Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květuše Thekla Bartoníčková (* 1935  )

Vy nás budete jednou proklínat, že jsme vás osvobodili

  • narozena 14. února 1935 ve Vinařicích u Kladna
  • počátek druhé světové války
  • domovní prohlídky
  • atentát na R. Heydricha
  • vypálení Lidic
  • prokazování árijského původu
  • nálety Spojenců
  • konec druhé světové války
  • příchod Rudé armády
  • soužití s vojáky Rudé armády
  • kolektivizace zemědělství

Narodila jsem se jako prostřední ze tří dětí Jarmile a Františkovi Hořejšímu. Rodiče maminky – Božena a Václav Durasovi – pocházeli ze selského rodu, mimo vlastního hospodářství ve Vinařicích u Kladna v areálu statku provozovali ještě biograf a prosperující hostinec „U Přemysla“.

Rodiče tatínka – Matěj a Karolína, Matěj, syn sedláka z Beřovic u Slaného, se do Otrub přiženil. Sňatkem s Karolínou, rozenou Rubešovou, získal v obci zájezdní hostinec „U české lípy“ a hospodářství čp. 2. Za peníze, které Matěj Hořejší do manželství přinesl, si v roce 1892 pronajali a později koupili přilehlé větší hospodářství čp. 1

Na jaře roku 1916 složil František mimořádné maturitní zkoušky a poté ve svých sedmnácti letech narukoval do rakousko-uherské armády a roku 1918 se přes Salzburg vrátil domů do Otrub a začal se svým otcem Matějem hospodařit. Záhy se projevilo nadání otce pro moderní zemědělské uvažování. Z jeho iniciativy v roce 1923 Matěj Hořejší postavil dvoupodlažní sýpku – na tehdejší dobu moderní hospodářskou budovu. Na jejím štítě byl vidět monogram M. H. s letopočtem 1923, vyznačený ve zdivu kulatými otvory (průhledy). Tehdy řekl svému synovi Františkovi, že to bude jeho pomník. V polovině dvacátých let zemřeli Františkovi oba rodiče, roku 1925 matka Karolína a za rok otec Matěj. Bohužel v roce 2003 při stavební úpravě výminku nechal tento štít synovec Petr zazdít.

V roce 1929 se rodiče po roční známosti vzali. Jak bylo tehdy zvykem, musel syn, který zůstal na gruntě, vyplatit své sourozence. Díky Jarmilinu velkému věnu si František Hořejší nemusel peníze půjčovat a vyplatil podíly sestře Oldřišce (provdané Kšandové v Bysni) a bratru Bohumilovi, tehdy ještě svobodnému. Ve šťastném manželství se jim narodily tři děti. Božena (1930), Květuše (1935) a Jiří (1940). Díky harmonickému rodinnému zázemí se mohl František aktivně podílet na hospodářském i politickém dění na Slánsku. Starostou Okresní hospodářské záložny ve Slaném byl František do roku 1945, členem ředitelství zůstal do roku 1946, stejně jako činným členem Muzejního a literárního spolku Palacký až do roku 1948, kdy byl vyloučen. Jeho aktivní práce v Republikánské straně zemědělského a malorolnického lidu, renomé zemědělského odborníka, stejně jako respekt, který k němu chovali ostatní sedláci, ho přivedly až do funkce okresního důvěrníka republikánské strany okresu slánského. Tuto funkci vykonával celá třicátá léta, až do roku 1938. Ve volbách 1935 mu bylo nabídnuto, aby za agrární stranu kandidoval do Poslanecké sněmovny nebo do Senátu. Tuto nabídku se svojí manželkou zvažoval, ale rozhodl se ji nepřijmout. Snad největší důvod byl ten, že by neměl dostatek času na vlastní hospodářství na statku a cítil být se více sedlákem nežli politikem. Jeho pracovní den začínal o páté hodině ráno (ve žních ještě dříve) a končil večer kolem 23. hodiny četbou odborných zemědělských knih a též oblíbených cestopisů.

