Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Franziska Krampfl (* 1931  )

Am meisten störte mich die Anschrift: „Das Fahren für Hunde und Deutsche verboten!“

  • narozena 14. května 1931 v Hojsově Stráži
  • pochází ze starobylé rodiny svobodných královských sedláků
  • 1937 nastoupila do dvoutřídky v Hojsově Stráži, učilo se německy
  • 1945 – 1946 opakované přechody státní hranice do Bavorska, přenášení drobného majetku
  • od roku 1946 – pomocné práce v domácnostech a na statcích ve Francích a Falci
  • od roku 1952 žije v Bavorsku
  • 1958 svatba s Franzem Krampflem z Bvaorska, dvě dcery
  • od konce šedesátých let opakovaně navštěvuje Hojsovu Stráž

Dětství na králováckém dvoře Frischhof

Franziska Krampfl se narodila 14.května 1931 v Hojsově Stráži (německy Eisenstrass), dětství strávila v části obce Frischwinkel (dnes Brčálník). Rodiče, Josef Kelnhofer a Franziska Wierer, pocházeli ze starých selských rodin, patřili mezi tzv. „Králováky“ (také svobodní královští sedláci, künische Freibauern), kteří požívali od středověku různých práv a výsad a měli dokonce vlastní erb. Rodokmen rodiny sahá až do 16. století. Otec se od útlého mládí staral o starý rodinný statek Frischhof, který rozšířil a zmodernizoval – patřilo k němu dvanáct krav a dokonce malá vodní elektrárna. Dětství bylo ve znamení tvrdé práce, všechny děti uměly ručně dojit, do školy v Hojsově Stráži to trvalo pěšky hodinu, v zimě tam dojížděly na lyžích. Do školy nastoupila Franziska ještě za Československa, v roce 1937, ani tehdy se ale ve škole neučili češtinu, žádní Češi také v okolí nežili. V období kolem Mnichovské dohody utekla matka s Franziskou a oběma jejími bratry na sever Německa, na ostrov Sylt v Baltském moři. Báli se, že doma nebude bezpečno, brzy se ale vrátili. Druhá světová válka se v oblasti projevovala zejména úbytkem mužů, které částečně zastupovali nuceně nasazení cizinci – ve Stráži byl tábor pro francouzské válečné zajatce, na statku Frischof pracovala Ukrajinka. Otec Josef Kelnhofer sice do armády nemusel, byl z hospodářských důvodů prohlášen za nepostradatelného, musel ale vypomáhat na sousedních statcích. Od roku 1944 nemohly děti chodit pořádně ani do školy, dobří učitelé byli odvedeni na frontu, zůstali jen ti staří a místo výuky žáci často vykonávali různé pomocné práce. Jinak se až do posledních měsíců válka života na samotě Frischhof v zásadě nedotkla, dokud u sebe nemuseli ubytovávat uprchlíky ze Slezska a Východního Pruska. Tehdy vídali též vlaky s vyhladovělými vězni z koncentračních táborů. Když se k nim jednou v noci někdo vloupal a ukradl jídlo, shodli se, že šlo asi o uprchlého vězně z transportu.

 

Zákaz jízdy a přechody přes hranici

Na příjezd americké armády na Šumavu si paní Krampfl nepamatuje, stejně jako si nevybavuje žádné německé vojáky – samota Frischwinkel byla přeci jen příliš odlehlá. V blízkosti ale stála kasárna, kam byli po válce umístěni čeští vojáci. A jejich veliteli jménem Kramář ihned padl do oka opečovávaný statek Frischwinkel. Život místních se po válce změnil, museli nosit bílé pásky na paži, nejstarší bratr Josef byl ve svých patnácti letech povolán na nucené práce do řeznictví v Janovicích, i když by ho otec na statku potřeboval. „Co mi tehdy hrozně vadilo, byl na nádraží přibitý nápis: Psům a Němcům jízda zakázána! To mě tehdy tak vzalo, že jsem to už nikdy nezapomněla. To nebylo pěkné. A potom, když jsme šli na nákup, museli jsme opravdu čekat, až si všichni Češi nakoupili, a potom jsme teprve přišli na řadu,“ vzpomíná na toto období paní Franziska. Začalo se proslýchat, že Němce čeká odsun, lidi se proto snažili přes noc převážet majetek přes hranici do Bavorska, aby o něj nepřišli. I rodina Kelnhoferových nezůstávala pozadu. „My jsme si také vozili věci do Bavorska pro případ, že nás vysídlí. To tehdy bylo trochu… byli jsme prostě moc mladí. Já si jen vzpomínám na mého bratra. Velký bratr už s námi nebyl, ten byl v Česku na nucených pracích, ale ten menší bratr, ten chodil s námi. A jednou byl tak unavený, že mu otec řekl: ‚Ne, posaď se tady na štokrle, než přijdeme zpátky, pak si tě vyzvedneme.‘ A tak to bylo, spal tam, protože dál už nemohl,“ vzpomíná paní Franziska. „Nebylo to daleko od hranic. Věci jsme skladovali v Lohbergu u kamaráda z války našeho souseda. Od nás to bylo taky jen kousek, přecházeli jsme nedaleko Ostrého, od Malého Ostrého vedla taková stezka na druhou stranu. Tu oni znali. Byl tam vždycky někdo s námi, kdo nás převáděl.“ Do Bavorska tak převezli například peřiny, kolovrátek a nádobí, které si po odsunu vyzvedli. Vysídlení je čekalo jako jedny z prvních v Hojsově Stráži, 3. května 1946. Urychlení procesu údajně napomohl vojenský velitel Kramář, který měl na statek zálusk.

 

Odsun a trpící opuštěný dobytek

„Byli jsme na poli, můj otec a já, pracovali jsme na bramborovém poli a najednou přišel zdáli jeden mladý muž, v ruce měl nějaký poukaz a ten poukaz dal otci. A na něm stálo, že máme být zítra ráno v osm hodin připraveni, že jsme zařazeni do odsunu. A dole stálo, že tímto přechází všechen majetek Němců na český stát. A konec. To bylo vyvlastnění. Otec ihned vypřáhl voly a jeli jsme zase domů,“ vybavuje si rozhodný okamžik paní Franziska. „Neměli jsme nic nachystáno, žádné bedny, nic. Teprve se to rozbíhalo, my jsme byli už v těch prvních transportech. Poblíž byla pila, tam on zašel za tím pánem a řekl mu: ‚Musíš mi bezpodmínečně stlouct pár beden, jdeme zítra do odsunu a nemáme si co vzít s sebou.‘ On to pak udělal, stloukl primitivní bedny z prken a věci šly dál. Ano, bylo to zlé. A co si člověk bral s sebou? Řekli nám padesát kilogramů, na osm dní jídlo s sebou do tábora, na osm dní jsme se museli zásobit.“ Do tábora v Alžbětíně je odvezl čeledín na žebřiňáku. Spoléhali na něj, že se postará o dobytek, ale vzápětí utekl. Nový majitel statku neměl se sedlačením žádné zkušenosti, podle vyprávění sestřenice, která na Šumavě zůstala do roku 1948, nedojený Kelnhoferův dobytek strašlivě trpěl a údolím Úhlavy se rozléhalo jeho úpění. V táboře v Alžbětíně strávila rodina osm dní, pak byli přeloženi do dobytčáků a vydali se na poslední cestu vlakem, z něhož se ještě naposledy mohli podívat na svůj rodinný statek. Hranici přejeli u města Furth im Wald, nakonec skončili v táboře v Bamberku, na který paní Krampf vzpomíná jako na mimořádně špinavý. Rodina byla poté přidělena do vesnice Burgbernheim ve Francích.

 

Těžké začátky v Německu a návštěvy Čech

Jestli Franziska v Hojsově Stráži ke konci války moc do školy nechodila, v Německu po válce to nebylo lepší. Učitelé ji opovržlivě označovali za poločešku („Halbtschechin“), což jako odsunutá Němka vnímala úkorně. Od patnácti let už do školy víceméně nechodila, musela se o sebe postarat a živila se jako pomocnice v domácnostech. Vdala se v roce 1958 za Franze Krampfla z bavorského Ihlersteinu, s nímž  má dvě dcery. Otec získal po odsunu práci jako lesní dělník, po čtyřech letech se mu podařilo se osamostatnit na statku v Horní Falci, statkářskou tradici nakonec ale rodina opustila. V polovině šedesátých let bylo Němcům poprvé umožněno navštívit svoji starou vlast, i Franzisčin otec si podal žádost o vízum. Než byla vyřízena, zemřel, aniž by se domů podíval. Samotná Franziska navštívila svůj rodný statek poprvé na konci šedesátých let. Dříve prosperující usedlost byla napůl zbořená, všude nepořádek – paní Franzisce bylo do pláče. Místní navíc na návštěvníky nahlíželi s nedůvěrou, v blízkém hotelu je nechtěli ubytovat. Navzdory prvnímu nepříjemnému zážitku navštěvuje paní Franziska své rodiště dodnes, ovšem vždy pouze na jednodenní návštěvy. Pečuje o zachovalý hrob svých prarodičů na místním hřbitově, neopomene ani zajít do kostela, dnes krásně opraveného díky příspěvkům německých rodáků. Rodný statek Frischof v Brčálníku má nového majitele a je zase opraven. Paní Franziska se na něj chodí dívat, nový majitel si jí nevšímá. „Vyhnáním jsem ztratila své okolí, přátele, příbuzné,“ stýská si paní Franziska, která je hluboko ve svém nitru stále doma na Šumavě. A mladým generacím Čechů vzkazuje: „Již nikdy válku, protože válka všechno ničí!“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Das vertriebene Gedächtnis des Böhmerwaldes