Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Archangela Anna Kunická (* 1924  †︎ 2014)

• narozena 12. července 1924 v Praze

• roku 1939 se stala čekatelkou Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského

• v letech 1943 - 1945 ošetřovatelkou v řádové nemocnici pod Petřínem

• absolvovala dvouletý ošetřovatelský kurz

• pomáhala obětem náletů a později navrátilcům z koncentračních táborů

• 13. května 1945 se stala řádovou novickou

• po válce se stala učitelkou ve Frýdlantu nad Ostravicí

• vystudovala pedagogickou fakultu v Ostravě

• po únoru 1948 řádové sestry školu opustily

• do roku 1956 zdravotní sestrou v nemocnici v Táboře

• sloužila v domovech důchodců v Moravských Budějovicích a v Podlesí u Nového Bydžova

• od roku 1988 vedla charitní dům pro sestry boromejky v Albrechticích

• zemřela 4. února 2014 v Albrechticích

Sestra Archangela se narodila jako Anna Kunická 12. července 1924 v Praze do katolické rodiny – matka působila ve Sdružení katolických žen a dívek, otec byl sice pokřtěn, ale víru nepraktikoval. Anna chodila do Orla, sportovního spolku stojícího na křesťanských základech, a účastnila se tzv. besídek, uskupení katolických dětí a mládeže. 

 

S učitelem se přela o válce ve Španělsku

Na měšťanské škole U Studánky na Praze 7 byla kvůli svému vyznání šikanována učitelem Vilémem Schmidtem, který byl přesvědčeným komunistou. Když žákům v době občanské války ve Španělsku zdůrazňoval, jaké krásné časy Španěly čekají, až tam zvítězí komunismus, Anna mu oponovala. S matkou se totiž účastnila různých přednášek, z nichž od kněžích, kterým se ze Španělska podařilo utéct a kteří zde pak o své zkušenosti mluvili, věděla, jaká situace v zemi panuje a jak jsou křesťané krutě pronásledováni. Učitel ji pak začal během výuky ignorovat, nemístně také komentoval její přívěšek ve tvaru křížku: „Prosím tě, ty máš křížek na krku jako nějaký biskup.“ O několik dní později jí ho dokonce strhl z krku a hodil na zem. Anna se proto rozhodla přejít na jinou školu. 

Doslechla se o rodinné škole sester boromejek v Praze pod Petřínem jakožto přívětivém místě. Spolu s dalšími dvěma přítelkyněmi sem přestoupila a později do jejich řádu vstoupila. Vychodila zde čtvrtý, tj. poslední ročník měšťanské školy a následně přestoupila na gymnázium Atheneum v Praze na Poříčí. Školu ale protektorátní úřady zavřely a Anna přestoupila na státní gymnázium ve Slezské ulici na Vinohradech, kde složila maturitu. 

 

Hitler v okně Pražského hradu

Když Anna studovala na rodinné škole pod Petřínem, chodila domů na Letnou přes Pražský hrad. Jednoho dne se jí naskytl hrůzný zážitek, když uviděla Adolfa Hitlera, jak z jednoho z oken Hradu hledí na Prahu. Němečtí vojáci na ni a její spolužačky volali „Die tschechische Raten!“ (České krysy!) – od té doby se přes Hrad bály chodit a raději ho obcházely.

Maturovala v nejisté době roku 1943 krátce před uzavřením škol – dokonce ani nebylo jisté, zda bude její ročník připuštěn k ústním maturitám. Již během studia vstoupila do noviciátu Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Jako totálně nasazená měla odejít do Německa do průmyslové oblasti Porúří. Nakonec se jí podařilo docílit přidělení k boromejkám do nemocnice pod Petřínem jako ošetřovatelka. Během svého působení v nemocnici si ještě během války udělala dvouletý ošetřovatelský kurz, který spolu se spolužačkami ukončily o něco dříve, místo května už v dubnu 1945, protože v nemocnicích nutně potřebovali zdravotní personál.

 

V nemocnici tekla po schodech krev

V Praze pamětnice zažila i kobercový nálet ke konci války – ulice pobořené k nepoznání a nápor zraněných, které nemocnice nezvládaly ošetřovat. Ač byly tehdy ještě pouze na praxi, všeobecná nemocnice, ve které tehdy se spolužačkami sloužily na porodnickém oddělení, je požádala o plné nasazení, protože sem přiváželi velké množství zraněných dětí na dětské oddělení. Všeobecná nemocnice byla během náletu silně poškozena, dospělé zraněné proto vozili do jiných nemocnic, zejména do Vinohradské. Pamětnice vzpomíná na silný nápor v těch dnech: „ Nemocnice tedy musela přijímat tyto těžce zraněné pacienty – tam doslova tekla krev po schodech dolů od těch zraněných lidí, než se jim dostalo ošetření, protože na to lékaři nemohli stačit, jaká to byla spousta lidí.“

Další traumatizující zážitek představoval návrat vězňů koncentračních táborů, které jim přiváželi do nemocnice. Sestra Archangela vzpomíná například na setkání s někdejším bruselským starostou: „To byly živé kostry. To je něco tak otřesného, když vám přijde muž středního věku, takový pětatřicátník, kostra živá, a když uvidí čistou postel, tak ji obejme a říká: ‚Jak jsem dlouho neviděl čistou postel!‘. To byly takové scény, které člověku rvaly srdce.“ Do nemocnic tehdy přiváželi jak zraněné z povstání, tak tyto lidi navrátivší se z koncentračních táborů, kapacity proto nestačily, a tak umisťovali pacienty, kam se dalo, chodby byly plné matrací snesených z půd. Sestry také ihned pochopily, jak němčina na bývalé vězně koncentračních táborů působí, a proto s těmi, kteří pocházeli ze západních zemí, mluvily raději francouzsky.