Moje rané vzpomínky spadají do období druhé světové války, kdy se život naší rodiny změnil. Otec v době protektorátu zastával funkci starosty a od března 1939 byl jmenován okresním vedoucím Národního souručenství pro Slánsko. Pamatuji se, jak se otec dozvěděl, že u nás bude, tehdy první, prohlídka. Přišel ze Slaného (auto bylo celou válku na špalkách – benzin byl pro válečné účely) a rozčileně mamince něco tiše vyprávěl. Odpoledne dala maminka děvčeti, co u nás pomáhalo v domácnosti a u drobného zvířectva, volno. Přinesla z drůbežníku přidávačky (velké proutěné koše) a v knihovně vybírala knihy. Měla oči plné slz. Nemohla jsem pochopit, proč knihy vyhazuje, vždyť mě ona sama učila, že si mám knih vážit. Bála jsem se jí zeptat, protože i na mne padla tíseň. Tiše jsem maminku pozorovala. Po určité době se na mne maminka zkoumavě zadívala, přistoupila ke mně, pomalu a důrazně řekla: „Nesmíš nikomu vyprávět, co teď dělám, bude to naše velké tajemství.“ Potom asi tři noci s tatínkem pálili knihy v kotli ústředního topení. Slyšela jsem, když se z kotelny vraceli. Tyto noční akce dokončili včas, protože v krátké době následovaly důkladné prohlídky celého statku, kdy se zjišťovalo, zda tu nejsou zbraně, ukrytí zajatci či parašutisté nebo zakázaná literatura v knihovně. Tyto prohlídky probíhaly až do konce války, stejně jako kontroly zásob obilí a dobytka. Takové kontroly probíhaly téměř na všech zemědělských usedlostech. Když jsem později srovnávala prohlídky gestapa a komunistů, musím říci, že naši lidé je v bezohlednosti a zlovůli předčili.

Začátkem listopadu 1939 měl pohřeb strýc Josef Kšanda z Bysně, kterého jsem měla velmi ráda a často jsem na jejich statek jezdila. Pamatuji se, že na jeho narozeniny 6. dubna 1939 jsem mu říkala přání, ale protože jsem neuměla říci „r“, dopadlo to takhle: „Já malý pucek nastavuji kucek, já pánícko neumím, ale já se za tebe pomodlím“ – strýčkovi tekly slzy, vzal mě do náruče a mačkal dojetím. Vzpomínám, jak byl strýček vystaven v otevřené rakvi v hale na statku, což mi utkvělo v paměti, neboť to bylo poprvé, co jsem viděla mrtvého člověka.

Těsně po smrti říšského protektora Reinharda Heydricha v červnu 1942 dostal táta zprávu (nevím od koho), že se má 7. června dostavit v tmavém obleku na Pražský hrad. Rodiče se domnívali, že bude otec zatčen. Právě takto podobně se to často dělo před výslechy a následným zatčením. Ukázalo se naštěstí, že byl pouze nucen zúčastnit se smutečního shromáždění ke smrti protektora, jež se konalo večer, mimo jiné i za účasti okresních vedoucích Národního souručenství, kteří se následně fotografovali s prezidentem Háchou. Pamatuji se na smutek, napětí a slzy před odjezdem a potom radost, která následovala, když se táta vrátil domů.

Počátkem června 1942 přijel do areálu statku čp. 1 v Otrubech vůz s ozbrojenými německými vojáky a zastavil uprostřed dvora. Z kabiny nákladního auta vystoupil důstojník – nevím jaké hodnosti – a stroze se cosi ptal mého otce, který tehdy zastával funkci starosty. Po několika minutách nejasného dorozumívání poslal tatínek pro svoji tchyni, moji babičku Boženu Durasovou, která studovala koncem 19. století několik let v Německu, a tak dobrou němčinou vysvětlila, že v místě, kam přijeli, není žádný Horákův statek, který hledají, a Lidice u Otrub nejsou těmi Lidicemi u Kladna, kam mířili. Důstojník si však ještě nechal na obecním úřadě v doprovodu tatínka a pana Františka Hušáka, který kartotéku místních obyvatel vedl, seznam obyvatel předložit a překontroloval jej s velkou pečlivostí. Když se důstojník přesvědčil, že v seznamu místních obyvatel se jméno Horák nevyskytuje, poděkoval, nastoupil k řidiči a odjel. Nikdo netušil, že tito vojáci se budou podílet na hrůzách, které se udály v Lidicích u Buštěhradu.

