Franziska Krampfl

* 1931  

  • "To už jsme seděli na žebřiňáku, se vším všudy, a vtom otec ještě slezl dolů. U nás byla v blízkosti kasárna. A v těch kasárnách byl jeden český důstojník a ten chtěl náš dvůr převzít. A ten to zařídil, že jsme museli tak rychle pryč. Můj otec mu řekl: 'Povídám vám, nenechávejte dobytek nikdy chodit dolů do luk, to u nás není možné!' Protože u nás teče Úhlava, dole v údolí je dost vlhko a můj otec si myslel, že ho musí varovat. Všichni jsme mysleli, že se zase vrátíme domů. Že to přece nejde, aby nás nevinné jednoduše vyhnali. Potom si zase vylezl nahoru, náš čeledín nás potom odvezl do tábora, do Alžbětína. A potom jsme byli v táboře, osm dní. O tom vím velice málo. Byli tam už někteří ze sousedních obcí, z Hamrů a pár lidí z místa, které jsme nazývali Storn, to bylo mezi námi a kasárnami, tam bydlelo vícero lidí. Jinak si nemůžu na nic víc vzpomenout. Byli jsme tam v Alžbětíně osm dní a potom nás přeložili do dobytčáků a jeli jsme zase okolo našeho dvora, protože tudy vede vlak, náš dvůr je na Špičáku před tunelem. Jeli jsme okolo našeho dvora, dívali jsme se na něj a všichni jsme plakali. A pak jsme jeli na Furth, přejeli jsme hranici a dostali jsme se do tábora v Bamberku. A bylo to tam hrozné, bylo tam hrozně špíny, v tom táboře, byly tam skříně celé zablácené, bylo to špatné. Nevím, kdo tam bydlel před námi."

  • "Co mi tehdy hrozně vadilo, byl na nádraží přibitý nápis: 'Psům a Němcům přeprava zakázána!' To mě tehdy tak vzalo, že jsem to už nikdy nezapomněla. To nebylo pěkné. A potom, když jsme šli na nákup, museli jsme opravdu čekat, až si všichni Češi nakoupili a potom jsme teprve přišli na řadu. To také ještě vím. Jinak nevím nic. Já jsem nežila ve vesnici, ti z vesnice vědí víc, my jsme u nás měli náš klid, mohli jsme žít v míru."

  • "My jsme si také vozili věci do Bavorska pro případ, že nás vysídlí. To tehdy bylo trochu… byli jsme prostě moc mladí. Já si jen vzpomínám na mého bratra. Velký bratr už s námi nebyl, ten byl v Česku na nucených pracích, ale ten menší bratr, ten chodil s námi. A jednou byl tak unavený, že mu otec řekl: 'Ne, posaď se tady na štokrle, než přijdeme zpátky, pak si tě vyzvedneme.' A tak to bylo, spal tam, protože dál už nemohl. Ano, tak to bylo. Ale nebylo nám to nic platné. Nebylo to daleko, bylo to v Lohbergu, kde jsme skladovali věci. Byl to kamarád z války od našeho souseda, u něj jsme skladovali věci. Nebylo to daleko od hranice. Od nás to bylo taky jen kousek, přecházeli jsme nedaleko Ostrého, od Malého Ostrého vedla taková stezka na druhou stranu. Tu oni znali. Byl tam vždycky někdo s námi, kdo nás převáděl."

  • "Byli jsme na poli, můj otec a já, pracovali jsme na bramborovém poli a najednou přišel zdáli jeden mladý muž, v ruce měl nějaký poukaz a ten poukaz dal otci. A na něm stálo, že máme být zítra ráno v osm hodin připraveni, že jsme zařazeni do odsunu. A dole stálo, že tímto přechází všechen majetek Němců na český stát. A konec. To bylo vyvlastnění. Otec ihned vypřáhl voly a jeli jsme zase domů. Můj bratr už tam byl, ten to věděl dřív než my. Toho už tehdy propustili domů. Pak jsme byli doma. Otec řekl: 'Tak zítra nás vysídlí!' Neměli jsme nic nachystáno, žádné bedny, nic. Teprve se to rozbíhalo, my jsme byli už v těch prvních transportech. Poblíž byla pila, tam on zašel za tím pánem a řekl mu: 'Musíš mi bezpodmínečně stlouct pár beden, jdeme zítra do odsunu a nemáme si co vzít s sebou.' On to pak udělal, stloukl primitivní bedny z prken a věci šly dál. Ano, bylo to zlé. A co si člověk bral s sebou? Řekli nám padesát kilogramů, na osm dní jídlo s sebou do tábora, na osm dní jsme se museli zásobit. Tak to tehdy bylo."

  • "Hluboko na Šumavě, tam leží mé rodné místo, je to už pěkně dlouho, co jsem odtamtud pryč. Ale vzpomínka, ta se mnou zůstává, že na Šumavu zapomenout nemůžu. Bylo to na Šumavě, tam stála má kolíbka, na krásné, zelené Šumavě. Bylo to na Šumavě, tam stála má kolíbka, v krásném, zeleném lese. Ještě jednou, Pane, nech mne spatřit domovinu, tu krásnou Šumavu, údolí a výšiny. Ráda se vrátím a s radostí zavolám: Opatruj se Šumavo, já zůstávám doma!"

  • Celé nahrávky
  • 1

    Neukirchen, SRN, 05.09.2019

    (audio)
    délka: 01:22:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť Šumavy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nejvíc mi vadil nápis: „Němcům a psům přeprava zakázána!“

Foto z mládí v Německu
Foto z mládí v Německu
zdroj: pamětník

Franziska Krampfl se narodila 14. května 1931 v Hojsově Stráži (německy Eisenstrass), dětství strávila v části obce Frischwinkel (dnes Brčálník). Je z rodiny svobodných královských sedláků, kteří požívali od středověku různých práv a výsad a měli dokonce vlastní erb. Vyrůstala na starém rodinném statku Frischhof, do školy nastoupila ještě za Československa v roce 1937, ani tehdy se ale ve škole neučili češtinu, žádní Češi také v okolí nežili. Druhá světová válka se v oblasti projevovala zejména úbytkem mužů, které částečně zastupovali nuceně nasazení cizinci. Otec Josef Kelnhofer ovšem do armády nemusel, byl z hospodářských důvodů prohlášen za nepostradatelného. Z posledních měsíců války si paní Franziska vybavuje transporty vězňů z koncentračních táborů a německé uprchlíky z východních oblastí. Po válce kasárna blízko statku osídlila československá armáda, začalo se proslýchat, že Němce čeká odsun. Kelnhoferovi proto přenášeli po nocích majetek přes hranici do blízkého Bavorska. Odsunuti byli přes pobyt v táboře v Alžbětíně v květnu 1946, a to mezi prvními, protože si na jejich statek dělal zálusk vojenský velitel z kasáren. Na Šumavu se paní Franziska poprvé podívala na konci šedesátých let. Dodnes se tam ale vrací a pečuje o hrob svých prarodičů v Hojsově Stráži.