Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

monsignore Karel Herbst (* 1943  )

Odpuštění je samozřejmost

  • narodil se 6. listopadu 1943 v Praze

  • 1960 se vyučil elektromechanikem, do roku 1968 pracoval jako elektromechanik

  • 1968 dálkově složil maturitu na gymnáziu v Praze

  • 1968–1973 studium na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích

  • 1973–1975 kaplanem v Mariánských Lázních a na Svaté Hoře u Příbrami

  • leden 1975 zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti

  • od února 1975 do srpna 1986 pracoval jako čistič výkladních skříní

  • od sedmdesátých let kontakt se salesiány

  • 11. září 1976 složil sliby v kongregaci Salesiánů svatého Dona Boska

  • organizoval tzv. chaloupky, pobyty pro děti v rámci podzemního fungování církve

  • v září 1986 mu byl navrácen státní souhlas

  • od září 1986 farářem ve Starém Sedlišti na Tachovsku

  • 1990–1997 ředitelem salesiánské komunity v Praze-Kobylisích

  • 1997–2000 spirituálem Arcibiskupského kněžského semináře v Praze-Dejvicích

  • od září 2000 do března 2002 administrátorem farnosti Fryšták u Holešova

  • 6. dubna 2002 jmenován a vysvěcen světícím biskupem pražským (ve funkci do roku 2016)

Emeritní pomocný biskup pražský a salesián Karel Herbst zasvětil většinu svého života duchovní práci s mládeží - ať už jako organizátor salesiánských prázdninových chaloupek, předseda redakční rady křesťanského Magazínu AD nebo spirituál v Arcibiskupském kněžském semináři. 
Narodil se 6. listopadu 1943 v Praze jako jediný syn v rodině údržbáře na železnici. Jeho otec byl členem KSČ, ale podle slov svého syna se doma o politice strany vyjadřoval velmi nelichotivě: „On říkal ,ty kurvy bolševický’. To demonstruje, jak ve skutečnosti smýšlel,“ podotýká Karel Herbst. 
Matka Anna, za svobodna Tománková, pocházela z malého zemědělského hospodářství v Horní Krupé u Havlíčkova Brodu, kam Karel jako malý chlapec jezdil vypomáhat o žních, dokud strýc, tehdejší majitel statku, nemusel vstoupit do družstva. Maminka byla v domácnosti, později, když Karel a jeho dvě sestry již chodili do školy, začala pracovat jako uklízečka na ministerstvu zemědělství. 
Jako aktivní katolička inspirovala jeho budoucí životní dráhu: „Nevedla žádné velké zbožné diskuse, ale vždy popadla kabátek a šlo se do kostela. Díky tomu jsem v našem kostele zdomácněl, chodil jsem tam i ministrovat.“ Zatímco na základní škole si Karel jako chlapec někdy připadal kvůli své víře vyčleněný, v kostele byl všemi přijímaný, cítil se tam mezi svými. Velmi ho ovlivnilo, když asi jako desetiletý dostal od sousedky překlad Nového zákona - Bibli totiž v té době doma neměli. „Dodnes si vzpomínám, jak jsem Novému zákonu v některých místech málo rozuměl, dělal jsem si tužkou po straně otazníky nebo vykřičníky. Ale Bible se vykládá sama, jak se říká. Když jsem to četl podruhé, už to šlo skoro samo.“

 

