rotný v. v. Jiřina Bajborová

„Bylo to prvního května ve čtyřicátém čtvrtém roce. Byla školní zábava ještě na rozloučenou, protože pomalu už začínaly prázdniny. Byl konec školního roku. Tak jsme se tam sebrali, ta omladina naše. Kdo mohl něco přinesl, nějaké cukroví, čaj. Sedělo se a tančilo. A taky říkali, že bude nálet. Tak jsme se s mou kamarádkou šly domů. Marie Halámková, taky byla v armádě. Já jí říkám: ,Maši, pojď, budeš u nás spát. Řekneš doma, že jdeš k nám.‘ Protože sestra se hrozně bála náletů, ta vždy utíkala na vesnici. Ona spala u nás. Když začaly nálety, vlezly jsme pod postel. Naházely jsme na sebe peřiny. Střepinu peřina nepustí, to se vědělo, ale když vám padne bomba na hlavu, tak to nepomůže ani svatý archanděl. Ze začátku jsme začaly počítat. Bylo půl jedné. Napočítaly jsme padesát bomb a potom jsme už nestačily počítat. Jenom jsme slyšely, jak padají flašky v komoře. Do půl čtvrté to bylo v jednom kuse, pořád. Tři hodiny, od půl jedné do půl čtvrté.“

„Nejkrásnější vzpomínky mám na Vsetín, to už pomalu bylo jaro. 6. května jsme tam byli. A od těch dob si tam dopisuju s těmi děvčaty, do dnešního dne.“ – „A co bylo ve Vsetíně tak hezkého?“ – „Byli tam příjemní lidé. A tam jsem se, mám-li být upřímná, poprvé koupala ve vaně, co jsem byla z domova. Poprvé jsem se koupala ve vaně a spala v bílých peřinách. Potom jsem měla strach, aby tam po mně nezůstaly nějaké vši. My jsme spali na slámě a všude, neměli jsme postele. Buďme upřímní. Letci když přišli z letu, tak se šli vykoupat, šli do baru a měli svoje noclehárny. My jsme neměli kde spát. Spali jsme, kde se dalo, ve stodolách a ve chlívě.“

„Teď bych se chtěl zeptat na situaci židovského obyvatelstva.“ „Tak ti to tam odnesli pořádně, jak se říká. Já jsem jednou byla svědkem jejich popravě. Zrovna jsem byla na hřbitově a tam vedle hřbitovu byla cementárka, tam je stříleli.“ „Viděla jste aspoň, jestli tam byli dospělí anebo děti?“ „Bylo to tam všechno naházené. Vím, že je postříleli, pak zasypali nějakým vápnem a pak znovu stříleli.“ „Byli ti lidi oblečení, nebo nazí?“ „Byli oblečení trochu.“ „Takže to bylo ve spodním prádle?“ „Zrovna to bylo všelijak, to bylo v létě.“ „A stříleli je Němci, nebo ti jejich ukrajinští pomocníci?“ „Zrovna to byli v uniformách.“

„Viděl jste někdy umírat koně? To je hrozně blbej pocit. Zrovna mina padla na most, kůň se vzepřel, a jak se vzepřel, tak se napíchl na rám u mostu. To mi bylo tak líto toho koně... To jsem si říkala, proč musí ty zvířata tak trpět. On vezl nějaké obilí, byl to kůň civilistů, u Liptovského Mikuláše.“

„Řekněte mi ještě, tu morseovku umíte do dneška?“ „My jsme s ní málo pracovali. Více fonicky. Řekli nám, co musíme zakodýrovat, zahlásit, tak jsme měli čísla a podle nich jsme museli posílat. Ale většinou se to dělalo mluvením, fonicky. Ještě mám schovaný papír, že kdyby náhodou mluvil náš velitel, tak to můžu zavřít, to rádio. To mám památku, všechno schované.“

„Znáte ten vtip, jak přijde voják do baráku a povídá ženě: ,Já se chci vyspat tady na té lavici.‘ Ona povídá: ,Co si dáš pod sebe?‘ – ,Vojenský kabát.‘ – ,A čím se přikryješ?‘ – ,Vojenským kabátem.‘ – ,A co si dáš pod hlavu?‘ – ,Vojenský kabát.‘ – ,A kolik máš těch kabátů?‘ – ,Jen jeden.‘ Tak jsme byli i my. My jsme měli holinky, do těch jsem si co mohla dát? Dala jsem si teplé ponožky. Když byla zima, tak jsem měla noční košili, na ni vojenskou uniformu a ten kabát. Víc nic. Deka byla, ale tu jsme nemohli tahat, když byla ta radiostanice jedenáct kilo, to bylo co dělat.“

„Po náletu bylo nejtrapnější, že my jsme bydleli v takovém uzlu. Šla trať na Varšavu, na Kyjev a na Lvov. A my jsme bydleli v tom uzlu. Zezadu byla spojka kyjevské a varšavské železnice, tam stal pancéřový vlak plný ruských děvčat, dívčí obsluha. Ani jedna nepřežila, přímý zásah.“