Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Bělík (* 1919  )

Já jsem velký optimista a z ničeho si nic nedělám

  • narozen v Tišnově 29. října 1919

  • patřil k aktivním členům Sokola

  • vyučil se strojním zámečníkem a absolvoval večerní výtvarnou školu

  • po vypuknutí druhé světové války byl nuceně nasazen v rakouském Sankt Pöltenu

  • dva roky pracoval v továrně na padáky

  • v dubnu 1945 se rozhodl utéct z továrny domů

  • až do konce války se schovával u tety v Brně

  • po válce pracoval jako výtvarník v Tesle

  • dnes žije pamětník v Doubravníku

Rok po vyhlášení Československé republiky se narodil Stanislav Bělík, velký vlastenec a dlouholetý člen Sokola. Receptem na dlouhověkost je podle něj celoživotní pohyb a také optimistický pohled na život. „I když je mi dnes už 99 let, každé ráno si musím zacvičit sestavu, kterou jsme dělali v Sokole. Když jsem byl nasazený na nucené práce, nevynechal jsem cvičení ani tam.“

Stanislav se narodil 29. října 1919. Do Doubravníku, kde dodnes žije, se přiženil z nedalekého Tišnova. Rodina neoplývala velkým bohatstvím, nevlastnila pole ani statek, a tak se pamětníkův sen – vystudovat výtvarnou školu – brzy rozplynul. Tatínek Josef byl tkadlec a v Doubravníku založil Sokola. Když po válce tkalcovství zaniklo, musel si najít jiné zaměstnání a začal pracovat v papírnách. 

„Mé první umělecké začátky jsou spjaty s nejranějším dětstvím,“ vzpomíná malíř Stanislav Bělík. „Můj otec, který pracoval v papírně, mi nosil domů různé papíry, které jsem ihned stačil počmárat. A přitom jsem snil o tom, jak jednou budu malířem a namaluji nejkrásnější obraz ze všech obrazů.“ Maminka Terezie pocházela ze ševcovské rodiny, která byla rovněž velmi chudá. Když přišla po válce o zaměstnání, zůstala doma a starala se o děti.

První ozvěny války

Jako malí kluci jsme si nedokázali představit, jaký dosah na nás bude mít německá brutalita. Když začala mobilizace, bylo to naprosto otřesné. Někteří lidé tomu nemohli uvěřit. Situace v Doubravníku byla mnohem klidnější než v Brně. Do Brna jsem musel jezdit každý den kvůli práci,“ vzpomíná na pohnutou dobu pamětník.

Pracoval v brněnské továrně, kde se vyráběla rádia. Pracovní podmínky tam byly velmi tvrdé. Německý majitel vyžadoval přísnou pracovní kázeň. „Nesměli jsme mezi sebou mluvit, a když jsme odešli na oběd, bylo nám doporučeno, abychom byli zticha i tam. Dostávali jsme dost často najevo, že jsme jenom póvl,“ vzpomíná pamětník.

Hitlerjugend

V brněnských ulicích se často pohybovala německá mládež, která patřila k Hitlerjugend. Byli to převážně mladí hoši vychovávaní v přesvědčení, že jsou nadřazeni nad Čechy. Vyžadovali od nich úctu a respekt. „Jednou jsem je potkal v Maloměřicích, pochodovali po ulicích a zpívali jejich národní písně, a protože jsem před nimi nesmekl čepici, tak do mě začali kopat. Naštěstí jsem to přežil bez větší újmy, ale pokaždé když jsem je v Brně už zdálky uviděl, vzal jsem raději nohy na ramena a utekl jsem před nimi,“ vypráví Stanislav Bělík.

Umělecká škola v Brně

Pamětník se vyučil strojním zámečníkem a v Brně začal chodit na večerní uměleckou školu se zaměřením na malířství. Cesta za jeho snem však byla dlouhá, neboť ji přerušila válka. Tak jako mnoho jeho vrstevníků i on musel v té době opustit Brno a odjet na nucené práce do Rakouska. V letech 1943–1945 byl totálně nasazen v Sankt Pöltenu, v továrně na umělá vlákna, kde se vyráběly padáky pro německou armádu.

Totálně nasazený

Kluci v těch halách na padáky museli holýma rukama šahat do kyseliny a bylo tam hodně úrazů. Já jsem naštěstí pracoval jako strojní mechanik.“ V továrně pracovali kromě Čechů také Ukrajinci nebo Bulhaři. „Rakušáci se k nám chovali dobře. Němcům nebyli vůbec nakloněni.“ Když měl Stanislav volno, rád vyjížděl do alpského podhůří, kde si kreslil. „Jednou jsem prošvihl cestu nazpět do fabriky. Tak jsem přespal v lese. Kluci mě ráno cvikli, že tam jako jsem, takže to prošlo.“

Během nočních směn docházelo v továrně k záškodnické činnosti. Stanislav Bělík na to doplácel, protože pracoval jako údržbář a musel pak nefungující linku opravovat. Bylo mu jasné, že někdo úmyslně zdržuje provoz, ale říkal si, že to musí vydržet.

Práce v továrně nikoho netěšila. Všichni však doufali, že válka brzy skončí, a nenechali si ujít drobné radosti, které jim zpestřily těžkou práci v halách.

Každý rok jsme slavili Vánoce. V lese jsme si uřízli smrček a místo ozdob na něj pověsili barevné papírky. Němcům se to moc nelíbilo, hlídali nás ve dne v noci, ale nakonec nám dali pokoj. Bavili jsme se tak, abychom nemuseli myslet jenom na smutné věci a abychom neupadali v nějakou beznaděj.“ Od starých dělníků Rakušanů se dozvídali, jak postupuje fronta. To byly jediné informace, které k nim proudily.

Rozhodnutí k útěku

V roce 1945, když se blížila fronta, naznali Stanislav a jeho kolegové, že by se mohli pokusit o útěk. Ten večer došlo v Sankt Pöltenu k náletu a to byla příležitost opustit nucené práce. Tři kluci si to v noci namířili z Rakouska do Znojma. Utíkali v blátě a v dešti, přespávali v lese a oddechli si, až když překročili hranice. V továrně po nich pátrali, ale už byli pryč. „Když jsem se dostal do Brna, nevěděl jsem přesně, jak to tady vypadá, ale radili mi, abych domů nechodil a přečkal konec války u tety. Bydlela v centru Brna.“

Konec války

Na konci války panovalo všude velké nadšení. V Doubravníku se obnovil divadelní spolek, kam Stanislav chodil před válkou, znovu začal fungovat Sokol. Hned po válce se pamětník přihlásil na Akademii výtvarných umění v Praze. Přijímací zkoušky udělal, ale nevzali ho. A tak pracoval jako kreslič u Železniční stavební správy v Tišnově až do roku 1952. Dalších dvacet let se živil jako podnikový výtvarník v Tesle Brno.

Komunisté

Už si na to ani moc nevzpomínám. Když se zakládala družstva, tak přemlouvali sedláky v Doubravníku, aby tam vstoupili. Nakonec – až na jednoho – se všichni podvolili. Také moje tchyně musela dát celou krávu do JZD, kde pracovala jako družstevnice. Ani ji to moc nemrzelo. Nebyla proti tomu,“ vzpomíná na minulost Stanislav Bělík, který dodnes žije v Doubravníku. Má dvě děti, pět vnoučat a dvě pravnoučata.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lucie Hostačná)