdy jsme pomáhaly i během noční služby.“

  • „Když přijížděli Němci na Hrad, šla jsem Nerudovou ulicí dolů a zažila jsem tu hrůzu, kterou jsme cítili, když se ti Němci hrnuli na Pražský hrad. A když jsme šly ze školy – já jsem z Letné, čili jsme chodily přes Hrad domů –, tak jsem viděly Hitlera stát v okně a dívat se na Prahu. A to bylo něco strašného. To byl tak strašný šok, když stál v tom paláci pražských králů a díval se na město, že jsme si říkaly: ‚Ta naše nádherná Praha. Co s ní bude?‘. Druhý den jsme šly přes Hrad do školy a tam byli němečtí vojáci a začali na nás: ‚Hat, die tschechische Raten!, neboli ‘České krysy!‘ Potom jsme už raději chodily přes Pohořelec, protože jsme se už přes Hrad bály jít.“

  • „Vyjížděly jsme z věznice s tehdejší generální představenou, která tam byla osm let. Jely jsme přes Pardubice na nádraží [a ona říkala]: ‚Jé, já se mohu dívat z okna!‘ Protože když je převáželi, tak se nesměly podívat napravo nalevo, měly zavázané oči a tak dále. A to byla žena, která byla skutečně nesmírně statečná a přitom nesmírně intelektuálně na výši. A teď se jako malé dítě radovala z toho, že se může normálně dívat na ten provoz kolem. Víte, to člověku přímo trhá srdce.“

  • „Někdy v roce 1952 nebo 1953 si s námi páni už nevěděli rady, tak přišli s tím, že budeme odvedeny na vojnu jakožto vojenské zdravotnice. Načež my jsme řekly: ‚Podívejte se, vojenská služba u nás pro ženy neplatí. U nás je vojenská služba povinná u mužů, a ne u žen. To byste museli udělat nový zákon, podle kterého by byla povinná i pro ženy. A jelikož není, tak my s tím nesouhlasíme.‘ V Táboře jsou dokonce velká kasárna, takže odtamtud přišli různí pánové se šaržemi vyjednávat, že budeme muset na tu vojnu jít. Navštěvovali i další nemocnice. A že nám prý dokonce dají i šarže. My jsme říkaly: ‚Děkujeme, ale na nic takového nepřistoupíme.‘ Pak dokonce přišli, že nám budou naměřovat na čepice. Bylo to až absurdní. Ale my jsme pořád trvaly na svém: ‚Ne, na to nepřistupujeme, protože nejsme podle zákona povinny vojenskou službou.‘ Ti páni vojenští tam byli mnohokrát, ale když jsme takto na tom všechny jednomyslně trvaly – také jsme daly zprávu dalším nemocnicím v Jihočeském kraji, kde se o to také pokoušeli –, a když viděli, že s námi nic nesvedou, tak s tím hokuspokusem přestali.“

  • „Ani jeden z těch mužů nesestoupil, zůstali na těch náklaďácích. Tak je zase odvolali a začalo se vyjednávat. A bylo potom dosaženo toho, že zůstane polovina civilních učitelů a polovina řádových sester, to byl resultát, který z toho všeho vyšel. Daly jsme si tři požadavky – za prvé: budeme moci vyučovat dál podle našeho svědomí, nebudeme nuceny vyučovat něco, co by bylo proti našemu svědomí; za druhé nebudeme překládány na jinou školu; za třetí budeme vyučovat v řeholním šatu. Tyto tři podmínky jsme si daly, oni na to přistoupili a skutečně jsme od toho 1. prosince [1948], kdy se toto všechno vyřešilo, vyučovaly. Jenomže pak jsme zjistily, že to možné není, protože ať to bylo cokoli, vždy se něco našlo a hned si volal ředitel a: ‚Paní kolegyně, podívejte se, toto a toto jste řekla, to se dnes nemůže,‘ atd. A nejen toto – dětem se znemožňovalo všechno možné – když byly nějaké svátky, tak se udělaly nějaké slavnosti nebo se jelo na výlet a podobně, jenom aby se nemohly děti zúčastnit bohoslužeb. Dělalo se zkrátka, co se mohlo, aby se nám to co nejvíce ztížilo. Takže koncem školního roku 1949 jsme daly samy výpověď ze školy z důvodu, že se nám znemožňuje to, co jsme si s ředitelem smluvily, tj. že budeme vyučovat podle svého svědomí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradiště u Znojma, 08.12.2007

    (audio)
    délka: 07:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Hradiště u Znojma, 08.12.2007

    (audio)
    délka: 01:21:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po schodech nemocnice tekla krev

Sestra Archangela se narodila 12. července 1924 jako Anna Kunická. V dětství se setkala se šikanou ze strany učitele kvůli své katolické víře, z měšťanské školy proto přestoupila na rodinnou školu u sester boromejek v Řeholním domě Povýšení sv. Kříze v Praze pod Petřínem, následně vystudovala gymnázium. Jako totálně nasazená nastoupila coby ošetřovatelka k boromejkám do nemocnice pod Petřínem. V letech 1943 - 1945 absolvovala ošetřovatelský kurz a pracovala jako nemocniční sestra, pomáhala pečovat jak o zraněné během náletů, tak později i o lidi navrátivší se z koncentračních táborů. Od roku 1939 byla řádovou čekatelkou, 13. května 1945 vstoupila do noviciátu Kongregace Milosrdných sester sv. Krala Boromejského. Po válce se stala učitelkou ve Frýdlantu nad Ostravicí. Během svého působení na místní škole vystudovala pedagogickou fakultu v Ostravě. Po nástupu nového ředitele komunisty ze školy spolu s dalšími sestrami odešla. Následně sloužila jako zdravotní sestra v nemocnici v Táboře a po propuštění řádových sester z nemocnic v roce 1956 působila v domovech důchodců v Moravských Budějovicích a v Podlesí u Nového Bydžova, od roku 1988 byla vedoucí charitního domu pro sestry boromejky v Albrechticích. Poté strávila několik let v Hradišti u Znojma, kde vypomáhala jako vrátná a průvodkyně. Zemřela 4. února 2014 ve věku nedožitých 90 let v Albrechticích.