Stanislav Bělík

* 1919  

  • „To muselo být hrozné, pokud vás vychovávali Češi, a najednou přišli Němci.“ – „To víte, že jo. To byla pro nás veliká pohroma a takové veliké ponížení, že jsme museli zažít tu pohromu a stále se doprošovat. Potom jsem byl nuceně nasazený v Rakousku ve fabrice a tam to bylo taky zajímavé, ti Rakušáci byli dobří lidi, oni byli proti Němcům. Taky jsme u některých byli v rodinách a to byli moc příjemní lidi, ale taky museli být potichu, protože byli zabraní. A muselo se – jak se říká – držet krok a hubu. Vydržel jsem tam dva roky a pak jsem utekl. Když byl vidět konec války, tak jsme my tři kluci přes Znojmo utekli v noci v blátě. A tak jsme šli po cestě a slyšeli jsme německé vojáky, a tak jsme byli potichu, obešli jsme je a přešli jsme hranice u Znojma, přespali jsme tam a pokračovali dál.“

  • „Na těch lágrech, to byl manšaft z celého Československa. Tam jsme si třeba dělali o Vánocích večírek, uřízli jsme si smrček, dali jsme si tam papírky jako ozdoby. Já jsem tam dělal také různá veselá vystoupení, povídání legrační, tak jsme se takhle bavili. Přišli tam i Němci a my jsme mluvili česky a oni nevěděli, o čem se bavíme, ale byli tam a bylo vidět, že nás hlídají. Já jsem dělal v zimě velké sněhuláky, udělal jsem dva dřevěné vyřezávané sněhuláky a Němci tleskali a strašně se jim to líbilo. Vyrobil jsem sněhuláky, kteří tančili vídeňský valčík, a Němci se na to chodili dívat.“

  • „Tam chodili ti Hitlerjugend, oni měli ty praporky a tam nikdo kolem nich nesměl jít, aniž by se nepoklonil. A já jsem to nevěděl a dostal jsem od jednoho takový kopanec, že jsem zneuctil jejich vlaječku. To bylo hrozný. Ale v Brně na ulici Křenové, když si dával člověk pozor a moc si jich nevšímal, tak tam to bylo dobrý.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Doubravník, 01.06.2018

    (audio)
    délka: 03:45:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já jsem velký optimista a z ničeho si nic nedělám

Stanislav Bělík, rok 1939
Stanislav Bělík, rok 1939
zdroj: vlastní

Stanislav Bělík se narodil 29. října 1919 v Tišnově. Otec pracoval jako tkadlec, a když jeho řemeslo zaniklo, našel si práci u továrníka Jana Kopřivy v papírnách v obci Prudká. Maminka pocházela ze ševcovské rodiny. Stanislav se vyučil strojním zámečníkem, ačkoli tíhl k výtvarnému umění. Jeho rodina ale neměla peníze, aby ho poslala na studia. Když začal pracovat a vydělávat si na živobytí, přihlásil se na večerní uměleckou školu do Brna. Totální nasazení na práci během druhé světové války ovšem přerušilo jeho započatou dráhu studia malby. Nuceně nasazen byl do rakouského Sankt Pöltenu. V továrně, kde se vyráběla umělá vlákna na padáky, vykonával práci strojního mechanika. Pracovní morálka tam byla velmi přísná a každá chyba se nekompromisně trestala. Na nucených pracích strávil dva roky. Volné chvíle si zpestřoval výlety do hor, kde maloval okolní krajinu. V roce 1945 hned po náletu na továrnu se rozhodl se svými kamarády, že utečou domů. V noci tajně opustili továrnu a vydali se na cestu. Ani po válce, ačkoli složil úspěšně zkoušky na Akademii v Praze, nebyl pro nadměrný počet uchazečů o studium přijat. Pracoval tedy jako kreslič a až v letech 1956–1960 absolvoval dálkové studium malby v Praze. Do důchodu se živil jako podnikový výtvarník v brněnské Tesle, strávil zde 20 let. Dnes už téměř nevidí, takže se malování nemůže věnovat.