 

Řádových sester se zastaly matky

Boromejky se kromě služby ve zdravotnictví tradičně věnovaly i práci ve školství, zejména v chudších oblastech. Když se po válce opět mohly otevřít církevní školy, vyslali Annu do Frýdlantu nad Ostravicí na severní Moravě, kde se stala učitelkou. Během svého působení zde si doplnila vzdělání studiem na pedagogické fakultě v Ostravě. I zde se po letech v pozici studentky setkala s nemístnými poznámkami ze strany pedagoga: „Vidím tady řádovou sestru. Kdybyste se jí zeptali, tak vám řekne, že je šťastná, ale to je úchylka. To je duševní úchylka.“ Jednalo se paradoxně o učitele psychologie. Sestra Archangela na jeho přednášky již znovu nepřišla.

Studium dokončila a dále učila na frýdlantské škole, bohužel ne příliš dlouho. 1. prosince 1948 do vedení školy přišel komunistický ředitel. Všechny řádové sestry měly z hodiny na hodinu ukončit své zdejší pedagogické působení. Protože se však matky žáků předem dozvěděly, že se něco chystá, přišly do školy a rázně se dožadovaly toho, aby zůstal pedagogický sbor zachován. Vedení školy i přivolaní funkcionáři zavolali milice z okolí, aby situaci rychle vyřešily. Jak se však ukázalo, přivolaní milicionáři byli manželi těchto žen, a tak odmítli slézt z auta a sdružení rozehnat. Matky se nakonec domohly kompromisu – polovina sboru měla být civilní, druhou polovinu měly představovat řádové sestry. Sestry měly tři podmínky svého setrvání, se kterými vedení souhlasilo: 1. budou učit dle svého svědomí, 2. budou učit v řeholním šatu, 3. nebudou přeloženy na jinou školu. Ředitel školy jim však posléze kladl takové překážky (organizace programu pro děti tak, aby se během svátků nemohly účastnit bohoslužeb; volání sester „na kobereček“ ohledně probírané látky apod.), že nakonec samy ze školy na konci školního roku 1949 odešly. 

 

Odvšivení nemocnic

Sestra Archangela se tedy vrátila do zdravotnictví – nastoupila jako sestra do nemocnice v Táboře. Avšak nakonec ani zde nemohla zůstat dlouho, protože v poúnorových poměrech měly řádové sestry v nemocnicích skončit. Tato akce se nazývala „odvšivení nemocnic“. V Jihočeském kraji se odehrálo 2. července 1956. Ještě předtím se režim snažil s řádovými sestrami vypořádat tak, že je chtěl využít jako vojenské zdravotnice: „V Táboře jsou dokonce velká kasárna, takže odtamtud přišli různí pánové se šaržemi vyjednávat, že budeme muset na tu vojnu jít. Navštěvovali i další nemocnice. A že nám prý dokonce dají i šarže. My jsme říkaly: ‚Děkujeme, ale na nic takového nepřistoupíme.‘ Pak dokonce přišli, že nám budou naměřovat na čepice.“ Sestry důsledně trvaly na tom, že dle zákona mají vojenskou povinnost pouze muži, a snahy armádních představitelů nakonec ustaly. Po odchodu z nemocnice sloužila sestra Archangela v domovech důchodců v Moravských Budějovicích (do roku 1970) a v Podlesí u Nového Bydžova.

 

Sestry boromejky propustili na amnestii

Komunistický režim v 50. letech uvěznil mnoho řádových sester, boromejky nevyjímaje. V roce 1960 Archangela jela do pardubické věznice vyzvednout několik sester boromejek, které měli propustit na amnestii. Vzpomíná na jejich první okamžiky po propuštění: „Vyjížděly jsme z věznice s generální představenou, která tam byla osm let. Jely jsme přes město na nádraží a ona říkala: ‚Je, já se mohu dívat z okna!’ Když je převáželi, tak se nemohly dívat napravo nalevo nebo měly zavázané oči. To byla žena nesmírně statečná a přitom skutečně intelektuálně na výši. A teď se radovala jako malé dítě z toho, že se může normálně dívat na provoz kolem. To člověku přímo trhalo srdce.“

Po působení v domovech důchodců sestra Archangela vedla několik let, až do svých osmdesáti let, charitní dům pro sestry boromejky v Albrechticích. Poté, co odešla do „důchodu“ do Hradiště u Znojma, nepřestávala pomáhat, ať již jako vrátná, nebo průvodkyně v místním kostele. Poslední chvíle svého života strávila v Albrechticích, kde 4. února 2014 ve věku nedožitých 90 let zemřela. I přes ústrky, které zažila během studia a v práci, shrnula: „Jsem jeden z nejšťastnějších lidí, kteří prožili život plně. S pomocí boží se udělalo hodně a ten život byl velmi pestrý.“