Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Vladimír Železný (* 1945)

• narodil se 3. března 1945 v Kujbyševě (Samaře)

• otec Todres Eisenkraft / Teodor Železný byl válečným hrdinou

• vystudoval Fakultu sociálních věd na Univerzitě Karlově

• od roku 1963 pracoval při studiu v Československé televizi

• v srpnu 1968 emigroval do Londýna, kde pracoval pro Associated Press

• po návratu a vyhazovu z ČST nastoupil do technického magazínu „T“ (Téčko)

• v 80. letech psal scénáře pro Slovenskou televizi pod pseudonymem Vladimír Silný

• po roce 1989 byl mluvčím Občanského fóra a mluvčím vlády

• v roce 1993 získal licenci na TV Nova a do roku 2003 byl jejím ředitelem

• v letech 2002–2004 byl senátorem

• v letech 2004–2009 působil v Evropském parlamentu

• v roce 2026 žil v Praze

Kdyby jeho příběh sepsal scénárista jako televizní drama, pravděpodobně by mu ho vrátili jako málo pravděpodobný: z chudého židovského chlapce, mladého muže pohybujícího se mezi chartisty, se po revoluci vypracoval na mediální hvězdu, která založila nejrychleji rostoucí komerční televizi v postkomunistickém bloku. Spory o tuto televizi však nakonec přerostly v mezinárodní arbitráž, která Českou republiku stála přes deset miliard korun. O více než dekádu později jako přesvědčený euroskeptik pomáhal Nigelu Farageovi s kampaní za Brexit.

Při procesu se Slánským přišel otec o místo

Otec Vladimíra Železného Todres Eisenkraft pocházel z židovské rodiny z Těšínska. Během druhé světové války bojoval na východní frontě a vysloužil si Československý válečný kříž. Když se se zraněním od Sokolova léčil v sovětském Kujbyševě, dnešní Samaře, seznámil se s Alexandrou Astrjabovou a 3. března 1945 se jim narodil syn Vladimír. Po válce ho odveleli zpět do vlasti a trvalo tři roky, než se mu podařilo získat od Sovětů povolení, aby ho žena se synem směli začátkem února 1948 následovat. „A tak mohu říkat, že jsem zažil několik dní svobodné demokracie,“ začíná vyprávět Vladimír Železný.

Přesto nebo právě proto, že v Osvětimi zahynulo 28 pamětníkových příbuzných, Todres Eisenkraft, který si později kvůli obvinění ze sionismu změnil jméno na Teodor Železný, odmítal o druhé světové válce mluvit. Jen jednou mu uniklo: „Tvoji babičku, moji maminku, zapíchli Poláci vidlemi ještě dřív, než je stačili odvézt do Osvětimi.“ Teodor Železný, polyglot ovládající osm jazyků, pracoval v rozhlase a později v telekomunikacích. Protože znal osoby z okolí Rudolfa Slánského, označili jej za sionistu a přišel o práci. Rodina se tím ocitla v existenční tísni, jelikož matka v domácnosti pečovala o pamětníkova mladšího mentálně postiženého bratra a otec je živil jen překlady a tlumočením.

Dospívající Vladimír mezitím prošel vysočanskou osmiletkou, poté střední všeobecně vzdělávací školou a souběžně, aby měl lepší vyhlídky na studium, se vyučil strojním zámečníkem v ČKD Praha. Po maturitě v roce 1963 ho nepřijali na Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy (FSV UK) a doporučili mu, aby nejprve získal praxi. A tak díky známosti s publicistou a televizním komentátorem Vladimírem Toskem[1] nastoupil jako asistent produkce do Československé televize (ČST). O rok později se už na FSV dostal a v druhém ročníku se stal studentským lídrem konzervativní skupiny, která spolupracovala s Ludvíkem Vaculíkem na kampani za obnovu Lidových novin. Souběžně se studiem pracoval v ČST, kde stoupal po kariérním žebříčku.

Vysílání z Kleti a útěk do Londýna

Zlom nastal, když na adresu skupiny dorazil dopis od kolegy[2] z Londýna s kontakty na osoby s rozmnožovací technikou. Ten měl Vladimír Železný v tašce, když na něj v pět ráno zazvonila Státní bezpečnost (StB). Odvezli ho do Bartolomějské a požadovali vydání adres, přestože si byl jistý, že nikomu o dopise, natož adresách neřekl. Nakonec ho po mnohahodinovém výslechu propustili. Do tašky se nepodívali, přestože ji měl celou dobu s sebou, a tak po cestě domů dopis na nejbližším záchodě roztrhal a spláchl. Při výslechu „okamžitě padla nabídka ke spolupráci“, tu ale mladý Vladimír odmítl.