Od nás se nevystupuje! Ale můžeme tě vyloučit 

Na otcovu radu šel do učení na elektromechanika elektrických lokomotiv. První dva roky učení strávil v Šumperku, poslední rok v Praze. Jednou měl dokonce příležitost opravit závadu na elektrické lokomotivě, když cestoval do Ostravy jako běžný cestující.
Po vyučení nastoupil jako elektroopravář na nádraží Praha-Střed a stal se vedoucím jedné pracovní čety. „Když mi bylo asi osmnáct let, přišel za mnou nějaký pán, redaktor. Prý: ,Všichni na tebe poukazují a bylo by dobré, kdybyste tady utvořili mládežnickou úderku.’“ Karel se nevzpíral, bylo mu to lhostejné, práce pro něj zůstala stále stejná. Brzy nato ale vyšel článek na titulní straně deníku Mladá fronta: „Parta Karla Herbsta přebírá stroje do socialistické péče.“ To už pro něj mělo nepříjemné důsledky, protože kolegové z jiných pracovních útvarů se na ně dívali nevraživě. Politická manipulace tím ale teprve začínala: „Když už jsme byli ta mládežnická úderka, přišel zas někdo jiný, že by bylo dobré, abych vstoupil do KSČ. Nemůžu říct, že by na mě tlačili. Byl jsem nerozuma, nebyl jsem důsledný v uvažování. Ostatní parťáci byli také v KSČ.“ 
Karel Herbst tedy vstoupil do strany a zůstal v ní po dobu své vojenské služby. Když později dospěl k rozhodnutí, že bude studovat teologii, oznámil spolustraníkům, že chce z KSČ vystoupit: „Řekli mi: ,Ne, ne, tady se nevystupuje. Ale když na tom trváš, můžeme tě vyloučit.’“ 

 

Zrádce strany v kněžském semináři

K rozhodnutí stát se knězem ho inspiroval jeden poměrně nenápadný okamžik při návratu z Litoměřic, kde se účastnil kněžského svěcení svého známého: „Stáli jsme na nádraží a jedna paní, která s námi jela, říkala: ,To je ale slavná chvíle. Jaká škoda, že v našem kostele už se nic takového nebude opakovat.’ Podíval jsem se na ni a řekl jsem: ,Proč by ne?’“
Aby se mohl ucházet o studium teologie v bohosloveckém semináři v Litoměřicích, udělal si maturitu na elektrické průmyslovce i na gymnáziu. Přijímací zkoušky dělal dvakrát. Poprvé, v roce 1967, jej nepřijali, označili ho za „zrádce strany“. V uvolněnější atmosféře nadcházejícího roku byl ale ke studiu přijat. 
Prázdniny před začátkem studia strávil v Itálii, kde navštívil několik katolických poutních míst, ale také zde prožil první dny srpnové okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Karel Herbst byl podle svých slov jedním z mála, kteří se z celé výpravy vrátili domů: motivovalo ho čerstvé přijetí do litoměřického semináře, stejně jako to, že neměl možnost rozloučit se s maminkou. 
„V Litoměřicích ale bylo veselo, všichni se smáli. Říkali jsme si, že to nějak urejdujem,“ komentuje atmosféru na začátku studia a dodává: „Nejhoršímu jsme unikli. Já jsem studoval do roku 1973. Teprve potom začali utahovat šrouby a přemlouvat bohoslovce ke spolupráci.“ 
Během studia se Karel Herbst potkal s mnoha významnými církevními osobnostmi. O existenci salesiánského řádu samozřejmě v té době věděl, ale ještě neuvažoval, že by do něj vstoupil. Výrazně však na něj zapůsobil litoměřický biskup Štěpán Trochta, jeden ze zakladatelů české provincie salesiánů, kterého během svého studia také vídal. Bylo to v době, kdy biskup Trochta byl už ve špatném zdravotním stavu, zhoršovaném neustálou šikanou ze strany režimu: „Znám ho jako takového mučedníka. Měl těžký život,“ konstatuje Karel Herbst. 

