Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Richard Brhlík (* 1938  )

Otec byl v myšlenkách úžasně upnutý na to, čím dříve domů, tím lépe, za každou cenu a za jakékoliv nebezpečí

  • narozen 28. března 1938 v Hlohovci
  • otec poručík dělostřelectva Antonín Brhlík
  • otec odešel do zahraniční armády
  • Palestina, Velká Británie, SSSR
  • parašutistický výcvik ve Velké Británii
  • otec padl 12. září 1944 na Dukle
  • pamětník vystudoval strojní inženýrství
  • zaměstnání: Slovnaft, slovenské ministerstvo kultury, Slovenské národní divadlo
  • 1982 - emigrace
  • 1983-2009 - život v Kanadě
  • 2009 - návrat do SR

Následující vyprávění v sobě obsahuje dva příběhy. Richard Brhlík vypráví jak o svých osudech, tak o svém otci Antonínovi, štábním kapitánovi dělostřelectva, který po zániku Československa odešel do zahraniční armády a padl v říjnu 1944 v bojích na Dukle.

Otcova předválečná vojenská kariéra

Antonín Brhlík se narodil 16. července 1911 v Ludmírově na Moravě. Jeho otec byl rakousko-chorvatského původu a byl také voják, sloužil jako zbrojíř v chorvatské Pule.

Antonín Brhlík vystudoval vojenskou akademii se specializací dělostřelectvo. „Při absolvování akademie dostal hodnost podporučík dělostřelectva.“ Následně byl převelen do Bratislavy, kde sloužil jako zástupce velitele dělostřeleckých kasáren a získal hodnost poručíka.

V roce 1937 byl přeložen k dělostřeleckému útvaru v Hlohovci, kde po určitou dobu vykonával funkci zastupujícího velitele. „Jeho vybrali za dočasnou, zastupitelskou, náhradu. Tak přišel do Hlohovce, bylo to nějak v březnu, a seznámil se tam s mou mámou, jak se koupali v létě na Váhu na pláži. Byla z toho láska…“ Jeho láskou a budoucí manželkou se stala Slovenka Adéla Pavelicová.

Richard Brhlík se narodil v Hlohovci 28. března 1938. Brzy po narození se s otcem a matkou přestěhovali zpátky do Bratislavy. Na jaře 1939 zaniklo Československo, vznikl loutkový Slovenský štát, v jehož armádě Antonín Brhlík krátkou dobu působil.

Odchod do emigrace

Setrvat ve službě ve slovenské armádě Antonín Brhlík nechtěl a v únoru 1940 během dovolené odešel do zahraničí. Plánoval jít přes Jugoslávii, Řecko a Palestinu až k západním spojencům. Na cestu s sebou vzal i těhotnou manželku s malým synem. „Dostali se až do Bělehradu.“

Tam však českoslovenští úředníci další cestu překazili. „On jim řekl všechno do detailu. On nic neskrýval, vyložil jim svou rodinnou, privátní i vojenskou situaci čistě na stůl. Oni zvažovali, a nakonec mu oznámili, že nemohou souhlasit s tím, aby pokračoval dále k československé zahraniční armádě spolu s manželkou a s dítětem. On z toho byl velice smutný, jak píše ve svých denících. Tak se rozhodl, že když má platný slovenský pas, už to byl slovenský pas, má platnou čtyři nebo kolik pracovních dní dovolenou, a když se zítra vrátí, tak se vrátí legálně a nic se nestalo, jenom prostě přišel z dovolené, a to i udělal.“

Jenomže tento předpoklad se nevyplnil a Antonín Brhlík byl pár dnů po návratu zatčen. „Když se vrátil, za dva dny ho zatkli a obvinili ho ze tří zločinů: jeden je zběhnutí v míru, druhý je opuštění republiky a ještě z něčeho.“ Po vyšetřování a výsleších se konal soud. „Dokázali mu jenom zběhnutí v míru. Odseděl si pět měsíců zostřeného vězení v bratislavské věznici.“ Byl také degradován a jeho majetek propadl státu.

„Když ho pustili, už neřekl nikomu z rodiny, že chce emigrovat znovu a sám.“ Otec odešel znovu na podzim 1940. V Bělehradě se přihlásil do čs. zahraniční armády.

