Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podporučík Jiřina Bajborová (* 1925  )

Svoboda je cennější než zlato

  • narodila se 15. 11. 1925 ve vesnici Zdolbunov na Volyni
  • v květnu 1944 se v Rovně připojila k čs. armádě, připojila se ke 3. brigádě jako radistka, prodělala výcvik u rumunské Sadagury
  • za nejnáročnější období pokládá dobu strávenou na kótě 1304 v horském terénu Malé Fatry
  • konce války se dočkala v Pivíně na Moravě
  • po válce byla odvedena do Žatce, v roce 1947 do Košic, kde pomáhala s repatriací volyňských Čechů, poté se opět přestěhovala do Žatce a založila tam rodinu

Jiřina Bajborová se narodila 15. listopadu 1925 ve Zdolbunově na Volyni jako jedno ze čtyř dětí Josefa Voženílka a jeho ženy Libuše, rozené Ptáčkové. Dva sourozenci zemřeli ještě v dětském věku. Zbyla jí jen starší sestra. Otec pracoval před válkou ve mlýně a matka byla v domácnosti.

Ve Zdolbunově vedli Češi bohatý společenský život. Fungovala zde Česká beseda, Sokol i česká škola, kterou navštěvovala mladá Jiřina i její sestra.

„Měli jsme ředitele odsud z Čech. Jmenoval se Kosek. Když přišli Němci, vrátil se do protektorátu. Němci udělali ze školy kasárna a my museli nastoupit do práce. Po válce, v červnu 1945, se v Žatci rozkřiklo, že přijel ředitel Kosek. Do hospody Střelnice ho přišlo pozdravit množství lidí. On tehdy poznal a jménem pozdravil na 120 bývalých žáků!“

Vraťme se ale do září 1939. Tehdy byla na základě tajného paktu mezi SSSR a nacistickým Německem Volyň okupována sovětskou armádou.

„Ve škole nás o dvě třídy sesadili dolů a museli jsme se začít učit rusky a ukrajinsky. Jinak na sovětskou okupaci nemohu naříkat. My jsme byli dělnická rodina, takže se pro nás mnoho nezměnilo. Horší to bylo pak za Němců.“

Němci vtrhli na Volyň na konci června 1941. Sověti se rychle stáhli.

„Všichni museli hned do práce. I čtrnáctileté děti. Chytali lidi na ulicích a posílali 25. a 26. ročník do Německa na práci. Já jsem pracovala ve Zdolbunově jako uklízečka, pradlena a pomocná kuchyňská síla u organizace Todt. Každý se musel někde uchytit, aby ho neposlali pryč. Když se šlo do kina, museli jsme se schovávat, aby nás nepochytali. Po deváté hodině už člověk nesměl vytáhnout paty. Pořád samé kontroly, kontroly, kontroly.“

Nejvíce v době německé okupace trpěli zdolbunovští Židé. Němci je nejdříve soustředili v ghettu, později je začali hromadně vraždit a pohřbívat v jámách za bývalou cementárnou u hřbitova.

„Jednou jsem byla na hřbitově a slyšela střelbu. Němci zrovna stříleli Židy vedle cementárky. Bylo to vzdálené asi 300 metrů. Chvíli jsem se tím směrem dívala. Vždycky postříleli skupinu lidí, něčím je poprášili a další... Židé byli nazí nebo ve spodním prádle. Ti, co je stříleli, byli všichni v uniformách.“

Na přelomu let 1943–1944 se na Volyň začali vracet Sověti. V únoru 1944 (na Hromnice) obsadili po boji Zdolbunov.

„Zrovna jsem pekla buchty. Najednou mi střepina rozbila okno a sežehla vlasy. Ale buchty jsem pak dopekla.“

Prvního května 1944, dávno po odchodu Němců z města, zažil Zdolbunov těžké letecké bombardování.

„My jsme měli den předtím zábavu ke konci školního roku. Každý přinesl nějaké to cukroví nebo čaj. Povídali jsme si, tančilo se. Už se říkalo, že bude ten nálet. V půl jedné v noci začali bombit a trvalo to tři hodiny nepřetržitě. Tu noc u nás spala spolužačka Marie Halámková. Nejdříve jsme počítaly výbuchy, ale u padesátého jsme přestaly. Na trati byl zasažen sovětský pancéřový vlak s dívčí obsluhou. Žádná z nich nepřežila.“

Během bombardování utrpěl rodný dům Jiřiny Bajborové vážné škody a rodina se dočasně přestěhovala ze Zdolbunova ke známým do blízké Zdolbice.

Dva týdny po velkém náletu vstoupila Jiřina Bajborová do 1. čs. armádního sboru.

„Šestnáctého května jsem šla s Marií Halámkovou 12 kilometrů pěšky do Rovna k odvodu. Pak už jsme se vezli po železnici, vagon plný děvčat.“

V Kamenci Podolském byla zařazena do tvořící se 3. brigády jako radistka. Nelehký výcvik probíhal u rumunské Sadagury. Společně se svými kolegy – radisty Antonem, Šeligou a Růženou Jirsákovou byla paní Bajborová přidělena k dělostřeleckému útvaru, kterému velel generál Sacher. V září 1944 se společně s 3. brigádou přesunula blíže k frontě.