 

Salesiáni, čtveřice dobrých bratří

Po vysvěcení působil jako kaplan v Mariánských Lázních. Už v té době se začal věnovat práci s mládeží a poprvé začal uvažovat o vstupu do salesiánského řádu. Inspirovalo ho setkání se čtveřicí řádových bratří, kteří ho přijeli navštívit: „Beno Beneš, Josef Topinka, František Pospíšil a Josef Kopecký. Byla to taková čtyřka dobrých bratří. Líbilo se mi, jak se k sobě navzájem chovají, jak se spolu baví. Smáli se, byla to dobrá parta. Když odjeli, měl jsem brouka v hlavě: s takovými kluky by nebylo špatné spolupracovat.“ 
Brzy poté ho z Mariánských Lázní přeložili na Svatou Horu u Příbrami. „Prý takzvaně na převychování. Ale já jsem se tam právě trochu zatvrdil,“ říká Karel Herbst. Právě během svého působení na Svaté Hoře oslovil salesiány a řekl jim, že by rád vstoupil do jejich řádu. 
Mezitím ale události nabraly rychlý spád. „Na Hod boží 1974 se měl v kostele číst pastýřský list. Zazněla v něm věta, že v příštím roce oslavíme třicáté výročí osvobození Československa sovětskou armádou. A já jsem tu jednu větu vynechal. Prostě jsem ji přeskočil,“ popisuje. Začátkem ledna potom následovalo předvolání ke krajskému církevnímu tajemníkovi. „Pan tajemník Semínko mi pravil, že mě považuje za nepřítele pracujícího lidu, za nepřítele Sovětského svazu a že mi s okamžitou platností odnímá státní souhlas. A že ze Svaté Hory musím zmizet, a jestli nemám stěhovák, tak mi ho opatří.“
Následujících jedenáct let pracoval Karel Herbst jako myč výloh v pražském podniku Úklid. V té době tam mohl potkávat celou řadu pozoruhodných osobností, včetně pozdějšího kardinála Miloslava Vlka, kterého právě Karel Herbst v mytí výloh zaučoval. 

 

Chaloupky pro upevnění ve víře

Salesiáni přivítali s potěšením, že Karel Herbst byl zbaven státního souhlasu k výkonu kněžského povolání. Doufali, že o to více energie bude moci napřít do práce s mládeží, která je hlavním posláním salesiánského řádu. Karel Herbst složil své věčné sliby 11. září 1976. Již předtím se však věnoval rozvoji takzvaných „chaloupek“ - prázdninových soustředění mládeže, která se konala na venkovských chalupách (odtud jejich název) ve skupinách po dvanácti, maximálně patnácti dětech. Malý počet účastníků pomáhal vytvořit rodinnou atmosféru, ale zároveň sloužil i k utajení celé akce před komunistickou mocí. „Kromě výletů, fotbalu a dalších věcí, které kluky zajímají, měl každý den také nějaké duchovní téma. Kvůli tomu jsme to dělali. Chtěli jsme, aby se ti kluci ve víře upevnili. Zvláště venkovští ministranti, kteří byli ve společnosti trochu opuštění, jejich postavení mezi ostatními dětmi bylo takové blbé. Na chaloupkách dostávali to, co jim nikdo jiný nedával. Seznámili se s jinými kluky v podobné situaci, což na ně už samo o sobě působilo povzbudivě,“ vysvětluje Karel Herbst poslání chaloupek. 
V průběhu sedmdesátých let byl hlavním organizátorem tohoto hnutí, a protože všechny pobyty na chaloupkách chtěl osobně navštívit, byl touto prací velmi vytížený. „Poslední prázdniny jsem měl na starost 72 chaloupek. Byl problém je všechny objet, když měsíc má jenom třicet dní,“ říká Karel Herbst. V tomto směru mu velmi pomáhala jeho volnější pracovní doba v podniku Úklid. 

 

Hra končí, pane Herbst! 

Karel Herbst respektoval signatáře Charty 77, sám ale neměl v úmyslu se politicky angažovat: „Salesiáni mi řekli, že mi to nedoporučují,“ vysvětluje. „Uvaž, že bys musel skončit s chaloupkami, nemohl by ses věnovat mládeži, protože bys měl stále za patami Státní bezpečnost,“ varovali ho spolubratři. 
Kontaktu s StB se ale stejně nevyhnul. Jednoho dne byl předvolán do Bartolomějské. „Když jsem tam šel poprvé, myslel jsem si, že to je jen takový rozhovor o životě. Pak jsem si ale uvědomil, že to je velmi nebezpečná půda a že si musím dávat nesmírně pozor na ústa,“ konstatuje. Jeho zásadou se stalo: „Hlavně nikoho nejmenovat.“ „Zeptej se jich na důvod, proč tě pozvali. Na to jim nějak odpověz a o ničem jiném se s nimi nebav,“ doporučil mu karlínský farář Karel Tylík. Podle svých zápisků byl Karel Herbst u výslechu asi šestnáctkrát, někdy na dvě hodiny, jindy na celý půlden. Starost mu dělalo zejména, aby se o tom nedozvěděli rodiče a nedělali si o něj starost. 
„Fyzický strach jsem nikdy neměl, ale někdy to bylo nepříjemné,“ konstatuje. „Zkoušeli to na mě všelijak. Jednou vletěl do výslechové místnosti nový policista a vykřikl: ,Hra končí, pane Herbst. My už se s vámi takhle srát nebudeme.’ Já jsem se podle jejich předpokladu měl sesypat. Ale řekl jsem jim: ,Podívejte se, ten pán se slušně nechová, takže od téhle chvíle vám neřeknu ani slovo.‘ Otočil jsem židli ke zdi a dělal jsem, jako že tam nejsou. Poslali mě domů. Pochopil jsem, že si člověka takhle otestují a zjistí, co si mohou dovolit. Někdo jiný by se na mém místě třeba sesypal.“ 
Nevyhnul se ale ani domovní prohlídce, během níž u něj našli opsaný text prohlášení Charty 77. Tvrdil, že mu text asi někdo hodil do poštovní schránky, příslušníci StB mu ale zabavili oba psací stroje a o to intenzivněji ho vyslýchali v Bartolomějské. 

 

Zpátky ke komunitnímu životu

V roce 1986 mu byl navrácen státní souhlas a mohl své povolání vykonávat v pohraniční vesnici Staré Sedliště na Tachovsku. Byl velmi pracovně vytížený, protože každou neděli musel objíždět čtyři kostely v okolních vsích a sloužit bohoslužby. Zde ho také zastihl listopad 1989. Místní komunisté podle jeho slov dlouho odmítali přijmout fakt, že poměry se změnily. On jako místní farář ale považoval za svou povinnost mluvit v kostele o tom, co se v Praze odehrává. 
Na začátku roku 1990 přesídlil jako farář do Všetat, kde ale působil jen krátce. Po pádu komunismu totiž salesiáni, stejně jako jiné řeholní řády, dostali možnost znovu žít v komunitách. „Pro některé z nás to bylo i velice obtížné, když třeba předchozích dvacet let žili doma, ve svém bytě,“ konstatuje Karel Herbst. Přesídlil tedy do salesiánské komunity v Praze-Kobylisích a podílel se na její obnově. 
Jeho komunita se zaměřovala zejména na děti z problémových rodin a nabízela jim sportovní i jiné volnočasové vyžití, zároveň se ale snažila přivádět je k víře: „Duchovní péče, to je těžké. Těžko mohou salesiáni každému dítěti říct: ,Teď půjdeme do kaple a poděkujeme Pánu Bohu.’ Ne každá máma by s tím souhlasila. Salesiáni jsou sympatičtí právě tím, že nikoho k Bohu netlačí,“ vysvětluje Karel Herbst. 
Zároveň pokračoval prázdninový program v podobě pobytů na „chaloupkách“. „Vždycky jsme si říkali, že až to jednou praskne, budeme pořádat letní tábory, stejně jako skauti. Kupodivu, svoboda přišla, a my o ten styl skautských táborů ani moc nestojíme,“ říká Karel Herbst a dodává, že specifickou výhodou chaloupek - oproti velkému letnímu táboru - je právě malý kolektiv, kde děti snadno navazují vztahy. 
Salesiáni se po roce 1989 pustili i do mnoha dalších aktivit: jednou z nich je divadlo, které je součástí budovy v Kobylisích. Karel Herbst se také stal předsedou redakční rady křesťanského časopisu pro mládež Magazín AD. Ten ale po několika letech narazil na nesouhlasné postoje některých biskupů, kteří se neztotožňovali s údajným volnomyšlenkářstvím některých článků. 