V Palestině

Přes Řecko a Turecko se Antonín Brhlík dostal do Palestiny. „Tam v Tel Avivu, Jeruzalémě a Haifě dostal jména a styčná místa, kanceláře, kde se má přihlásit a tam se dozví, co bude dál. Jeho hlavním cílem a argumentem při všech vyjednáváních bylo dostat se do Anglie.“ Během cesty mu byla v Istanbulu vrácena vojenská hodnost. „Tam ho znovu akceptovali za československého vojáka, důstojníka, s hodností poručík dělostřelectva, a když přišel do Haify, už ho tam čekala uniforma.“

Antonín Brhlík chtěl stále do Anglie, zkusil se přihlásit k RAF, protože měl výcvik na jednomotorové letouny. Nebyl však přijat. V Haifě byl zařazen do Československého pěšího praporu 11 – Východního a sloužil jako zpravodajský důstojník – tlumočník, překládal pro čs. misi v Palestině do angličtiny. „On už tehdy byl dobrý, plynný v angličtině. Jeho koníček byl učit se anglicky. Mimochodem, on věděl sedm jazyků.“

Jak vzpomíná Richard Brhlík, jeho otec věřil v brzký konec války a chtěl se co nejdříve vrátit domů ke své rodině. „Věřil, z jeho deníčku to vyplývá, věřil celou tu dobu, jak z té Palestiny se plavil do Anglie, jak tam byl ty dva roky až po ten konec, z těch jeho vlastnoručně psaných zápisků vyplývá, jak toužil, aby už ta válka skončila, a jak věřil, možná trošku naivně, že dobře, tak už ti Rusové zastavili hitlerovce před Moskvou, tak už to teď půjde rychle a možná už na Vánoce budu doma. To nebyla pravda, ještě tři Vánoce se to nestalo. On byl v myšlenkách úžasně upnutý na to, čím dříve domů, tím lépe, za každou cenu a za jakékoliv nebezpečí, jenom domů a domů a domů. (…) Na základě těchto představ dělal i rozhodnutí.“ Opustil tak funkci tlumočníka v Haifě a v polovině roku 1941 se vydal do Anglie.

V Anglii

Cesta vedla lodí z egyptského Suezu okolo Afriky se zastávkami v Mosambiku, Kapském Městě, na Sv. Heleně, v Gibraltaru, Lisabonu až do Skotska. Ve Velké Británii sloužil u čs. samostatné brigády, účastnil se mnoha výcviků především ve Skotsku, byl zařazen jako pátrač u důstojnické baterie.

Služba ve Velké Británii však Antonína Brhlíka nenaplňovala; Richard Brhlík cituje z otcova deníku: „Už mě to nebaví tolik čekat, až ti Rusové toho Hitlera vytlačí a porazí a až konečně ta vojna skončí. Já se chci dostat do Československa dříve, než ta vojna skončí.“

Na přelomu let 1943 a 1944 proto absolvoval speciální sabotážní a parašutistický kurz pro čs.

samostatnou brigádu. V roce 1944 se s mnoha dalšími důstojníky z Velké Británie nechal přeložit do Sovětského svazu k čs. armádnímu sboru, kterému velel Ludvík Svoboda.

Na Dukle

Antonín Brhlík se po příjezdu zapojil do bojů na Dukle, bohužel však 22. října 1944 padl. „Zemřel tak, že on aj s kolegy se stal členem velitelského štábu té oblasti, zřejmě dukelské oblasti. Jako takoví měli jedno ráno vyjít na rozhlednu, na pozorovatelnu, poněvadž dostali informaci, že na druhou stranu doliny, na svah naproti, tam ustoupili Němci.“ Němci na Čechoslováky spustili silnou minometnou palbu. „Všude létaly střepiny. Mnoho vojáků i důstojníků bylo poseto střepinami. Můj otec měl tu smůlu, že jednu z těch střepin chytil přesně do prsou a na tom místě do srdce. Padl a při tom stačil jen zvolat: ,Oldo, pomoz!‘ Na vedle stojícího kapitána Oldřicha Ševčíka.“

Otcovi kamarádi, důstojníci Ševčík a Dvořák, ho pohřbili do hrobu u polské obce Kobylany. „Otevřeli svou polní vojenskou mapu, dali kus průsvitného papíru a nakreslili místo toho hrobu a podepsali ten nákres.“ Podle tohoto nákresu pak bylo v roce 1959 tělo Antonína Brhlíka exhumováno a pohřbeno u dukelského památníku. Antonín Brhlík byl v roce 1945 povýšen do hodnosti štábní kapitán in memoriam a v roce 1947 do hodnosti major in memoriam.

Život Richarda Brhlíka a jeho matky za války

Maminka Richard Brhlíka byla během prvního pokusu o emigraci těhotná, po návratu na Slovensko odjela k sestře do Uhrovce, mimo jiné rodiště Ľudovíta Štúra a Alexandra Dubček, kde se jí narodil druhý syn. Děťátko bohužel po dvou týdnech zemřelo. Richard Brhlík v této době žil ve Višňovém u Nového Mesta nad Váhom u otcova bratra Josefa. Zde dokonce začal chodit do školy.

Celý zbytek války pracovala maminka jako zdravotní sestra, udělala si také porodnický kurz. Za války byla zaměstnána v různých bratislavských nemocnicích. Začátkem roku 1945 byla nemocnice, kde byla v té době zaměstnána, evakuována z Bratislavy do Skalice.