Mezitím se pamětníkovu otci podařilo sehnat stabilní zaměstnání tajemníka, tlumočníka a překladatele na mongolské ambasádě, kde konečně nabyl pocitu bezpečí. Když se ho syn Vladimír v dospělosti ptal, proč tam vydržel tak dlouho, odpověděl mu: „Copak nějaký Mongol rozliší Žida a Čecha?“ 

V srpnu 1968 pracoval Vladimír Železný při studiu v Televizních novinách. Když se dozvěděl o invazi, vyrazil pěšky do Měšťanské besedy, kde se připravovalo vysílání. Po vpádu vojáků se s Vladimírem Toskem a kolegy přesunuli na vysílač na Kleti. Když se k nim od rozstříleného vysílače na Krašově blížila armáda, evakuovali se nákladní lanovkou. S Vladimírem Toskem emigrovali přes Rakousko do Londýna, kde pamětník nastoupil jako pomocná síla do agentury Associated Press. Přibližně po roce se rozhodl vrátit, protože jeho první žena Marta Železná chtěla rodit v Praze. Směl dokončit studium, ale zabavili mu pas.

Vyhazov z televize a práce pod pseudonymem

Protože se už dříve věnoval letům Apollo na Měsíc, nastoupil po promoci do televize na specializaci věda a technika. Nastaly prověrky – jako první propouštěli straníky, pak přišla řada na nestraníky. V KSČ Vladimír Železný nikdy nebyl, ale „věděli o Kleti“ a podle něj „všichni, kdo byli na obrazovce, neměli šanci“. Přešel jako redaktor a fotograf do technického magazínu „T“, tzv. Téčka, které „pod rouškou techniky“ publikovalo rozhovory se zakázanými autory. Na začátku 80. let se v redakci objevil dramaturg a scenárista Slovenské televize Jaroslav Čorba a nabídl mladému redaktorovi spolupráci. Vladimír Železný ho varoval: jeho jméno se nesmělo objevit v titulcích, nesměl na obrazovku ani režírovat. To však Jaroslava Čorbu neodradilo, a tak pamětník začal jezdit do Bratislavy a psát scénáře pro Slovenskou televizi pod pseudonymem Vladimír Silný. Vytvořil přes 100 scénářů, včetně oblíbeného seriálu Okna vesmíru dokořán, přičemž některá pokračování sám režíroval.

Disent, samizdat a výslechy 

Na přelomu 70. a 80. let se u manželů Železných v Petřínské 18 pořádaly bytové semináře, kam chodili i chartisté. Chartu 77 však pamětník nepodepsal, přestože byl jedním z prvních, komu to bylo nabídnuto: dle jeho slov mu vadilo, že mezi prvními signatáři byli lidé jako například Jiří Ruml, kteří podle něj nesli odpovědnost za antisemitskou kampaň 50. let. 

Jelikož už byl v hledáčku StB, mladého Vladimíra opakovaně zvali na výslechy. „Ptali se, co dělají děti, kde synové chtějí studovat, že by se to dalo zařídit i v zahraničí a že by potřebovali protislužbu. Zajímaly je indexové knihy, samizdat i okruh lidí kolem Pavla Tigrida,“ v němž se Vladimír Železný pohyboval. I tehdy mu nabízeli spolupráci, ale „časem nabídek ubývalo a přibývaly výhrůžky“. Po roce 1989 chtěl Vladimír Železný zjistit, kdo ho udával. V pardubickém archivu mu sdělili, že jeho spis je téměř prázdný: „Někdo tu vaši složku s výjimkou několika kousků papíru vyndal a odnesl,“ měla mu tehdy sdělit ředitelka archivu. Ve skutečnosti se v archivu ABS dochoval svazek č. KR 768164 MV[3] s krycím jménem Technik, který obsahuje kusé dokumenty z let 1971–73 a 1983–84. Ze spisu vyplývá, že se už v roce 1972 Vojenská kontrarozvědka zajímala o styky Vladimíra a Marty Železných zejména s Janem Kavanem a cizími státními příslušníky. V říjnu 1972 vedli Vladimíra Železného jako kandidáta spolupráce, nicméně výsledek setkání uzavírají tvrzením, že se nehodí k dalšímu využití a styk s Bezpečností odmítá. Sledování pokračovalo a o rok později, v září 1973, píší, že se po vyloučení dalších komunistů z Československé televize začal zajímat o Socialistický svaz mládeže (SSM) a docházet na Večerní univerzitu marxismu-leninismu (VUML), i když má k učení averzi. Záznamy ze 70. let končí opětovným tvrzením, že je nevhodným typem k dalšímu využití vzhledem k jeho záporným postojům k Bezpečnosti. StB se k Vladimíru Železnému a jeho ženě vrátila ještě v roce 1984, kdy opět prověřovala jejich styky a vazby na disidenty, aby v roce 1985 svazek uložila do archivu.

