Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Erben (* 1921  †︎ 2017)

V životě jsem měl štěstí. I v Terezíně a Osvětimi

  • narozen 20. března 1921 v Ostravě v židovské rodině jako Petr Eisenberg
  • stěhování do Frýdku, kde otec vlastnil stáčírnu piva
  • matka aktivní v sionistickém hnutí (WIZO)
  • členem Tchelet Lavan ve Frýdku, tábory, hachšara
  • v letech 1936–1940 studoval průmyslovou školu v Brně
  • vedoucím skupiny Tchelet Lavan
  • 30. září 1942 deportován do Terezína
  • v Terezíně pracoval s mládeží
  • 28. září 1944 deportován do Osvětimi
  • leden 1945 – deportace z Osvětimi do Mauthausenu
  • práce v táboře Gusen
  • 5. května 1945 osvobozen v Gusenu
  • po osvobození žil v Praze, nadále aktivní v sionistickém hnutí
  • v roce 1948 odjel s manželkou do Francie a poté do Izraele
  • v Izraeli pracoval ve stavebnictví
  • zemřel 5. dubna 2017

Co o Tchelet Lavan neví Petr Erben, nestojí za to vědět.“ Tato věta předcházela setkání dokumentaristky projektu Skautské století Jitky Radkovičové s Petrem Erbenem, chodící encyklopedií židovského skautingu. Ostravský rodák, který žije téměř sedmdesát let v Izraeli, dodnes umí skautské písně, které se skupinou Tchelet Lavan zpíval na táborech, jež hnutí organizovalo před válkou.

Tchelet Lavan, můj osud

Narodil se jako Petr Eisenberg v roce 1921 v Ostravě do židovské rodiny jako první ze dvou synů. Dětství strávil ve Frýdku, kam se rodina přestěhovala a kde otec provozoval stáčírnu piva. Matku popisuje pamětník jako aktivní sionistku, členku WIZO (Women´s International Zionist Organisation). Není divu, že také on se od svých dvanácti let zapojil do sionistického hnutí – byl členem organizace Tchelet Lavan, též Blau Weiss, česky Modrobílí, která vycházela ze zásad skautingu. Své členy připravovala k osídlení tehdejší Palestiny a jako skauti organizovali také výpravy do přírody, tábory a setkání.

Ve Frýdku pamětník navštěvoval základní školu a později pokračoval na gymnáziu. Protože však hnutí preferovalo, aby jeho členové byli více prakticky zaměření, přešel v roce 1936 na německou průmyslovou školu do Brna. Svůj volný čas trávil v Tchelet Lavan – byl madrich (vedoucí) brněnské skupiny a kromě běžných schůzek se například účastnil posledního velkého tábora hnutí v Pastvinách v Orlických horách.

Po dvou letech, na podzim 1938, z německé školy odešel kvůli profesorovi sympatizujícímu s nacismem. Přešel na českou průmyslovku, kde v roce 1940 složil maturitu. „Pak jsem náhodou potkal toho profesora, kvůli kterému jsem z německé školy odešel. Pogratuloval mi a řekl: ‚Tu maturitu máte díky mně.‘ Tehdy jsem si uvědomil, že má pravdu, že by mě z německé školy stejně vyhodili, a bez maturity,“ vzpomíná Petr Erben a dodává, že tehdy začala řada šťastných náhod v jeho životě. Díky hnutí se na podzim 1939 vyhnul transportu do Niska, kam byli zařazeni muži z Ostravska, což hrozilo i jemu. Tchelet Lavan pamětníka pro jistotu „uklidil“ na přeškolovací kurz hachšara u Hradce Králové.

Terezín jako Izrael

Po maturitě zůstal Petr Erben v Brně – pracoval na stavbách, doučoval židovské děti vyloučené ze školy technickým předmětům a vedl skupinu Tchelet Lavan. Když otec v roce 1941 zemřel, vrátil se k matce do Frýdku, odkud se později přestěhovali do Ostravy. Mladšího bratra rodiče stihli poslat před válkou do Palestiny, takže zůstali jen pamětník s matkou. Spolu také odjeli v září 1942 do ghetta v Terezíně. Petr Erben našel díky přátelství s Fredy Hirschem, s nímž se setkal už v Brně, rychle zaměstnání – jeho úkolem bylo přidělovat mládež k pracovnímu zařazení. Je třeba doplnit, že sionistická hnutí v Terezíně spolupracovala i přes dílčí předválečné ideové rozdíly. Jejich cílem bylo uchránit co nejvíce dětí a mladých lidí a i ve stávajících podmínkách je vychovat pro osídlení židovské domoviny v Palestině. „Učili jsme se hebrejsky, snažili jsme se cvičit a hlavně pomáhat starým lidem, pro něž byla situace v Terezíně neúnosná,“ popisuje aktivity sionistů v ghettu Petr Erben.