Do Skalice se dostal i Richard Brhlík a zde ho zastihl konec války. „Tam vytlačovala Němce armáda maršála Malinovského, která, víme z koho, se skládala z trestanců ze Sibiře a podobně. V paměti mi zůstalo, jak oni vytlačili Němce a za tři dny Němci vytlačili Rusy. Toto se stalo třikrát, přes město Skalice takto šla fronta.“ Vojákům maršála Malinovského nakonec přišly na pomoc kaťuše. „Ty kaťuše tak rozbombardovaly německé pozice, že už se více do Skalice nevrátili.“

Život v poválečném Československu

O otcově smrti se Brhlíkovi oficiálně dozvěděli od ministerstva národní obrany až v roce 1947. „Předtím ještě přišel kapitán, myslím, že to byl Dvořák, který se setkal s mámou a který jí to pověděl. Pamatuju si, že moje máma potom dva dni bez přestání plakala.“

Matka celý život pracovala jako zdravotní sestra. Do důchodu šla z pozice vrchní sestry ve Výzkumném ústavy výživy lidu. „Nikdy se nevdala, zůstala vdova po škpt. Antonínu Brhlíkovi, se mnou jako jediným synem.“

Richard Brhlík po válce vystudoval strojní inženýrství v Bratislavě, během studia sportoval, hrál basketbal a reprezentoval Československo. Jako válečný polosirotek neměl se studiem problémy, vzpomíná ale na to, že někteří jeho známí, jejichž otcové byli taktéž váleční veteráni, na vysokou školu přijati nebyli. Také mnozí veteráni, kteří válku přežili, byli perzekvováni. „Otcovi kolegové v uniformě, se kterými sdílel společné osudy, aj okolo světa, v Evropě, Africe, ale i v Anglii, ti, kteří přežili vojnu (…), k našemu velkému překvapení začali být jeden po druhém perzekvováni režimem. Na rozdíl od mého otce, který to nepřežil, takže přestal být nebezpečný, ten dostal Dukelskou medaili, válečný kříž. (…) Moje matka dostala velmi pěknou penzi z ministerstva národní obrany po otci. Já jsem z toho měl ve školy samé výhody: otec hrdina, osvoboditel republiky. Ale chápete tu ironii za tím vším. (…) Bohužel, musíme říct, že někdo, kdo už nežije, tomu můžeme dát, co si zaslouží, vyzdvihnout jeho pozitiva, jeho přínos a všechno, ale ti, kteří přežili, ti mají smůlu.“

Po absolvování vysoké školy pracoval od roku 1961 pracoval v bratislavském Slovnaftu. „Byl jsem tam vedoucí odborného výcviku učňů v slovnaftárských dílnách.“ Následně pracoval v Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí. „Tam mě přijali za vedoucího organizace seminářů a přednášek a šíření vědecko-populárních materiálů mezi lidi.“

V roce 1973 odešel pracovat jako vedoucí technicko-investičního oddělení na Ministerstvo kultury Slovenské socialistické republiky. „Tam jsem byl vedoucí oddělení, pak jsem byl poradce náměstka ministra pro otázky investic a vědy a techniky a pak jsem se stal zástupcem ředitele odboru a zároveň z té funkce jsem byl poradcem ministra kultury.“

Časem však pan Brhlík pocítil, že potřebuje změnu, a odešel pracovat do Slovenského národního divadla, kde se účastnil stavby nové divadelní budovy. Působil ve funkci náměstka pro výstavbu a techniku, která vznikla přímo na jeho žádost. „Tak jsem připravoval výstavbu Slovenského národního divadla.“

Odchod do Kanady

V divadle pracoval až do roku 1982, kdy se i s rodinou rozhodl emigrovat na Západ. Přestože byl ve své práci úspěšný, vadilo mu např. naléhání tajné policie, aby donášel na své spolupracovníky, nebo to, že jeden jeho podřízený neodváděl dobrou práci, měl protekci z vyšších míst a neustále na Richarda Brhlíka házel problémy. „Řekl jsem mé tehdejší manželce: ‚Nejsem tak starý, já si věřím, že ještě i tam něco dokážu.‘“ Emigrovali během dovolené.

Několik měsíců žili v táboře pro emigranty v Rakousku. „Tam ty výslechy a to všechno, nebylo to tehdy lehké.“ Nakonec však po 11 měsících dostali kanadský azyl. Prvotní pobyt v Kanadě však byl tvrdý. „Přišel jsem do Kanady, neuměl jsem praktickou angličtinu, jenom tu kurzovou. Nebylo mi nic platné mé inženýrské vzdělaní, poněvadž jsem je nemohl přesvědčit angličtinou, že jsem dobrý inženýr.“ První tři roky dělal údržbáře topení a klimatizací. „Za tři roky jsem už dělal v inženýrské konstrukci a za pět let jsem vedl porady – v angličtině, a inženýrské.“

Po pěti letech již řídil stavby továren po celé severní Americe – v Kanadě i Spojených státech amerických. Na rodné Slovensko se Richard Brhlík poprvé podíval roku 1997, pro trvalý návrat se se svojí druhou manželkou rozhodl v roce 2009. Do roku 2016 žil v Piešťanech, v současnosti (2018) žije v Senici.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století