Petr Erben

„Potom jsem přišel do Auschwitzu. To byl šok mého života. V pětistupech jsme šli k Mengelemu, ten se nás ptal, kdo, co, jak. Podle toho ukázal vpravo nebo vlevo. Mně ukázal tak a já jsem šel tam. Zůstal vedle mě Fricek Weiss, ten známý dirigent a komponista jazzu, a ten šel na druhou stranu. Já jsem šel dál a přišel jsem najednou do nějaké umývárny, jakéhosi sálu, tam mě oholili a vzali mi všecko. Když jsem přišel zpátky, ještě vlhký, tak na mě hodili nějaké hadry a já jsem si to oblékl. Vyšel jsem ven a viděl jsem mé boty. Ty boty pro mě byly velmi důležité, protože v botech jsem měl to potvrzení, jménem, ne číslem, ale mým jménem, myslím, že dokonce s fotografií, že mám právo jít s dvěma sty mladistvými ven z ghetta. Zkrátka, na tom mi záleželo, protože jsem nevěděl, co teď bude, tak já, abych měl nějaké potvrzení, kdo jsem, tak jsem si našel ty boty s tou legitimací, rychle jsem je hodil na sebe a běžel jsem ven.“

„Já jsem mu řekl, že bych chtěl poslat dopis do Ostravy. Tak mi povídá, že není problém, že má kluka z Ostravy, který pracuje vedle, civilní dělník. Tak jsem napsal dopis a poslal jsem ho do Ostravy. 24. prosince, Štědrý večer, a já dostal pozvání ráno přijít dopoledne na komandaturu. Tak jsem volal, ajajaj, oni chytli ten dopis. Ale co, když to muselo být, tak to muselo být. Tak jsem se rozhodl a šel jsem. U brány stojí nějaký voják na komandatuře a povídá mi: ‚Doleva.‘ Já jsem vzal ten lístek a šel jsem doleva. Najednou vidím nahoře – pošta. Neměl jsem šajn, já jsem věděl, že tam jsou výslechy, ale já jsem nevěděl, že tam je pošta. Tak jsem šel a dostal jsem ten bochník chleba. Tak jsem donesl ten bochník chleba, 50–60 centimetrů v průměru. Říkal jsem si, co s tím budu dělat... Vánoce. Deset kluků. Tak jsme to rozdělili na deset, měli jsme Vánoce, Štědrý večer, a sežrali jsme ten bochník.“