„A v tu dobu se začaly přidělovat nové frekvence a možnost postavit jinou televizi. Takže jsem napsal projekt televize, jak si ho představuji pro novou skutečnost. Uvědomte si, že nikde v žádné komunistické nebo postkomunistické zemi žádná komerční televize nebyla. Projekt jsem odevzdal na Radu, nikdo nepředpokládal, že bychom byli favorité, naše skupina, a my jsme k překvapení všech a ke zděšení všech vyhráli tehdy. Takže jsem založil Novu. Mělo to jeden háček. Byla tam podmínka, že musíte do roka začít vysílat celoplošně plnohodnotným programem, jak ho máte v tom projektu, přičemž všechna technika byla na Kavčích horách ve veřejnoprávní televizi. Všichni profesionálové byli na Kavčích horách ve veřejnoprávní televizi. Všechny prostředky byly tam. Takže za rok – za prvé dnes by trvalo rok, než byste koupili Měšťanskou besedu – my jsme tehdy nejen koupili Měšťanskou besedu, pomohla nám Česká spořitelna tenkrát, Lauder se do toho navezl až o něco později –, ale my jsme ji zrekonstruovali na televizi, my jsme ji vybavili technikou, my jsme paralelně začali vyrábět program, my jsme paralelně nakoupili zahraniční filmy... Uvědomte si, že všechny pořady, které kdy vznikly na území České republiky, byly v archivu – kde? Na Kavčích horách.“
„…kdy sedíme ve Špalíčku, je tam spousta dýmu, protože se tam kouří, a projednává se zásadní heslo, se kterým chceme vyhrát volby. A Železný jako dramaturg kampaně navrhuje heslo: ‚Strany jsou tu pro straníky, my jsme tu pro všechny‘. ‚Podrazné heslo,‘ se ozvalo, ‚to je přece podraz, to přece my nebudeme dělat – něco takového!‘ Všichni si představovali, že to budou ty plakáty s rozesmátými… dětičky tam budou s kytičkami, šťastná budoucnost, otevíráme vám budoucnost, otevíráme dveře ke šťastné demokratické budoucnosti. Prázdné řeči. V době revoluce, uvědomte si, byla to revoluce – ona byla takzvaně sametová, možná bohužel, nevím –, ale jste v době revoluce, kdy slovo straník bylo vlastně pejorativní. To byla nadávka, téměř. A teď najednou vyjdete s heslem ‚Strany jsou tu pro straníky, my jste mu pro všechny‘. To heslo suverénně zválcovalo všechny dětičky s kytičkami a šťastná budoucnost a demokracie a já nevím, co všechno.“
„Já jsem s ním [Vladimírem Toskem] odjel do Českého Krumlova, ze kterého nás vyzvedli – protože vrcholek Kleti byl vojenský prostor, tak nás odvezla vojenská jednotka v obrněných transportérech – je to taková ta úzká silnička, která vede nahoru na Kleť. Tou jsme vyjeli nahoru a tam jsme přímo ve vysílači, protože jsme s sebou měli geniální techniky, tak dokázali televizní kamery, tehdejší kamery žhavené – uvědomte si, to nebyla žádná digitální technika, to bylo všechno žhavené, velké, těžkopádné, hromotlucké, ale měli jsme to s sebou a oni dokázali ty kamery napojit přímo na vysílač. Ten vysílač byl zázračný, protože pokrýval řekněme šedesát pět procent České republiky. Kleť je úžasná, má pod sebou ten kotel české kotliny, jak se říká doslova, a sahal až někam k Liberci, ten signál. A odtamtud jsme vysílali. Střídali jsme se, vysílali. Samozřejmě že jsme netušili, že jeden z těch, který je s námi, to všechno zaznamenává, někam odesílá…“
Vladimír Železný se narodil 3. března 1945 v Kujbyševě do rodiny Todrese Eisenkrafta, později Teodora Železného, židovského veterána od Sokolova, a Alexandry Astrjabové. Do Československa se s matkou dostal až v únoru 1948, tři roky po otcově návratu. Teodor Železný pracoval v rozhlase a telekomunikacích, ale při procesu se Slánským přišel kvůli obvinění ze sionismu o místo, což rodinu uvrhlo do finanční tísně. Pamětník vystudoval střední školu, současně se vyučil strojním zámečníkem a roku 1963 nastoupil jako asistent produkce do Československé televize (ČST), kde později pracoval i během studia na Fakultě sociálních věd. V srpnu 1968 se podílel na vysílání z okupované Prahy a následně s Vladimírem Toskem uprchl přes Rakousko do Londýna, kde pracoval pro Associated Press. Po návratu v roce 1969 dokončil studia, ale v průběhu normalizace ho z televize propustili. Publikoval v technickém magazínu Téčko („T“) a pod pseudonymem Vladimír Silný napsal přes 100 scénářů pro Slovenskou televizi, včetně seriálu Okna vesmíru dokořán. V 70. a 80. letech byl opakovaně vyslýchán Státní bezpečností (StB) kvůli kontaktům s disentem, ale spolupráci odmítal. Po roce 1989 se stal mluvčím Občanského fóra, byl autorem jeho úspěšné volební kampaně a poté mluvčím Pithartovy vlády. V roce 1993 získal licenci na komerční Televizi Nova, kterou proměnil v nejrychleji rostoucí stanici v postkomunistické Evropě. Konflikt s investorem CME vyústil v mezinárodní arbitráže, po nichž byl v roce 2003 odvolán z funkce ředitele. Politicky se Vladimír Železný postupně profiloval jako euroskeptik: roku 2002 byl zvolen senátorem za Znojmo a v letech 2004–2009 působil v Evropském parlamentu, kde mimo jiné spolupracoval s Nigelem Faragem. V pozdějším životě založil vinařství Tanzberg a košer vinařství Kvitl, věnoval se fotografii, zejména chasidským komunitám. Vlastní rozsáhlou sbírku umění a provozuje Galerii Zlatá husa. V roce 2026 žil v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