Terezín dává za příklad vzorového města. „Terezín bylo město se židovskou samosprávou, která se měla starat nejen o lidi, ale také o všechno další – zásobování, vodu, elektřinu a tak dál. Jakob Edelstein, předseda terezínské rady starších, byl sionista a vedl správu města. Já jsem si představoval Izrael tak dobře vedený jako Terezín,“ přiznává pamětník. V Terezíně zažil Petr Erben okrašlovací akci, která předcházela návštěvě komise Červeného kříže, a samozřejmě se účastnil kulturních i sportovních představení, jež spoluorganizoval.

Raději soustružník než fotbalista

Na podzim 1944 začala další vlna hromadných transportů, především práceschopných mužů, na východ. Koncem září 1944 odjel do Osvětimi i pamětník, jeho matka ho následovala o několik dnů později. Na rozdíl od ní prošel selekcí, a ačkoli od známých vězňů dostal nabídku hrát fotbal pro zábavu esesáků, odmítl a přihlásil se na práci. „Řekl jsem, že jsem soustružník, což byla pravda. Se skupinou asi deseti dalších profesí nás odvedli do hlavního tábora na blok deset. Tam jsem se seznámil s kluky, se kterými jsme zůstali skoro až do konce,“ vzpomíná Petr Erben.

Do konce v jeho případě znamená do ledna 1945, kdy se blížila Rudá armáda, a tábor byl z větší části evakuován. Zůstala v něm asi stovka lidí, mezi nimi také pamětník, ale před příchodem osvoboditelů i je odvezli pryč. Jejich cílem byl Mauthausen, odkud byl záhy spolu s dalšími převelen na práci do tábora Gusen. „Tam stála fabrika na messerschmitty a já jsem měl za úkol kontrolovat elektroinstalaci,“ popisuje Petr Erben. V Gusenu se také dočkal v květnu 1945 osvobození.

Přes Paříž do Izraele

Vrátil se do Prahy spolu s přítelem z Osvětimi. Našli si bydlení a zjišťovali, kdo se vrátil a kdo nikoli. O prvních týdnech po osvobození v nadsázce Petr Erben říká, že ho zajímalo jen „žrádlo a kultura“. Po válce věřil komunismu, ostatně s komunisty měl dobré zkušenosti z Mauthausenu. S komunistickými ideály se však rozešel brzy po znárodnění a definitivně po únoru 1948. Lákalo ho studium techniky, absolvoval tři semestry na technice a později i na poddůstojnické škole, ale nakonec ho pohltila práce pro sionistické hnutí.

Od roku 1947 bylo zřejmé, že dojde k vyhlášení Státu Izrael, který si ovšem bude muset svou skutečnou, ne jen diplomatickou nezávislost vybojovat. Rekrutoval proto dobrovolníky z Československa, kteří se měli zapojit do bojů za nový stát. Sám měl odjet do Izraele v roce 1948 s delegací, která připravovala makabiádu (izraelskou obdobu olympiády) na rok 1949, ovšem československé, tehdy už komunistické úřady mu cestu nepovolily. Rozhodl se tedy pro emigraci a spolu s nastávající manželkou Evou odešli s falešným vízem do Paříže, odkud pokračovali do vysněného Izraele.

Po příchodu pamětník vystřídal různé profese technického zaměření a nakonec našel práci ve stavebnictví. S manželkou Evou se usadili v Aškelonu, kde žili i v době natáčení tohoto rozhovoru (2014). Oba se angažovali ve sdružení Bejt Terezin, které pomáhá uchovávat a připomínat Terezín a jeho vězně. Petr Erben navíc předával své zkušenosti ze židovského skautingu v hnutí Tchelet Lavan.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století