Na podzim roku 1942, kdy Němci zavírali a popravovali spousty nevinných lidí jako odplatu za atentát na protektora, bylo odesláno anonymní udání, že maminka Jarmila Hořejší je židovského původu. V listopadu téhož roku přijeli do Otrub příslušníci kladenského gestapa, kteří ji zatkli a odvezli na Kladno. Pamatuji se, jaká hrůza a zoufalství se mě jako sedmileté holčičky zmocnilo. Věděla jsem z vyprávění o utrpení a popravách. Utíkala jsem k rodičům do pokoje a začala se překotně modlit ke svatému obrázku nad postelí, aby se mi maminka v pořádku vrátila. Potom jsem pokračovala modlitbičkou „Andělíčku, můj strážníčku…“ Mezitím babička s tatínkem pohotově jednali a odjeli na Kladno. Tatínek později vyprávěl, jak po příjezdu na služebnu gestapa babička rezolutně požadovala, aby jí zavolali velitele. Odmítala hovořit s kýmkoli jiným. V rozhovoru s velitelem pak naprosto strhala anonymní udání a podivovala se nad tím, že si vše předem nevyšetřili. Otec měl z průběhu rozhovoru obapolný dojem, neboť německy příliš neuměl, a místy začínal mít obavu, že pojede domů sám. Zvláště, když velitel na babičku zvýšil hlas a babička mu však odpověděla s ještě větší razancí. Když však velitel ke konci babičce zasalutoval, viděl tatínek, že je vše na dobré cestě. A tak se naší babičce podařilo maminku zachránit díky dobré znalosti německého jazyka a především odvaze, kterou projevila v pravou chvíli. (Následně jsme museli doložit rodokmen, že maminka nemá židovské předky.)

Na jaře 1943 onemocněl můj dědeček Václav Duras, který bydlel s babičkou u nás v areálu statku na výminku čp. 30. Maminka měla se svým otcem velmi silné citové pouto a chodila jej do nemocnice denně navštěvovat. Jednou v noci, asi ve tři hodiny, se vzbudila a řekla tatínkovi, že dědeček zemřel – přišel se s ní rozloučit. Ráno otec zavolal do nemocnice a lékař mu potvrdil to, co již maminka věděla. (Zemřel 11. 3. ve tři hodiny ráno.) Na jeho pohřeb se sjelo 14. 3. široké příbuzenstvo.

Nálety koncem války byly stále častější. Jeden spojenecký bombardér odhodil pumu nedaleko od Otrub u železniční stanice zastávky Královice.

V únoru 1945 přišlo bombardování Drážďan. Třináctého února začala první vlna bombardování. Asi ve 23 hodin nás vzbudilo silné dunění. Vím to, protože 14. 2. mám narozeniny. Červená záře (daleko větší než záře od strusky nad Kladnem) byla protínána žlutými pruhy od světlometů z Německa. Další vlna bombardování začala ve dvě hodiny ráno a opět nás to vzbudilo. Zdálo se, že se dunění blíží. Vzpomínám také na pád amerického bombardéra 2. 3. 1945, americké létající pevnosti B 17. Kluci z naší vesnice tam běželi, ale místo již hlídali němečtí vojáci.

Psal se květen 1945. Naše vesnice přežila válku. Otec v tuto pohnutou dobu zastával funkci starosty, a proto si dvojnásobně oddechl. Byl rád, že u nikoho dalšího ve vesnici nebyly prohlídky, nikdo mimo rodinu nebyl vyslýchán a nikdo nebyl ve vězení ani v koncentračním táboře za celou dobu okupace.

Vzpomínám, jak rozhlas z Prahy volal naléhavě o pomoc. Také hlásil, aby lidé nestříleli po vojácích v německých uniformách, kteří mají na levém rukávě písmenka POA. Jsou to jednotky generála Vlasova, které pomáhají Prahu osvobodit.

Ještě než se objevila Rudá armáda v Otrubech, jela ji celá rodina nadšeně vítat do Slaného. Stáli jsme před hotelem Grand a mávali na ruské vojáky, kteří přijížděli od Loun a pospíchali osvobodit Prahu. Nepřetržitá, rychle jedoucí kolona tanků, nákladních vozů, transportérů, vozů tažených pro nás nezvykle barevnými koníky a na vozech vojáci. Všem se ve tvářích zračila únava. Někteří spali, jiní na nás s úsměvem a máváním cosi pokřikovali.

Definitivní konec války byl v Otrubech přivítán zvoněním v kapličce, která celá léta stála mezi naším a Navrátilovým statkem. O kapličku se staral pan Mišák, který měl od ní klíč a zvonil, když se v obci dělo cokoliv významného (úmrtí, požár). Kaplička byla počátkem šedesátých let dvacátého století zbourána.