 

Z Prahy do Fryštáku a zpět

V letech 1997-2000 působil Karel Herbst jako spirituál v Arcibiskupském kněžském semináři, kde byl k dispozici jednotlivým bohoslovcům jako jejich duchovní rádce. „Někteří tuto službu využívali, jiní ze zásady ne. Třeba proto, že měli svého guru někde jinde. Nejdůležitější byly osobní rozhovory s jednotlivými studenty. Stávalo se, že někdo se chtěl třeba hned po začátku studia sebrat a utéct ze semináře. V takových chvílích jsem mu navrhoval: ,Odejít můžeš kdykoli. Nechceš to tady ještě zkusit?’“ 
Na následující dva roky jej církev vyslala jako administrátora farnosti do Fryštáku na Moravě, kde kostel sousedí se salesiánským Domem Ignáce Stuchlého, určeným pro pořádání pobytových akcí pro děti a mládež. Úkolem Karla Herbsta bylo sladit práci farnosti a domu, uvolnit existující napětí mezi oběma institucemi. 
V roce 2002 byl však povolán zpět do Prahy, aby se - zřejmě na přání kardinála Vlka - stal světícím biskupem. V této funkci aktivně působil do roku 2016, k jeho kompetencím patřila zejména péče o katechety, charitu a zdravotnictví. 

 

Nadějí je mladá generace

„Církev nemá důvod k žádnému jásání. Církev selhala, zklamala. Kdoví, jestli nám ten zpropadený majetek za to stál. Dobře víme, že majetek církev nezachrání, a někdy mám pocit, že všechna ta starost o majetek církev spíš poškozuje,“ konstatuje Karel Herbst k tématu restitucí církevního majetku. Některé církevní instituce nebo jedinci podle něj usilovali o majetek až příliš: „Ukázalo se, že ten majetek opravdu někoho vzrušuje a ten přístup je ambivalentní. Když se vracení majetku děje násilím, pod tlakem, přijde mi to takové surové. Někdy to bylo spojené s takovou křesťanskou neláskou. Ale člověk nemůže vynášet nějaké soudy,“ říká Karel Herbst a dodává: „Máme kliku, že salesiáni jsou v podstatě chudí. Naštěstí nikde nemají nějaké ohromné zámky a latifundie.“ 
Také k vyrovnání s minulostí přistupuje podle křesťanských principů. Po roce 1989 se vydal do archivů, aby si přečetl, kdo na něj donášel Státní bezpečnosti, brzy však své pátrání ukončil: „Překvapilo mě trošičku, že mezi těmi lidmi byli někteří, které jsem považoval za kamarády. To mě trochu zaskočilo. Těch lidí bylo asi deset. A žádný z nich s tím za mnou nikdy nepřišel. Asi po hodině v archivu jsem zjistil, že mě to čtení vlastně nebaví, a odešel jsem. Tím to pro mě skončilo. Žádnému z těch lidí jsem nikdy nedal najevo, že jsem to o nich zjistil.“ Odpuštění je podle něj samozřejmostí: „Není každý hrdina. V nějaké slabé chvilce jim něco podepsal a už v tom jede. Je jen otázka, jak se s tím ti lidé vyrovnají sami v sobě.“
Nadějí do budoucna je podle něj - v duchu salesiánské myšlenky - nejmladší generace nepoznamenaná duchem komunismu. „Je otevřenější, pravdivější, uvolněnější. Co chtěla po lidech komunistická moc? Aby jednohlasně lhali sami sobě i společnosti. Vše byla jedna velká přetvářka. Rodiče říkali dětem, o čem se nesmí mluvit ve škole. Společnost byla těžce pokřivená. A najednou se zdá, že tahle generace je svobodnější, uvolněnější. Když si s nimi povídám, velice mě to těší.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV