monsignore Karel Herbst

* 1943  

  • „Zničehonic se v kastlíku objevila taková nevelká cedulka, že dne toho a toho se dostavte… třeba v devět, nebo v nějakou hodinu. Když jsem tam byl poprvé, myslel jsem, že to je takový rozhovor o životě. Jenom tak. Pak jsem si ale uvědomil, že to je velmi nebezpečná půda a že si musím dát nesmírně pozor na ústa. Hlavně nikoho nejmenovat. Karel Tylík, farář karlínský, mi říkal: ,Důsledně trvej na tom, že chceš vědět, proč tě tam pozvali. Na ten důvod jim odpověz nějak, a o ničem jiném se nebav.’ To byly takové rady starého harcovníka, který věděl, jak na to. Občas jsem za ním zašel. Měl o mě starost. Abych taky moudře... Něco tu a tam věděli a zkrátka je to dráždilo. Dělal jsem si čárky, byl jsem tam asi šestnáctkrát. Někdy na dvě hodinky, někdy na půl dne. Někdy mi to bylo jedno, někdy mi to trochu vadilo. Když vás pořád někdo takhle otravuje. A hlavně: kdyby to máma vytahovala z kastlíku, to by nebylo dobře. Tak jsem byl bdělý, aby o tom rodiče nevěděli, aby se zbytečně netrápili.“

  • „Protože na Boží hod vánoční se četl pastýřský list, podepsaný Vaši ordináři. Kdo to vlastně měl být? Tam byla věta, že v letošním roce oslavíme 30. výročí, kdy do našich měst vjely sovětské tanky. Toto výročí si musíme náležitě připomenout.“ - „To bylo výročí osvobození, ano? Pětačtyřicátý rok.“ - „Ano, na to byl odkaz. Začínal rok 1975. A že v tom roce to oslavíme. A já jsem tu jednu větu vynechal. Jenom jsem ji přeskočil a pokračoval dál. Je zajímavé, že nereagovali hned. Někdo to musel vyhodnocovat. A měl čas až čtyři dny nato, jak si to pouštěl. A najednou zjistili, že jsem tu větu přeskočil. Zavolali mě na Krajský národní výbor do Prahy a pan tajemník Semínko mi pravil, že mě považuje za nepřítele pracujícího lidu, za nepřítele Sovětského svazu a že mi s okamžitou platností odnímá státní souhlas. A že jestli nemám stěhovák, že mi ho opatří. A že musím ze Svaté Hory zmizet. Možná čekali, že budu o něco prosit nebo co. Já jsem to takhle nechal klidně běžet. Akorát jsem si říkal: ,Člověče, to je zajímavé, taková blbost. Jednu větu jsem vynechal, a oni ti vezmou státní souhlas. Ale tak, proč ne.’“

  • „Zaprvé je to i tak, že řeknou: některý chlapi vůbec nejezdili na žádný chaloupky, ale kdyby chtěli přijet, vezměte je s sebou. Zadruhé, máte syny, kluky, oni mají dvacet let, vy máte padesát, a oni mají dvacet pětadvacet. Vezměte je s sebou taky. Protože jinak Staré páky zestárnou, za třicet let tu nebudou. A bude po všem. Tím, že tam budete zase své kluky do té party tahat, tak najednou tam jezdí synové toho druhého. Řeknou, je to takový divný, ale co je na tom divného? Mladší tváře a je veseleji. Je to dobrý.“

  • „...Státní bezpečnost už mne měla plné zuby a přišel rok 1986 a to byl rok určité oblevy. Aspoň v tom smyslu, že si třeba ti estébáci v Praze řekli: 'Vždyť ono bude pro nás lepší, když my ho někam vykopneme, když my mu ten souhlas někde dáme, ať se tam umlátí.' - Šel jsem potom někde na Tachovsko - '...ať si je někde v Tramtárii a hlavně ať nám nedělá nějaké takovéhle věci.'“

  • „Je to dobré, protože [to trvalo] čtrnáct dní, a za čtrnáct dní se dá prožít spousta věcí. Taky si spoustu věcí sdělit, tím se navzájem podepírat. Teď myslím na ty kluky, protože oni byli mladí - dvanáct, třináct, čtrnáct let možná tenkrát, pro ně to bylo užitečné, aby měli pevnou půdu pod nohama, aby se jim dobře dařilo v životě, aby neodpadli.“

