Květuše Thekla Bartoníčková

* 1935  

  • „Moje rané vzpomínky spadají do období druhé světové války, kdy se život naší rodiny změnil. Otec v době protektorátu zastával funkci starosty a od března 1939 byl jmenován okresním vedoucím Národního souručenství pro Slánsko. Pamatuji se, jak se otec dozvěděl, že u nás bude, tehdy první, prohlídka. Přišel ze Slaného (auto bylo celou válku na špalkách – benzin byl pro válečné účely) a rozčileně mamince něco tiše vyprávěl. Odpoledne dala maminka děvčeti, co u nás pomáhalo v domácnosti a u drobného zvířectva, volno. Přinesla z drůbežníku přidávačky (velké proutěné koše) a v knihovně vybírala knihy. Měla oči plné slz. Nemohla jsem pochopit, proč knihy vyhazuje, vždyť mě ona sama učila, že si mám knih vážit. Bála jsem se jí zeptat, protože i na mne padla tíseň. Tiše jsem maminku pozorovala. Po určité době se na mne maminka zkoumavě zadívala, přistoupila ke mně, pomalu a důrazně řekla: „Nesmíš nikomu vyprávět, co teď dělám, bude to naše velké tajemství.“ Potom asi tři noci s tatínkem pálili knihy v kotli ústředního topení. Slyšela jsem, když se z kotelny vraceli. Tyto noční akce dokončili včas, protože v krátké době následovaly důkladné prohlídky celého statku, kdy se zjišťovalo, zda tu nejsou zbraně, ukrytí zajatci či parašutisté nebo zakázaná literatura v knihovně. Tyto prohlídky probíhaly až do konce války, stejně jako kontroly zásob obilí a dobytka. Takové kontroly probíhaly téměř na všech zemědělských usedlostech. Když jsem později srovnávala prohlídky gestapa a komunistů, musím říci, že naši lidé je v bezohlednosti a zlovůli předčili.“

  • „Na podzim roku 1942, kdy Němci zavírali a popravovali spousty nevinných lidí jako odplatu za atentát na protektora, bylo odesláno anonymní udání, že maminka Jarmila Hořejší je židovského původu. V listopadu téhož roku přijeli do Otrub příslušníci kladenského gestapa, kteří ji zatkli a odvezli na Kladno. Pamatuji se, jaká hrůza a zoufalství se mě jako sedmileté holčičky zmocnilo. Věděla jsem z vyprávění o utrpení a popravách. Utíkala jsem k rodičům do pokoje a začala se překotně modlit ke svatému obrázku nad postelí, aby se mi maminka v pořádku vrátila. Potom jsem pokračovala modlitbičkou „Andělíčku, můj strážníčku…“ Mezitím babička s tatínkem pohotově jednali a odjeli na Kladno. Tatínek později vyprávěl, jak po příjezdu na služebnu gestapa babička rezolutně požadovala, aby jí zavolali velitele. Odmítala hovořit s kýmkoli jiným. V rozhovoru s velitelem pak naprosto strhala anonymní udání a podivovala se nad tím, že si vše předem nevyšetřili. Otec měl z průběhu rozhovoru obapolný dojem, neboť německy příliš neuměl, a místy začínal mít obavu, že pojede domů sám. Zvláště, když velitel na babičku zvýšil hlas a babička mu však odpověděla s ještě větší razancí. Když však velitel ke konci babičce zasalutoval, viděl tatínek, že je vše na dobré cestě. A tak se naší babičce podařilo maminku zachránit díky dobré znalosti německého jazyka a především odvaze, kterou projevila v pravou chvíli. (Následně jsme museli doložit rodokmen, že maminka nemá židovské předky.)“

  • „Počátkem června 1942 přijel do areálu statku čp. 1 v Otrubech vůz s ozbrojenými německými vojáky a zastavil uprostřed dvora. Z kabiny nákladního auta vystoupil důstojník – nevím jaké hodnosti – a stroze se cosi ptal mého otce, který tehdy zastával funkci starosty. Po několika minutách nejasného dorozumívání poslal tatínek pro svoji tchyni, moji babičku Boženu Durasovou, která studovala koncem 19. století několik let v Německu, a tak dobrou němčinou vysvětlila, že v místě, kam přijeli, není žádný Horákův statek, který hledají, a Lidice u Otrub nejsou těmi Lidicemi u Kladna, kam mířili. Důstojník si však ještě nechal na obecním úřadě v doprovodu tatínka a pana Františka Hušáka, který kartotéku místních obyvatel vedl, seznam obyvatel předložit a překontroloval jej s velkou pečlivostí. Když se důstojník přesvědčil, že v seznamu místních obyvatel se jméno Horák nevyskytuje, poděkoval, nastoupil k řidiči a odjel. Nikdo netušil, že tito vojáci se budou podílet na hrůzách, které se udály v Lidicích u Buštěhradu.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Vlastivědné muzeum ve Slaném, 17.02.2010

    (audio)
    délka: 29:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vy nás budete jednou proklínat, že jsme vás osvobodili

Květuše Thekla Bartoníčková
Květuše Thekla Bartoníčková
zdroj: Pamět národa - Archiv

Květuše Thekla Bartoníčková, roz. Hořejší, se narodila 14. února 1935 ve Vinařicích u Kladna jako prostřední ze tří dětí Jarmile a Františku Hořejšímu. Dětství prožila na rodinném statku v Otrubech u Slaného. Vystudovala střední zdravotní školu v Kladně. Jako zdravotní sestra pracovala v Lounech a Praze. Po roce 1990 soukromě hospodařila na statku v Otrubech.