„V onen osudný večer šel s panem Říhou a ještě dalšími muži z divadla – na představení dostali lístky za dobré pracovní výsledky. Pana Hořejšího srazil nákladní automobil předním blatníkem na zemi pod vůz a zadním kolem ho přejel. Způsobil mu smrtelné zranění, na které po převozu do nemocnice zemřel. Na zaprášeném předním blatníku jsem ještě druhý den viděl stopy prstů pana Hořejšího, jak se snažil zachytit. Nákladní automobil podniku Stavoindustria, který do něj najel, byl v inkriminovanou dobu řízen nezletilým závozníkem bez řidičského průkazu, kterému vůz svěřil řidič k odvozu do garáže. Při pozdějším soudu byl vynesen osvobozující rozsudek. V rámci obhajoby zaznělo, že společnost se zbavila jednoho kulaka. Slánské politické vedení se obávalo, aby se pohřeb po Františku Hořejším nestal manifestací sedláků proti režimu. O tom, že to byla obava oprávněná svědčí fakt, že v den, který byl na úmrtním oznámení uveden jako den pohřbu, přišlo ke kostelu v Lidicích takové množství lidí, že se všichni do prostoru hřbitova ani nevešli a tak stáli i před hřbitovem. Poté, co čas uvedený na úmrtním oznámení jako čas smutečního obřadu uplynul a pohřeb stále nezačal, se potom ukázalo, že pohřeb byl odložen. Nikdo, ani rodina, neznal důvod. Až večer bylo rodině oznámeno, že se rakev s tělem ztratila. Druhý den byla nalezena na slánském nádraží, údajně odložena kdesi ve vagóně na slepé koleji. Vojenský pohřeb tak druhý den proběhl v klidu. Někteří se nové datum nedozvěděli, někdo se nemohl uvolnit ze zaměstnání, jiní již měli strach. Cínová rakev s ostatky tatínka byla tedy za zvuků hymny, kterou zahrála hudba slánské posádky, spuštěna do rodinné hrobky v Lidicích.“
„Když táta jim odevzdával statek se všim všudy, všecko bylo nový, v perfektním stavu. Všechno jim sepsal, oni mu to podepsali. V jakým šíleným stavu jsme to dostávali zpátky, to si vůbec nedovede nikdo představit. Odevzdal jim to, jako když se ho to netýká. Ale když odváželi koně z konírny,, tak se mu poprvé a naposled viděla, jak mu tekly takhle slzy. Poněvadž ti koně cítili – oni se jich báli všichni, těch koní, to byli teplokrevníci, takže prostě jedině na jatka, všecko to šlo, všichni ti koně šli na jatka. Táta to viděl a oni ti koně to cítili taky. Takže takhle jsem ho poprvé a naposled jsem ho takhle viděla, jak mu takhle slzy, loučily. koně a von. A takže to jsem chtěla říct, jenom jak to bylo předávání předávání toho statku. “
„Tátovi přišlo, že musí odevzdat statek se vším všudy a my se musíme vystěhovat do tří dnů. Přijeli nějací, naložili to a k babičce nás vystěhovali. Tam jsme byli asi půl nebo třičtvrtě roku a pod záminkou, že bychom tam dělali nějaké levárny na tom statku, takže musíme jít i z toho vejminku pryč. No a šli jsme do hospody, která byla pět roků neobydlená a hygieniky uznaná za obývání neschopnou. Jednoduchý vokna, tam byly, nepřiléhaly, byly tam fuky takovýhle. Potom nám řekli, no tak buď se vystěhujete sem a nebo do Blahotic, kde už je jedna rodina, asi osmdesát čtverečních metrů, tak ta bude v jednom koutě a vy budete v druhém koutě. No, tak se rozhodli, že teda radši budou v té hospodě.“
"In the autumn of 1942 when the Germans were locking up and executing many innocent people as revenge for the assassination of the protector, an anonymous allegation appeared claiming my mum, Jarmila Hořejší, was of Jewish descent. In November of that year members of the Kladno Gestapo arrived, arrested her and took her to Kladno. I remember the horror and despair that took hold of me as a seven-year-old girl. I knew from hearsay about the suffering and the executions. I ran straight into my parents' room and began praying ever so fast to the holy picture above the bed, that my mum come home safely. I then continued with the prayer 'Angel of God, my guardian dear...' In the meantime, Dad and Grandma didn't wait to react and drove off to Kladno. Dad later told of how after arriving at the Gestapo station, Grandma resolutely demanded to see the commander. She refused to speak with any one else. When talking to the commander, she made mince-meat of the anonymous allegations and expressed wonderment that they did not investigate the matter ahead of time. Dad got a somewhat ambivalent impression from the exchange, as he did not know good German, and at times he feared he would be returning home alone. Especially when the commander raised his voice at Grandma and Grandma answered with even greater force. But when the commander gave Grandma a salute at the end, Dad saw it was all going well. And so our Grandma managed to save Mum thanks to her knowledge of German and most of all thanks to her courage to do what was needed at the right moment. (We then had to produce our family tree to show Mum didn't have any Jewish ancestors.)"
"Sometime in the beginning of June 1942 a truck with armed soldiers arrived at house number 1 in Otruby. It stopped in the middle of the yard. An officer got out of the front - I don't know his rank - and gave a terse question to my father who was mayor at the time. After a few minutes of muffled speech, Dad sent for his mother-in-law, my grandma Božena Durasová, who had studied in Germany for some years back in the 19th century, and so she explained to them in good German that there is no Horák estate in place they arrived at, and that Lidice near Otruby are not the Lidice near Kladno that they were aiming for. But the officer still went to the village hall with my dad and Mr. František Husák - who kept a register of the local inhabitants - and the officer had them show him the list of inhabitants and went through it very carefully. When the officer assured himself that there is no one with the name of Horák on the list, he thanked them, got into the front of the truck and drove off. No one had a clue that these soldiers would play a part in the horrors that took place in Lidice near Buštěhrad."
"My early memories are from the time of the second world war, when the life of our family changed. My father was mayor during the Protectorate, and in March 1939 he was named District Head of the National Trust [a formal grouping of all political parties during the Protectorate - transl.] for Slaný. I remember how my father found out that we would be searched, for the first time. He came home from Slaný (the car spent the whole war on logs - petrol was for military purposes) and started telling Mum something in an angry whisper. Mum gave the serving girl who helped out with the housework the afternoon off. She brought a large egg basket from the hen coop and started picking out books from the library. Her eyes were full of tears. I couldn't understand, why she's throwing out books, I mean she herself told me to respect books. I was afraid to ask her, myself caught with an uneasy dread. I watched her in silence. After a while Mum looked at me thoughtfully, she came up to me and said, slowly and emphatically: 'You mustn't tell anyone about what I'm doing now. It'll be our big secret.' For three night she and Dad burnt books in the central heating boiler. I heard them return from the boiler room. They completed these night activities in time, because soon after they started with the profound searches of the whole estate, checking for weapons, captives in hiding or paratroopers, or forbidden literature in the library. These searches went on until the end of the war, same as the inspection of grain supply and cattle. Such inspections took place on almost every farm. When I later compared the Gestapo searches with those of the Communists, I must say that our people were much worse than them in their ruthlessness and disregard."
One day you‘ll be cursing us for liberating you.
Květuše Thekla Bartoníčková, née Hořejší, was born on the 14th of February 1935 in Vinařice near Kladno. The second of three children of František and Jarmila Hořejší, she spent her childhood on the family farm in Otruby near Slaný. She graduated from the nursing school in Kladno. She worked as a nurse in Louny and in Prague. In 1990 she took to farming on her estate in Otruby.