Strany jsou tu pro straníky, my jsme tu pro všechny

Od poloviny 80. let bylo Vladimíru Železnému jasné, že ve společnosti nastávají změny. Dle svých slov byl povolán do Špalíčku (koordinačního centra Občanského fóra) v okamžiku, kdy se lámal chleba. Stal se mluvčím Občanského fóra (OF) a dramaturgem volební kampaně, kdy se OF mělo změnit v politickou stranu. Přes protesty některých kolegů se rozhodl prosadit volební heslo „Strany jsou tu pro straníky, my jsme tu pro všechny“ a navrhl tehdy neobvyklý horizontální formát plakátů s velkou bílou plochou, zatímco ostatní strany používaly tradiční formát na výšku, obvykle s radostnou rodinnou tematikou či květinovými motivy. Železného kampaň byla úspěšná a OF volby drtivě vyhrálo. „Bylo zapotřebí vyhrát, ale vyhrát tak razantně a jednoznačně, aby bylo možné dělat rychlé změny. A to se povedlo,“ vysvětluje pamětník.

Už v té době však Vladimír Železný začal mít výhrady k Václavu Havlovi a některým disidentům a jeho politický diskurz pomalu, ale jistě nabral jiný směr. Dle jeho slov mu například vadilo, že Václav Havel na mítinku na Slovensku prohlásil, že si stejně myslí, že OF volby nevyhraje a že vyhraje strana lidová, nebo že „disidentům občas trošku chyběla pracovitost“. Pro mnohé bude překvapivý i jeho názor, že „Václav Havel nezanechal pro tuto zemi žádné trvalé dědictví“. „Zůstala nám pravda a láska, ale chvilku jsme oscilovali mezi Dalajlámou, pak přijeli rockeři. Není tam dědictví, to mně na tom vadilo, a tak jsem byl velmi šťastný, když byl zvolen Václav Klaus. To, co dokázal, to předurčilo to dobré, co z revoluce přežívá dodnes. Zvolil standardní model demokracie, nikoli liberální výmysly, kterými nás krmily emisarky Sorosovy nadace,“ vysvětluje svůj názor Vladimír Železný.

Založení Televize Nova a konflikt s CME

Po rozpadu OF se pamětník stal mluvčím vlády Petra Pitharta. V roce 1992 se přihlásil do konkurzu na ředitele České televize, postoupil do finále, ale vyhrál Ivo Mathé. Krátce nato se otevřela možnost založit komerční televizi, Vladimír Železný připravil projekt a uspěl. „Uvědomte si, že v té době nikde v žádné komunistické nebo postkomunistické zemi žádná komerční televize nebyla,“ říká. Je třeba dodat, že projekt byl připravován jako komerční televize, ale s výrazným důrazem na publicistiku a původní tvorbu. Po přidělení licence v roce 1993 se však posunul k americkému modelu komerční televize, s důrazem na masovou sledovanost a reklamní příjmy, bulvárnější styl a zábavní formáty. Konkurenční žadatelé o licenci Novu napadli, spory se dostaly k soudu, ale licenci neodebrali. Nova začala vysílat v roce 1994, rychle získala 74% podíl na trhu a do dvou let generovala obrovské zisky. „Byla to nejúspěšnější televize v Evropě,“ říká její bývalý ředitel Vladimír Železný a připomíná mimo jiné vysoce sledovaný pořad Volejte řediteli, v němž naživo reagoval na dotazy diváků. „Já jsem byl první youtuber se vším všudy ještě před vznikem internetu,“ myslí si pamětník.