„Ještě v Krosně byla první ,žába‘ raněna do hlavy. Jmenovala se Věra Průšová. Němci udělali ve tři ráno přepad. Skrz okno ji trefila střepina do malého mozku. Padla mi na nohy. Ještě jsem jí řekla: ,Co děláš, co mi padáš na nohy, uhni!‘ A ona chudák holka o sobě ani nevěděla. S náčelníkem štábu Juránkem jsme ji odnesli do sklepa. Přijela ruská sanitka, odvezli ji a válka pro ni skončila. Přišla až po válce do Prahy. Následkem zranění kulhala na jednu nohu.“

Po nešťastné noční události brzy následoval přesun na frontu. Jiřina Bajborová vzpomíná, jak hned některý z prvních dnů na frontě jel na jejich postavení německý tank Tygr. Naštěstí byl zasažen a nedojel. Ve městě Dukla se skupina usídlila ve sklepě pod školou.

„Ptala jsem se našeho velitele, on byl tehdy ještě majorem: ,Pane majore, může mina prorazit ten barák?‘ – ,Ne.‘ Já byla tak šťastná, že jsem hned usnula. Společně s námi se tam schovávalo mnoho polských domorodců.“

Snad nejnáročnější období zažila v horském terénu Malé Fatry na Minčolu na kótě 1304. Když si chtěla ohřát nohy, přistrčila je blíž k hořícímu domu. Když se chtěla umýt, musela to udělat sněhem. V bunkru, kde bydlela, nebyl komín. Kouř odcházel volně otvorem, kde chyběly dveře. Brzy byla paní Bajborová dožluta vyuzená kouřem.

„Když jsem přišla dolů do Vrútek a po dlouhé době se pořádně vykoupala, tak jsem pak spala 24 hodin v jednom kuse. To by už dnes nikdo nechtěl věřit, co jsme tam zkusili. Znáte ten vtip, jak přijde voják do baráku a povídá ženě: ,Já se chci vyspat tady na té lavici.‘ Ona povídá: ,Co si dáš pod sebe?‘ – ,Vojenský kabát.‘ – ,A čím se přikryješ?‘ – ,Vojenským kabátem.‘ – ,A co si dáš pod hlavu?‘ – ,Vojenský kabát.‘ – ,A kolik máš těch kabátů?‘ – ,Jen jeden.‘ “

Jiřina Bajborová chodila ve dvojici s teprve sedmnáctiletým Mirkem Antonem. Ona nosila po slovenských horách na zádech jedenáctikilovou radiostanici R 10 a on ještě těžší baterie. Našim vojákům navíc znepříjemňoval život nikdy nekončící boj s cizopasníky.

„Ve vlasech se nám vši nedržely, jen v prádle. Vyprali jsme šaty, vzala se horká žehlička a spařilo se to.“

Jednu z nejsmutnějších vzpomínek z celého válečného období má Jiřina Bajborová na okamžik, kdy viděla umírat koně.

„Na most v Jamníku u Liptovského Mikuláše spadla mina. Kůň tam zrovna táhl vůz s obilím. Vzepjal se a nabodl krkem na zlomenou mostní konstrukci. Chudák měl skloněnou hlavu. Mně ho bylo tak líto a říkala jsem si, proč i ty zvířata musí tak trpět.“

Konec války zastihl Jiřinu Bajborovou v Pivíně na Moravě.

Střelbou do vzduchu tehdy slavili i vojáci wehrmachtu tábořící na místním hřbitově. Přesto se naši ještě druhý den dostali cestou do Poličky pod německou palbu.

„Nejraději vzpomínám na Vsetín, tam byli moc příjemní lidé. Tam jsem se poprvé od odchodu z domova koupala ve vaně a spala v bílých peřinách. Bála jsem se, abych jim tam nenechala nějaké breberky. Dodnes si s děvčaty odtamtud dopisuji.“

Do Prahy se Jiřina Bajborová dostala z Horních Počernic těsně před slavnostním defilé. Ve městě bydlela v domě s velkou namalovanou botou na fasádě na Vítězném náměstí v Dejvicích. Poprvé se zde setkala se svou tetou Emilií Vackovou. Ta se do Prahy přistěhovala z Volyně již v roce 1925, a Jiřina ji tudíž nikdy neviděla.

„Našla jsem dům v Břevnově, kde bydlela, ale nebyla doma. Řekli mi, že hlídá vnouče v parčíku. Když jsem ji poprvé uviděla, hned jsem ji poznala, protože vypadala přesně jako moje maminka.“

Návštěva tety ji stála dva týdny domácího vězení.

Z hlavního města byla v červnu 1945 odvelena do Žatce. V roce 1947 odjela do Košic, kde pomáhala s repatriací volyňských Čechů. Ve východoslovenské metropoli se poprvé po třech letech setkala se svými rodiči. Po skončení repatriace absolvovala operaci ve Střešovické nemocnici a odešla do civilu.

Po odchodu z armády se usadila v Žatci, kde si s manželem postavili domek.

Se svým mužem Vladimírem, který sloužil za války u samopalníků, se seznámila v Žatci. Brali se po delší známosti v roce 1954. Mají spolu syna Vladimíra.

Jiřina Bajborová v Žatci nejdříve pracovala jako prodavačka a od roku 1954 až do důchodu ve šroubárně.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století