OSU Marisstella Poláková

* 1930  

  • „Moji rodiče mně nebránili. Protože jsem poznala sestry v Olomouci, tak jsem zatoužila žít takový způsob života jako ony. Jiné řádové sestry jsem neznala, tyto mně byly nejbližší.“

  • „Jednou taky přijeli nějací páni z Bratislavy a přemlouvali nás, bylo nás tam asi třicet mladých sester, že máme v Bratislavě připravené prádlo do nemocnic. Tehdy jsme hodně bojovaly, hlavně výřečné sestry, za to, aby nás násilím nevyvezli do té Bratislavy. Chtěli, abychom ukončily a opustily řeholní život a šly do civilu.“

  • „Semknutý kolektiv, to jediné nás zachránilo. Že jsme stály celou dobu pevně. V čele s naší představenou, která už není mezi námi živými. Ta nás hodně držela.“

  • „Pokud já si vzpomínám, tak naše představená nás na to připravovala, ovšem neřekla nám, co se bude dít. My jsme neměly nějaké spojení se světem, protože noviciát je doba ústraní a určitého odloučení. To byl tzv. kanonický rok, první rok noviciátu. Mě v tuto dobu mohou příbuzní navštívit, ale já se domů nikdy nevrátím. My jsme měly přísnou klauzuru, neměly jsme žádné zprávy, co se venku děje. Představení nás připravovali jedině na to, že se budeme stěhovat. Vím, že jsme si dávaly věci do kufru... až to přijde. Ve vzduchu jsem napětí cítila, ale starosti jsem si s tím opravdu nedělala.“

  • „Z té Modré, kde jsme pobyly rok a půl, nás odvezli na Moravu, do Hanušovic do továrny Lenas. Tam byla továrna a dva takové domky, v jednom jsme bydlely my voršilky a v jednom sestry vincentky, které tam taky byly dovezeny. Tam byla opravdu přísná a ,horlivá‘ referentka a došlo tam k tomu, že v noci přijeli policajti a odvezli dvě sestry pryč. Důvodem snad bylo to, že jsme 6. ledna nešly pracovat do továrny, protože jsme chtěly slavit svátek. Asi si mysleli, že nás představené přemlouvají, abychom nepracovaly. Jenže tohle shodou okolností vůbec představené nebyly. Strávily tam v Šumperku ve vězení asi čtyři měsíce.“

  • „Z Modré, kam jsme přijely na podzim, nás vozili na tzv. Fajdaly, do nejbližších vesnic, kde jsme pracovaly na poli. Různé práce, co bylo potřeba. Vybíraly jsme řepu, lámaly cirok, sušily tabákové listy... Vozili nás za jakéhokoli počasí přes ty vesnice, kde na nás byli lidé velice hodní – zastavovali traktor a dávali nám drobné dárky – jídlo, ponožky, oblečení, protože už byla zima. Takhle jsme prožily podzim, v zimě nám vozili z Bratislavy kusy plátna, balíky. Byly určeny sestry na stříhání prádýlka pro miminka. Přivezli na chodbu šicí stroje a přes zimu jsme šily prádýlko pro miminka. Na jaře jsme chodily do vinohradu vázat výhonky vinné révy. Na podzim jsme zase chodily sbírat hrozno. Vozili nás zkrátka tam, kde byla potřeba nějaká práce na poli.“

  • „Naše představené, my jsme do situace vůbec neviděly, pracovaly jsme jen u strojů, dokázaly vybudovat kapli. V továrně, kde dole jely stroje! V budově továrny, dole stroje, nad dílnou kaple. Tam přicházel kněz z Hanušovic, mívaly jsme mši svatou někdy už v pět nebo v půl páté ráno – to je pravda, ale nevzpomínám si, že bychom kdy byly beze mše svaté.“ „O té kapli se vědělo?“ „To se vědělo, protože dole šly stroje a nahoře se to takhle pohybovalo. To byla velká dílna s dlouhými stroji.“

  • „Z těch Batizovic, z noviciátu, nás převezli do Modré. V Modré měly naše uršulinky školu, klášter. Do školy už na podzim nesměly přijmout nové žáky, a nás tam ubytovaly. Bydlely jsme vlastně ve třídách, už ani nevím, jestli nám tam postele dovezli, nebo už tam byly připravené. Měly jsme postel vedle postele ve třídách. Odtamtud nás vozili na ty Fajdaly a k večeru nás opět přivezli.“ „Ty referentky tam byly s vámi?“ „Jedna referentka tam byla. Na těch Fajdalech byli zase takoví (jak to měli určitě naplánované), co nad námi bděli. Říkali, co máme dělat, a sledovali nás při tom. Byly jsme stále hlídány a kontrolovány.“

  • „Připravovaly jsme se a provedly jsme je tajně (sliby). Ani rodiče, nikdo nevěděl, že máme sliby. Nikoho jsme nesměly zvát. Samy jsme cítily, že to není ani vhodné, ani moudré. Byly jsme taková uzavřená skupina, která žila ,sama pro sebe‘, ale věděly jsme, o co nám jde. A to nám dodávalo odvahu, sílu a radostnost, opravdovou radostnost, to můžu říct.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 09.11.2006

    (audio)
    délka: 01:08:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Všechno bylo omezené, ale žily jsme bez starosti. Na ta léta docela ráda vzpomínám. Představení se starali a my jsme si klidně žily... Byly jsme uzavřená skupina, která žila sama pro sebe, věděly jsme, o co nám jde, a to nám dodávalo sílu a radostnost.“

Marisstella Poláková
Marisstella Poláková
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Sestra Marisstella Poláková se narodila v roce 1930 a žila se svou rodinou na vesnici na Moravě. Se sestrami voršilkami se seznámila v Olomouci a rozhodla se vydat stejnou cestou. V roce 1948 nastoupila do noviciátu ve slovenských Batizovcích, kde přijala i své řeholní jméno - Marisstella, což znamená „Hvězda moře“ a má evokovat úctu k Panně Marii. Ještě než svůj přípravný pobyt v noviciátu dokončila, byl noviciát v roce 1950 komunisty rozehnán a sestry musely jít na práci do zemědělství, později do továrny na zpracování lnu. Komunistická moc se všemožně snažila vymluvit sestrám jejich duchovní směřování, a to i za pomoci různých zastrašovacích prostředků. To se ale režimu nepodařilo, všechny novicky, které na konci 40. let do noviciátu nastoupily, také složily řeholní sliby. K užšímu kontaktu s ostatními lidmi dostaly sestry příležitost až v roce 1966, kdy nejprve pracovaly v ústavu v Ročově a poté v Horní Poustevně. Jakákoliv katecheze jim byla přísně zakázána. Svobodně ji mohly vykonávat až od devadesátých let, sestra Marisstella nyní žije v konventu Řádu sv. Voršily v Ostrovní ulici v Praze.