Na začátku nové televize byl úvěr od České spořitelny na techniku, provoz a spuštění vysílání. „Lauder se do toho navezl až o něco později,“ říká Vladimír Železný a dodává, že Ronald Lauder poskytl „jen“ garanci úvěru. V praxi to skutečně znamenalo, že hotovost půjčila Spořitelna, ale veškerá rizika nesla Lauderova CME. Tento model byl později klíčový i v arbitrážích: CME tvrdila, že její investice byla znehodnocena, protože poskytla kapitálové zajištění, i když nešlo o přímý cash flow vstup. Raketový vzestup TV Nova byl kombinací řady faktorů: v roce 1989 divák prahnul po zábavě, konkurence téměř neexistovala, ale především to byl Vladimír Železný, kdo vytvořil silnou lokální identitu, programovou strategii, agresivní marketing a branding. Výrazně pomohlo i rozvolněné regulační prostředí. Úspěch Novy vnukl Ronaldu Lauderovi myšlenku založit další televize ve východním bloku. Těm se však dařilo méně nebo vůbec: bylo třeba vyšších investic, lokální management byl slabší, narážely na silnější místní konkurenci i rozdílné mediální prostředí.

„CME jakožto nadřazená organizace začala na burze klekat, a tak se Lauder rozhodl, že zradí své partnery a že Novu prodá,“ pokračuje Vladimír Železný, „jenomže my jsme měli dohodu, že to neprodá… A Železný se vzpříčil. Udělal hrubou chybu, že se vzpříčil. Bojovat proti miliardám dolarů jen tak nejde,“ říká pamětník a tvrdí, že mu „přátelé a kolegové zevnitř CME velmi pilně sdělovali, kolik milionů dolarů nateklo do České republiky na úplatcích žurnalistům, politikům, administrativě, regulačním orgánům a dalším, aby z toho Železného dostali. Povedlo se to – aby ne. Jenže Železný byl tehdy namyšlený, a tak to tak dopadlo. Mohlo to dopadnout ještě hůř,“ podává pamětník svůj pohled na události související s jeho odchodem a roztržku mezi investory a státem. 

Je všeobecně známo, že konflikt mezi CME a Vladimírem Železným začal v druhé polovině 90. let a postupně přerostl v jeden z největších mediálních sporů v postsocialistické Evropě. Šlo o kontrolu nad TV Nova a o to, kdo je skutečným vlastníkem a kdo rozhoduje o programu i ziscích. Zahraniční subjekt ze zákona nesměl vlastnit vysílací licenci, jejím vlastníkem byla tudíž Železného společnost CET 21. V roce 1999 Vladimír Železný vypověděl smlouvy s CME, odpojil Novu od jejího investora a následný konflikt se přesunul na mezinárodní úroveň. Proběhly dvě nejznámější arbitráže – v první CME v roce 2001 žalovala Vladimíra Železného (dle rozsudku měl zaplatit 27 milionů dolarů, z nichž část byla exekučně vymožena) a ve druhé, která proběhla v roce 2003, musel stát zaplatit CME 353 milionů dolarů (přes deset miliard korun) za neochráněnou investici a Vladimír Železný byl z pozice ředitele odvolán.[4] 

Euroskepticismus a návrat k židovským kořenům

Ze sporů s Ronaldem Lauderem dokázal pamětník vytěžit politický kapitál. V roce 2002 byl zvolen v prvním kole senátorem za Znojmo a o dva roky později se jako předseda euroskeptické strany Hnutí nezávislých stal poslancem Evropského parlamentu a určitý čas byl i místopředsedou euroskeptické frakce Evropského parlamentu Nigela Farage, v jehož brexitové kampani se angažoval: „Objížděl jsem zemi (UK) s přednáškami, kde jsem vysvětloval paralelu mezi tím, co jsme zažívali za komunismu, a tím, co zažíváme v Bruselu. Ale jsme v demokracii, takže když si většina obyvatel přeje být v EU, tak tam jsme a je to legitimní,“ uzavírá tuto životní etapu Vladimír Železný.

Turbulentní období pamětníkova života jsou dnes minulostí. V pozdním věku se znovu oženil, narodily se mu další dvě děti, založil vinařství Tanzberg a košer vinařství Kvitl, provozuje Galerii Zlatá husa, vlastní rozsáhlou sbírku moderního umění, kterou stále rozšiřuje, a posledních 20 let se věnuje fotografii. Vydal čtyřdílnou publikaci „Průvodce zmatených“ o životě Chasidů, v níž mapuje ortodoxní židovské komunity na Ukrajině a v Izraeli. V roce 2026 žil v Praze.

 

[1] Příběh Vladimíra Toska je součástí příběhu jeho dcery Zdenky Tichotové.

[2] Pamětník si nepřeje uvádět jméno pisatele. 

[3] Viz Dodatečné materiály – Výňatky z ABS.

[4] Kauzy kolem Novy – viz Medializaci: Případ zklamaných televizních investorů, Česko zaplatilo 11 miliard a Kdo zaplatí ten milion dolarů navíc?