U nás na statku byl umístěn ruský štáb, což do statku i do celé vesnice vneslo zvláštní atmosféru, kterou ještě zvýraznilo počasí následujících dní. Po prudké bouři začaly padat kroupy – celý dvůr byl do výše deseti centimetrů pokryt ledovými kuličkami až do velikosti kosího vejce. Tato ledová tříšť velice pomalu roztávala. Celý náš dům, včetně půdy, sklepa a prádelny jsme dali k užívání sovětské armádě. Obývali jsme v pěti lidech spolu s maminčiným pianinem pouze jednu místnost, koupelnu, WC a šatnu. V části chodby stála ve dne i v noci čestná stráž s vlajkou. Na dřevěném, rudě natřeném podstavci byla umístěna sovětská vlajka (podstavec se zachoval dodnes) a po stranách stáli dva vojáci. I u babičky Durasové byli ubytováni dva důstojníci. Na zahradě v naší prádelně měli zřízenou telefonní ústřednu. S kamarádkou Jarmilkou Pulcovou jsme se zájmem pozorovaly, jak běhají vojáci z našeho domu do ústředny a zase zpět. Po celé délce naší sýpky napsali na bílou zeď asi padesát centimetrů vysokými modrými, červenými a oranžovými písmeny ruský nápis: „Da zdrávstvujet družba slavonských narodov“. Každý, kdo jel ze Slaného do Drchkova, nemohl přehlédnout tento nápadný nápis, který se objevil krátce po usídlení štábu a vydržel zde nejméně deset let.

Jeden ruský major navázal s mými rodiči přátelský vztah. V civilu byl klavírista a učil na konzervatoři v Moskvě. Byl šťastný, že si mohl zahrát na pianino, a vzpomínal na domov. Pamatuji si, že po několik nocí k nám byla dopravována jakási ruská komanda, která nahoře v domě pouze přespala a za rozbřesku opět odjížděla pryč. Jednou se mi podařilo, když rodiče omylem otevřeli dveře do chodby, uvidět vojáky v námořnických tričkách. Byly to zvláštní zjevy – těch by se báli dospělí, natož děti. Později, když se rodiče ptali, kdo jsou ti námořníci, řekl major, že válku vyhráli oni, ale nyní musí odjet všichni pryč, protože v době míru jsou nebezpeční. (Pozn. aut.: asi vězni, kterým bylo slíbeno prominutí těžkých žalářů.) Po měsíčním přátelství se přišel smutný rozloučit – část štábu byla přemístěna. Tehdy řekl rodičům šokující větu: „Vy nás budete jednou proklínat, že jsme vás osvobodili.“ Na jeho slova rodiče po zbytek života vzpomínali.

Rodiče také zaujal mladý Asiat – snad Mongol, jenž měl krásného grošáka, na kterém stále jezdil. Svým chováním se vymykal vojenskému drilu. Major jim řekl, že udělal víc hrdinských činů, než má roků, a bylo vidět, že i major má před ním respekt.

Každý večer pochodovali vojáci po okolí a často i zpívali – vraceli se až za rozbřesku. Byli družní a hluční – jako malé nevychované děti. Byli šťastní, že je po válce, a těšili se domů. Mamince ze sklepa vypili přes tři sta litrů šípkového vína a nějaké lahve pálenky. Velmi jim to chutnalo a mysleli, že rodiče ještě mají něco schováno, takže čas od času přišli žádat o další alkohol. Na dvoře bylo stále spousta vojáků i civilistů (již si nevzpomínám, jestli jen ruských, nebo i českých), které jsme neznali.

S pětiletým bratrem Jiřím jsme bloumali po dvoře a zahradě a nacházeli spousty zajímavých věcí. Jedna taková věc ležela v kaluži na dně zahradního bazénku a přilákala moji pozornost červenou slídou, kterou byla část omotána. Zkoumala jsem ji tak dlouho, až explodovala. Byla to rozbuška – naštěstí ležela ve vodě a její činnost nebyla tolik silná. Prý jsem měla černý obličej od střelného prachu a tekla mi po něm krev. Já jenom vím, že jsem běžela k babičce na výminek (bylo to nejblíže) k umyvadlu a při mytí jsem stále volala: „Babičko, řekni mi, jsem živá, nebo mrtvá?“ Ruský vojenský lékař mi omotal celou hlavu obinadly. Pouze pravé oko a ústa jsem měla volná a vezli mě do Slaného do nemocnice. Na chirurgii mi vyndali kousky kovu, které jsem měla zapíchnuté po celé polovině obličeje i v kůži ve vlasech, a sdělili, že scházel milimetr, a oko jsem neměla. Několik dní jsem si potom připadala důležitě. Jizvy kolem oka byly znát mnoho let.

Někdy v létě 1945 jsme my děti (Boženka, já a Jiří) jeli s tatínkem z Bysně z jakési slavnosti domů kočárem; na kozlíku seděl náš kočí pan Pulec. Tatínek měl rád teplokrevníky, kteří byli známí po celém okolí. Toho dne jsme však potkali nějaké sovětské nákladní vozidlo a koně se, již nevím proč, splašili a bezhlavě se řítili ke Slanému. Tatínkovi bylo jasné, že musíme vyskočit, abychom se zachránili. Nám děvčatům řekl, abychom skočily samy, a s nejmladším bratrem v náručí vyskočil sám. Kočí pokračoval v jízdě, až kočár zastavil po nárazu do stromu. Všichni až na mne a kočího skončili v nemocnici. Boženka utrpěla otřes mozku, tatínek si rozdrtil kotník a Jiří měl zlomenou klíční kost. Po odvozu raněných jsem se sama vydala na cestu domů, abych vyřídila novinu mamince, která s námi ten den výjimečně nejela pro žlučníkový záchvat. Mamince jsem prý líčila, že jsou všichni v pořádku, aby se o ně nebála, že jsou sice v nemocnici, ale jen na pozorování a další den přijdou domů.

Koncem roku 1945 odešli od nás z domu poslední Rusové. V Pamětní knize rodiny Hořejších máme od nich zápisy s daty 11. 5., 18. 5., 13. 6., 24. 6., 19. 11. a 3. 12. 1945. Mnoho vojáků nám slibovávalo, že nám napíší, i náš přítel, major z Moskvy, ale od nikoho nepřišla ani řádka. Rodiče napsali dopis na adresu do Moskvy, kterou nám major nechal, ale odpovědi se nedočkali. Později jsem si na tyto vojáky vzpomněla při četbě knihy A. Solženicyna Souostroví Gulag, neboť se dost možná ani oni po válce domů nedostali a své životy dožili „někde na Sibiři“.

V únoru 1992 jsem se – po restituci rodového statku – vrátila domů do Otrub a s manželem začala hospodařit. Jezdilo za námi hodně lidí a dozvídali jsme se i spoustu informací z minulých desetiletí. Mezi jinými přišel i pan Ladislav Pauer, který zde kdysi s rodiči bydlel. Hovořili jsme a vzpomínali na minulost. Například na dobu protektorátu, kdy založil proti rybníku přes silnici zahrádku, kde se říkalo protektorát. Z tehdejší doby tam dodnes zůstaly šeříky a vzrostlá lípa. Nikdo si již dnes nevzpomene, kdo zahrádku založil a jak pěkné místo ve středu vesnice to bylo. Potom začal vyprávět o květnu 1945, jak chodil jako mladík na statek na břeh Byseňského potoka směrem na Lidice klást pasti na ondatry, kterých tam bylo hodně. Jednou si všiml člověka s puškou v ruce, mířícího do koruny stromu. Domníval se, že chce střílet veverky nebo holuby, ale vzápětí zjistil, že se na stromě ukrývá muž v uniformě. Bylo slyšet hovor, snad chtěl střelec, aby voják slezl dolů. Náhle vše přerušil výstřel a viděl pád těla. Lehl si na zem a čekal. Za chvíli Ladislav Pauer uviděl, jak muž táhl k potoku asi tři metry od něj tělo mladíka v německé uniformě. Na víc nečekal a plazil se po břehu k domovu. Co se stalo se zastřeleným vojákem a kde je pochován, nikdy nezjistil. Střelce dobře znal – byl z naší vesnice a potloukal se kolem naší vsi s flintou již několik dní. Když jdu dnes z Otrub do Lidic kolem státem chráněného dubu letního, s krásnou rozloženou korunou, vzpomenu na tuto smutnou událost, která se zde před šedesáti pěti lety stala.

I po tolika letech můžeme získat nové informace k období, na které zde vzpomínám. Roku 2009 jsme se například dozvěděli o tom, že u Chaloupků (již neexistující usedlost na staré cestě do Slaného těsně na začátku rovin) dlouhodobě pobýval v roce 1945 ukrajinský voják Rudé armády Oleksandr Maximovič Smaljuk. Jeho dcera se marně snaží najít potomky Františka Chaloupky (měl čtyři dcery), aby jim poděkovala za všechnu pomoc, kterou po skončení války poskytli jejímu otci a na kterou on do své smrti v roce 1991 vzpomínal. Po válce se přes Rakousko dostal zpět na Ukrajinu a složitě sháněl novou adresu Chaloupkových, již se mezitím přestěhovali pryč z usedlosti. V roce 1961 mu byla zamítnuta žádost o povolení návštěvy ČSSR a od té doby již s Chaloupkovými nebyl v kontaktu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska