Jan Hronek

* 1931  

  • „Přišla Hlinkova garda. Najednou se objevila Hlinkova garda. Asi tak rota, když to posuzuju. Sto, sto patnáct vojáků. A byly tam tak tři, čtyři dny v té Volance. A měli i nějaké, nevím, nějaké to střelivo, samozřejmě, navíc, a nějaké aji ty zbraně. A to měli na voze. Oni šli pěšky. A aby to nemuseli střežit, tak to z toho vyndali. A v té škole byla taková místnost v přízemí, jak byly dívčí práce a chlapecké práce ruční, tak tam si děcka dávaly nářadí. Že byla, u každé školy byla nějaká zahrada. To se naučily děcka od semínka si vypěstovat, včelařilo se a to všecko. A tam byla taková malá místnost, nevím, třikrát tři metry nebo možná ještě menší. A tam oni si dali ty věci z toho vozu. Samozřejmě se to zamklo, to mělo jednoduchý zámek. A to mělo okýnko, takhle výš. A to okýnko šlo otevřít zvenku. A to oni nevěděli. A teď byl plán těm, těm gardistům něco vzít, nějaké ty zbraně. No tak se zrodil takový plán. No ale kdo proleze tím okýnkem? No tak nějaký kluk, že. No tak já. Tak, tak jsem to nacvičil. Doslova jsme to nacvičili. Víte, já nemám rád ,partyzánština´. My jsme opravdu měli všecko připravené, aspoň co já vím. Do ničeho se nešlo bezhlavě, že momentálně se někdo. To všecko se připravovalo. I toto. Tak za prvé, já jsem musel, měli jsme jenom ponožky, aby nebyly stopy, na dvoře, že. Musel jsem vylézt tátovi na ramena a teď jsem musel nohama tam otevřít to okno pozpátku, že, a tak dále. No, nebudu to popisovat. Tak podařilo se mi z toho vzít dva kulomety. Jeden byl na zásobník, to byl československý kulomet. Ten ZB dvacet šest nebo dvacet čtyři, jak který. Takovou plechovou schránku na ty zásobníky. To bylo těžké, protože to bylo všecko napáskované. A ten těžký kulomet, ten měl pás. Tak ty dva kulomety jsem vytáhl. Byl tam jeden samopal. A víc zbraní tam už nebylo. Takže moc toho neměli. Ale bylo tam spoustu střeliva. No jenomže střelivo. Tak já jsem byl vyzbrojený pistolí a měl jsem baterku, takovou maličkou, abych si posvítil. Tu pistoli jsem měl na to, kdyby náhodou nějak někdo tam zrovna přišel do toho skladu. Se vším se počítalo. A, a hlídalo mě pět nebo šest partyzánů. Ti byli tam rozmístění a kdyby, já jsem musel střílet, kdyby se to stalo, samozřejmě, a ten výstřel byl signál pro ně, aby oni zahájili palbu na tu budovu. Aby mě prostě umožnili se dostat ven nějakým způsobem. Tak to bylo plánované. A ještě se to udělalo v době výdeje stravy. Kdy prostě byla pravděpodobnost, že to. Tak co jsem mohl. No tak pár těch bedniček jsem tam vysoukal z toho, to nebylo, opravdu nebylo jednoduché. A ještě nějaké asi dvě nebo tři bedýnky těch ručních granátů, a už jsem nemoh. Já jsem se ještě musel, to okno bylo výš, tam nějak vytáhnout. Hlavou ven, že. Teď jsem musel, otec takhle na ramena, on mě chytil a takhle mě vysoukal. No bylo to, bylo to složité. A to se hned předávalo do té školní zahrady. Tam byla matka, ta to přebírala, přenesla to kousek přes tu zahrádku, to bylo deset, patnáct metrů, a tam zas čekali další chlapi za plotem A tak jsme ty, to prostě odvedli. A tak se to dostalo mimo, mimo to."

  • „Pamatuju, když 15. března projížděly ty německé jednotky přes vesnici. Jak se zastavili (Němci) u obchodu, jak tam vtrhli. V náručí množství rohlíků, koukali na to jak jezevci. Marka byla deset korun, za korunu bylo pět rohlíků. Ten obchod byl za půl hodiny vybrakovaný, že. My jsme to všecko viděli. Teď to zatýkání okamžitě začalo. A my právě, ta moje rodina, otec a matka byli zapojeni také do toho, že se starali o převádění těch lidí na Slovensko nebo do Polska. To organizoval u nás v dědině ten Surovec, vždycky přišel a říkal, zítra přijdou jeden dva, tak se o něho postaráte, dáte ho do pořádku. Protože ty lidi byli dvojí. Ti, co mohli jet vlakem, měli průkazy, nehrozilo jim zatčení, tak dobře. Ale ti, co šli ilegálně, tak šli pěšky. A třeba z Plzně sem. Tak jak ten člověk pak vypadal, postupně. Takže museli se mu dát šaty do pořádku, oprat. Musel se prostě dát do pořádku.“

  • „A to bylo na celém tom nejhorší, promrzlý, to neovládáte tělo, to se chvějete a to... to přežití bylo to nejhorší. A tak se mi jednou stalo. Oni (Němci) přišli brzo a já jsem to vyřídil (partyzánům) velice v pohodě. A já si říkal, no co já tady budu kdesi mrznout, půjdu ke Kovaříkům do hospody, však oni (Němci) jsou jenom ve škole. A podám hlášení Surovcovi četníkovi, jak jsem pořídil, přečkám v teple a ráno půjdu domů. Tak já jsem šel, v klidu. No sníh vrzal, udělal jsem asi tři kroky a ze dvora se ozvalo: ‚Halt!‘ Tož instinkt, okamžitě ty dva skoky zpět a za roh. A už šla dávka ze samopalu. Oni totiž mezitím přišli Němci a ubytovali se v té hospodě. To byl ten kámen úrazu. A proto od té doby já jsem se nikdy nevrátil už nikam. Počkal jsem si, až jsem měl jistotu, že už tam nikdo není, že je dědina čistá. A já jsem ty dvě kulky... z té omítky vyryl... kdyby byl zticha, tak mě měl.“

  • „To bylo v tom Pražském jaru, v tom období. Tak já jsem vystoupil třeba na vojenské půdě a řekl jsem, podívejte se, já nepotřebuju politruky v armádě. Ty jenom mluví, je nedílná velitelská pravomoc, tak buď ji mám, nebo nemám. Tak jestli ji mám, tak já nepotřebuji politika. Já potřebuju více psychologů, sociologů, lidí, kteří budou organizovat volno vojákovi, aby měl tu vojnu přijatelnou. A pokud jde o stranické organizace, to také nemá být v armádě, kdo chce být ve straně, ať je v místě bydliště. To bylo na vyhození z partaje a tak dál. Ale jaksi mě to minulo. Protože já jsem byl přeložený jinam a oni to o mně nevěděli. A až se to dozvěděli, tak já už jsem měl napsanou žádost o propuštění. Já už jsem říkal, no přeci tady nebudu dělat někomu vola. Doslova tak ta otázka stála. Nebudu říkat, že je to černé, když je to bílé.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Břeclav, 06.02.2015

    (audio)
    délka: 02:40:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Prlov, 28.06.2017

    (audio)
    délka: 02:14:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 3

    Hulín, 01.08.2019

    (audio)
    délka: 02:02:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdy neházej flintu do žita a nikdy nepanikař, vždycky je nějaké řešení

Jan Hronek
Jan Hronek
zdroj: autor

Jan Maria Hronek se narodil 7. června 1931 v Uherském Hradišti. Otec Jan i jeho matka Emilie působili jako učitelé. Svého syna vedli k vlastenectví. Sami se pak zapojili do pomoci partyzánům. Z malého Jana se stala partyzánská spojka. Zjišťoval, kolik je kde německých vojáků a také jaké mají zbraně. Pomáhal při akci proti fašistické Hlinkově gardě i při různých destrukcích na železniční trati. V noci také chodíval do lesů varovat partyzány před německým zásahem. Jednou při návratu po něm začal střílet německý voják. Pamětník unikl. V roce 1945 jej prezident vyznamenal za chrabrost. Po válce se stal členem komunistické strany a vstoupil do armády. Stále více ale vnímal, že se komunistická proklamace liší od skutečnosti. Na vojenských cvičeních na Ukrajině viděl obrovskou chudobu. V době Pražského jara vystoupil na vojenské půdě s vyjádřením proti politizaci armády. Sám posléze podal žádost o propuštění ze služby. Až do důchodu působil v ostravsko-karvinských dolech, kde se podílel na vytváření integrovaného záchranného systému. Nyní žije v Břeclavi.