Richard Brhlík

* 1938  

  • „Jeho hlavním cílem a argumentem při všech vyjednáváních bylo dostat se do Anglie. Jenomže přímá cesta do Anglie byla nemožná už v třicátém devátém roce. Proto tedy cesta do Palestiny. Ta cesta se uskutečnila kombinovaným způsobem lodí a vozidly přes Řecko, přes Istanbul. V Istanbulu, tam byla zřejmě nějaká ústředna československé zahraniční (služby – pozn. aut.), to já přesně nevím, dost na tom, že tam mu vrátili uniformu a výložky. Tam ho znovu akceptovali za československého vojáka, důstojníka, s hodností poručík dělostřelectva, a když přišel do Haify, už ho tam čekala uniforma.“

  • „Zemřel tak, že on aj s kolegy se stal členem velitelského štábu té oblasti, zřejmě dukelské oblasti. Jako takoví měli jedno ráno vyjít na rozhlednu, na pozorovatelnu, poněvadž dostali informace, že na druhé straně doliny, na svahu naproti, tam ustoupili Němci. Lezli na tu pozorovatelnu s dalekohledy, s mapami, víte, jak ti důstojníci, štáb a všechno. Němci, byli zakopáni v tom protilehlém svahu, začali minometnou palbu. Takovou bubnovou, obrovskou, širokou minometnou palbu, která nebyla mířena jen na tu pozorovatelnu, ale na celý protilehlý svah. Všude létaly střepiny. Mnoho vojáků i důstojníků bylo poseto střepinami. Můj otec měl tu smůlu, že jednu z těch střepin chytil přesně do prsou a na tom místě do srdce. Padl a při tom stačil jenom zvolat: ,Oldo, pomoz!‘ na vedle stojícího štábního kapitána Oldřicha Ševčíka, ,Oldo, pomoz,‘ a skonal.“

  • „Věřil, z jeho deníčku to vyplývá, věřil celou tu dobu, jak se z té Palestiny plavil do Anglie, jak tam byl ty dva roky až po ten konec, ten čtyřicátý třetí rok, z těch jeho vlastnoručně psaných zápisků vyplývá, jak toužil, aby už ta válka skončila, a jak věřil, možná trošku naivně, že dobře, tak už ti Rusové zastavili hitlerovce před Moskvou, tak už to teď půjde rychle a možná už na Vánoce budu doma. To nebyla pravda, ještě tři Vánoce se to nestalo. On byl v myšlenkách úžasně upnutý na to, čím dříve domů, tím lépe, za každou cenu a za jakékoliv nebezpečí, jenom domů a domů a domů.“

  • „Druhý nebo třetí den po jeho návratu zpět do Bratislavy přišli ti černokožení kabátníci ve vysokých černých čižmách, s velkými černými klobouky. Pravděpodobně to byly Hlinkovy gardy a ty ho jednoduše zatkly. Dlouho ho vyšetřovali, měsíce a měsíce ho vyšetřovali, zřejmě působili i na psychiku, aby řekl to, co si přáli, co chtěli. Dost na tom, že soud byl až po půl roce. Na tom soudě, k mému velkému překvapení, ze třech obvinění ho odsoudili jenom za jedno. Druhé dvě mu nedokázali. A to jedno stačilo na to, to bylo zběhnutí v míru, stačilo na to, aby byl odsouzen na pět měsíců, okamžité vzatí hodnosti, zabavení všeho majetku ve prospěch slovenského státu, a ta vazba měla být zostřená, já nevím, co to tenkrát znamenalo, ale je tam, že zostřená.“

  • Celé nahrávky
  • 5

    Piešťany, 14.11.2012

    (audio)
    délka: 01:48:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Otec byl v myšlenkách úžasně upnutý na to, čím dříve domů, tím lépe, za každou cenu a za jakékoliv nebezpečí

Richard Brhlík
Richard Brhlík
zdroj: Martin Reichl

Pan ing. Richard Brhlík se narodil 28. března 1938 v Hlohovci v rodině poručíka dělostřelectva Antonína Brhlíka. Po vzniku Slovenského štátu otec krátce sloužil ve slovenské armádě. Během dovolené v únoru 1940 odjel s manželkou i synem do Bělehradu, kde chtěl vstoupit do zahraniční armády. Českoslovenští činitelé však odmítli Antonína Brhlíka i s rodinou přijmout, a proto se Brhlíkovi vrátili zpátky na Slovensko. Otec byl po návratu odsouzen k pěti měsícům vězení za zběhnutí v době míru. Po propuštění z vězení odešel na podzim 1940 do zahraničí bez vědomí rodiny znovu. Přes Balkán se dostal do Palestiny, kde působil jako tlumočník u československé diplomatické mise. Následně odjel lodí ze Suezu okolo Afriky do Velké Británie, kde sloužil u čs. samostatné brigády. Na přelomu let 1943 a 1944 absolvoval parašutistický výcvik a v roce 1944 odjel do SSSR ke Svobodově armádě. Padl 12. září 1944 během dukelské operace. Richard Brhlík žil s matkou, která se již nikdy nevdala, na Slovensku. Absolvoval vysokou školu, stal se strojním inženýrem, byl československým reprezentantem v basketbalu. Pracoval ve Slovnaftu, byl poradcem náměstka na slovenském ministerstvu kultury, působil ve funkci náměstka ředitele pro výstavbu a rozvoj Slovenského národního divadla, podílel se na stavbě nové budovy divadla. V červenci 1982 během dovolené v zahraničí i s rodinou emigroval. Prvních 11 měsíců strávil v Rakousku v táboře pro uprchlíky, pak odjel s rodinou do Kanady. Zde se živil nejdříve jako údržbář, poté se znovu věneval povolání strojního inženýra. Na Slovensko se definitivně vrátil až v roce 2009. Do roku 2016 žil v Piešťanech a v současnosti žije v Senici.