  • „Kdyby mi někdo říkal, že jsem se o něco přičinil nebo moc zasloužil nebo tak něco, tak opravdu mávnu rukou a řeknu: ‚Dejte pokoj. Každý, kdo chtěl něco dělat, tak dělal. Kdo se polekal a radši ne, no tak samozřejmě radši ne.‘ Vždyť my jsme to častokrát zažili i v tom smyslu, že jsme někomu nabídli, že by mohl jet na chaloupku jejich kluk, a byli lidi, kteří řekli: ‚Sláva, sláva, to je výborné, to nám samo nebe seslalo.‘ Ale pak byli lidi, kteří řekli: ‚Víte, radši ne,‘ a toho svého kluka nepustili.“

  • „...výsledek toho byl, že když jsme tedy takto omezili počty maximálně dvanáct účastníků na jednu chaloupku, že další rok místo osmi chaloupek bylo patnáct chaloupek, další rok jich bylo dvacet, a dotáhli jsme to za mého působení až na sedmdesát chaloupek během jedněch prázdnin!“

  • „...tak jste měl říct věřícím: Já tady tu větu nechci číst a já bych tam přišel a řekl bych, pan kaplan tu větu nechce číst, tak já to přečtu místo něj... protože jsem se zachoval tak a tak, dostal jsem dopis a tam bylo: ‚Dostavte se 6. 1. 1975 na krajský národní výbor do Prahy.‘ Tam byl pan krajský církevní tajemník Semínko, okresní církevní tajemník pan Pospíšil a pak děkan svatohorský... tam mi slavnostně sdělili: ‚Říkejte si, co chcete, já vás považuji za nepřítele Sovětského svazu, za nepřítele našeho pracujícího lidu.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Pražské arcibiskupství, 09.03.2015

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 16.06.2021

    (audio)
    délka: 01:52:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 30.08.2021

    (audio)
    délka: 02:03:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Odpuštění je samozřejmost

Pamětník v době studia v bohosloveckém semináři, cca 1971
Pamětník v době studia v bohosloveckém semináři, cca 1971
zdroj: archiv pamětníka

Mons. Karel Herbst se narodil 6. listopadu 1943 v Praze. V roce 1960 se vyučil elektromechanikem elektrických lokomotiv a osm let tuto práci vykonával. Při zaměstnání vystudoval gymnázium v Praze. V letech 1968-1973 studoval na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Kněžské svěcení přijal 23. června 1973. V letech 1973-1974 působil jako kaplan v Mariánských Lázních, v letech 1974-1975 na Svaté Hoře u Příbrami. 6. ledna 1975 mu byl odňat státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti za to, že při čtení vánočního pastýřského listu vynechal větu o oslavě 30. výročí osvobození naší vlasti sovětskou armádou. Od února 1975 do srpna 1986 pracoval v podniku Úklid jako čistič výkladních skříní. V polovině sedmdesátých let se seznámil s činností salesiánů a 11. září 1976 složil doživotní sliby v kongregaci Salesiánů svatého Dona Boska. V letech 1974-1986 se věnoval pořádání salesiánských chaloupek, prázdninových akcí pro děti v rámci podzemního fungování salesiánské kongregace. Od září 1986, kdy mu byl navrácen státní souhlas, do roku 1989 působil Karel Herbst ve Starém Sedlišti na Tachovsku, v roce 1990 jako administrátor farnosti ve Všetatech. Od roku 1990 do roku 1997 byl ředitelem salesiánské komunity v Praze-Kobylisích a administrátorem farnosti. V letech 1997-2000 byl spirituálem Arcibiskupského kněžského semináře v Praze-Dejvicích. Od září 2000 do března 2002 byl administrátorem farnosti Fryšták u Holešova. 6. dubna 2002 byl ustanoven světícím biskupem pražské římskokatolické arcidiecéze a titulárním biskupem siccesiánským. Na svou funkci rezignoval roku 2016 a stal se emeritním pomocným biskupem.